Planeta Pilát
(Důvtip, který neustoupí ani před smrtí)
Svou poctu kolegovi a člověku Daliboru Pilátovi začnu neobvyklým příběhem o Malém princi od Antoina De Saint-Exupéryho, chlapci z asteroidu B612, a o dospělém člověku v zemi lidí s radioamatérskou volací značkou 9A2HA a kódovým jménem Sam. Byli různí, ale zároveň stejní. První z nich byl dítě, „bytost světla“, pohádkový a moudrý. Dospělým vzkazoval, že nejdůležitější jsou pravda, práce, láska, zodpovědnost a poctivost. Když poznal lidi, vrátil se na svou planetku. Jeho stopa zůstane jako trvalý vzkaz dospělým na Zemi v podobě „třpytícího se písku v poušti.“
A ten druhý, starší, pro mne byl a zůstane Velkým princem, protože svou lidskostí, profesí a životní zkušeností poznával sebe sama i lidi kolem sebe. Jeho planeta byla skutečná, hmatatelná, a zároveň duchovní a edukační. Navíc se vyznačoval skromností, jednoduchostí, ale také specifickým humorem a cynismem. Prostě – „planeta Pilát“.
Branka Sömenová ve své kuchařce Moje polovička jablka v kapitole Domácí strava a cizí chutě o Češích jako západních Slovanech uvádí: „Nejzajímavější jsou Češi, vzdělaný, zábavný, vtipný, něžný, trochu neohrabaný a nekonečně dobrotivý přátelský národ. S nimi se nikdy nebudeme nudit... S nimi je vždy zábava. Pomlouvají málo, s výjimkou černohumorných poznámek... Charakteristická znamení jsou pivíčko, víno je znamení sofistikované volby, a jídla jsou typická česká – od knedlíčků po polévky.“
Ano, vím, často jsem navštěvovala planetu Pilát (v Radićově, v Horním Daruvaru, na ranči v Žutinićově „sokáku“). U čaje s nejlepšími vdolky na světě mě Velká princezna a Velký princ vpravovali do světa Švejka, Babičky od Němcové, Haška, Čapka, Kundery, Muchy, Lady, Menzela, Smetany, Dvořáka, světa českých obyčejů, dějin, kultury, bohemismů... Ruská, francouzská či italská kultura nezůstávaly pozadu, stejně jako staří Latinové. Fenomén planety Pilát se pro mne stal světem v malém založeném na kosmopolitismu a altruismu. Světem skutečných lidí, ne lidí jen navenek, jak popisuje Marin Držić.
Ano, měla jsem ještě řadu dalších výhod... Viděla jsem původní dětský kroj babičky Grünerové z Mostaru, hnědou koženou kabelu s uschovanými dětskými zpověďmi, housle z roku 1866, harmonium dědy Bedřicha, dozvěděla jsem se, po kom dostala Šajka jméno! Cítila jsem se moc hrdá a důležitá, když jsem v Praze a Brně kupovala štětce z velbloudí srsti, uhlí, akvarelový papír, mastné a suché pastely, akvarel značky Rembrandt...
Naše besedy a setkání byly vždy zajímavé, jedinečné, okořeněné „dojímavými poznámkami“ na vlastní účet, na ženské plemeno (přitom Vlasta měnila pojistky a seřizovala TV anténu) i na vlastní potomky. Uvažovala jsem a dospěla jsem k závěru: jemný cynismus a sarkasmus byly pouhý klam, odstup od toho, Tahir Mujičić říká: „Buď Hamletem, pane Hamlete,“ a já přidám: „Buď i nadále vtipný a svůj, pane Piláte!“
„Byl jsem, dokud jsem se smál,“ epitaf na jistém náhrobním kameni, to je tvoje existenční, duchovní identita. Nevzdávej to, najdi mezi hvězdami Malého prince, smějte se spolu, veďte spolu hvězdné rozhovory. Ty můžeš, protože jsi nikdy nechodil malý pod hvězdami. Byl jsi a zůstaneš hrající si člověk – homo ludens – a teplá lidská vertikála! Dobrila Bačićová

Člověk s velkým Č
Zní to jako otřepaná fráze, když řeknu, že nemohu uvěřit, že Dalibor neboli „soudruh Pilát“, už není mezi námi. Vzhledem k mému stáří a úctyhodnému věku, jehož se dožil, je přece dětinské něco takového říci. Ale když člověka někdo provází životem, tak jako Pilátovi provázeli mne, není divu, že jsem je chápala jako svéráznou stálici, jako lidi, kteří tu vždy byli a budou.
Na základní škole byl Dalibor mým učitelem matematiky, jehož stopami jsem se ve svém profesním životě sama vydala. Už tehdy zanechal trvalé stopy ve způsobu, jak se má „myslet hlavou“. Dodnes například podle jeho návodů „z hlavy“ vypočítávám procenta, o dělitelnosti přirozených čísel sedmi ani nemluvě. Na gymnáziu byl mým třídním učitelem a profesorem fyziky, kvůli níž jsem se s ním nejednou „hádala“, snad proto, abych tak zakryla fakt, že měl pravdu, když mne ujišťoval, že jí „houby rozumím,“ a kterou jsem pak – proboha, snad ne proto, abych mu dokázala, kdo měl pravdu, – sama studovala spolu s matematikou. Nakonec to byl kolega ve sborovně, kde mne spolu s Vlastou přivítali opravdu jako máma s tátou a snažili se mi pomoci v prvních krocích ve společném povolání, kdy jsem se ocitla ve třídách s výbornými, dnes bych řekla brilantními studenty, kteří byli ode mne mladší necelých 5 let.
Ovšem, Dalibor by nebyl Daliborem, kdyby to „mazlení“ se mnou trvalo moc dlouho. Už o pololetí mi přenechal několik tříd, ve kterých učil fyziku, jelikož „na to přece mám papír a on toho už má dost.“ Když jsem kvílela: „To mi přece neuděláte, já chci jen matematiku,“ s klidem mi řekl, že budou-li žáci umět fyziku lépe než já, mohu se s nimi hádat, – to že je, jak dobře vím, nejefektivnější způsob, jak je něčemu naučit.
Snad teprve tehdy, když jsme trávili čas ve stejné sborovně, jsem se přesvědčila o tom, co jsem dávno tušila – že Dalibor nebyl jen všestranný, inteligentní a moudrý člověk. Byl to Člověk s velkým Č, který si mou hlubokou úctu plně zasloužil, a navíc to byl velice vtipný člověk, lze říci i šprýmař, s jemnou a inteligentní dávkou humoru a sarkasmu. Sněžka Hercegová

Lidi vždy jen spojoval
Rozloučit se s člověkem, který navždy ovlivnil radioamatérské dějiny tohoto města, jen několika větami není snadné.
Profesor, portrétista tužkou i uhlem, houslista a klavírista, chodící technická encyklopedie... Ne, nejde čtyři různé osoby. To vše ztělesňoval jeden člověk, náš Dalibor.
Předávání vědomostí mladým nebylo jen jeho povoláním. Velkou část svého volného času zasvětil výchově mnoha generací radioamatérů a tím toto město přivedl k samotné špičce světového radioamatérského hnutí. Neměl klid ani v důchodu, kdy hodně svého času věnoval novým konstrukcím, anténám a práci s mládeží.
Kdokoli absolvoval školení pod jeho mentorstvím, ať už v řádné školní docházce nebo v radioamatérismu, mohl se bez bázně zapsat na jakoukoli technickou fakultu, protože technické vědomosti získané od Dalibora byly kvalitní, důkladné a jasné.
Bránil toto město vícero způsoby. Už před domovinskou válkou ho chránil před krupobitím a bouřkami. V době, kdy to takřka nikdo nedokázal, zorganizoval členy klubu a uspořádal komunikační systém mezi odpalovacími rampami na rakety proti krupobití. A tento systém po léta fungoval a bránil naše pole před kroupami.
V průběhu domovinské války se chopil svých dvou nejmocnějších zbraní – mikrofonu a páječky. V té době bez mobilních telefonů, ba i bez telefonních linek, bylo Radio Daruvar pro tehdejší obyvatele města jediným zdrojem zpráv. Vysílač tehdejšího Radia Daruvar byl umístěn doslova nad jeho obývacím pokojem, aby ho mohl kdykoli opravit a udržovat. O tom tenkrát vědělo jen málo lidí, protože tím riskoval vlastní život i životy členů své rodiny. Čas trávil u radiostanice, navazoval spojení mezi rozdělenými rodinami po celém Chorvatsku a Evropě. Doslova spojil stovky rodin, aniž se kohokoli ptal na jeho národnostní příslušnost. Lidi vždy jen spojoval, nikdy je nerozděloval.
Domov rodiny Pilátovy byl místem shromažďování radioamatérů nejen z Daruvaru, ale z celého Chorvatska a Evropy. Na stovky radioamatérů navštívilo jejich domov i jejich ranč a vždy byli vítáni.
Toho 11. prosince 2023 se na rádio vlnách bolestivě rozšířila zpráva o jeho smrti. Mnozí radioamatéři z Chorvatska, kteří se nemohli zúčastnit posledního rozloučení, vyjadřují rodině naším prostřednictvím hlubokou soustrast.
Člověka jako Ty můžeme potkat jen jednou za život. Patří Ti velký dík za všechno, co jsi udělal pro nás radioamatéry v Daruvaru, Chorvatsku i za hranicemi. Bylo nám ctí být a pracovat s Tebou. Budiž Ti chorvatská země lehká. (Protože radioamatéři si nevykají.) Jménem Radioklubu Jan Hus Željko Palatinuš

Ovlivnil dobu, ve které žil
Někteří lidé ovlivní dobu, ve které žijí. Takovým člověkem byl profesor Dalibor Pilát.
Už nejsem mlád, už si tolik nepamatuji. Nevzpomenu si jen tak na kopce, na které jsem vyšplhal před takovými pěti lety. Ale výpočet transformátoru a Graetzovo zapojení nikdy nezapomenu, protože mě to zamlada s velkým a podrobným porozuměním naučil Dalibor Pilát. Naučil mě klást dobré otázky a luštit záhady přírody a svými praktickými znalostmi elektroniky mi ukázal, k čemu všemu to lze dobře využít. Jsem mu za to nesmírně vděčný. Právě jeho vědomosti mě nejspíš usměrnily k zápisu na Fyzikální oddělení Přírodovědně-matematické fakulty.
V roce 1992 jsme se stali kolegy v jedné sborovně. Učil jsem matematiku učňovské třídy a jednou jsem přišel ze třídy do sborovny zklamaný, protože děti přes všechnu moji snahu nejevily žádný zájem. Řekl jsem mu: „Už nevím, jak je pobídnout, aby se učili. Maximálně se snažím, ale jim se do ničeho nechce.“ Usmál se a napůl vtipem a napůl vážně řekl: „Ale, netrap se! Však každý sedlák ví, že semeno se zasévá na úrodnou půdu, a ne na jíl.“
Dělal na nás velký dojem svými praktickými znalostmi. Jednou se mu se svými věrnými radioamatéry podařilo sestrojit elektronické zařízení, které skrz závit elektromagnetu řídí proud tak, aby ve vzduchu udržel kovovou kuličku. Kulička balancovala mezi póly magnetu, protože magnetická síla kompenzovala sílu gravitační. Kdyby kulička klesla pár mikronů, posílilo by to světelný paprsek z fotodiody k fotobuňce, což by proudem zesílilo magnetické pole a kulička by se zase vrátila o pár mikronů nahoru. Sledoval jsem ten dokonalý systém zpětné vazby a obdivoval, co dokázal. Své nadšení jsem neskrýval a řekl jsem mu, že to určitě zapůsobí na naše žáky, aby se ještě víc učili matematiku, fyziku a techniku.
Profesor Pilát mi na to odpověděl: „Už jsem to demonstroval na technické škole. Jeden učeň mi řekl: ‚Ale profesore, pročpak jste se s tím tolik trápil? Mohl jste tu kuličku uvázat na nit.‘“ Josip Prević

Dlouholetá známost
Co nového říci o Daliboru Pilátovi – Samkovi, váženém a dobrém spoluobčanovi, sousedovi, profesorovi, kterého jsem znala odjakživa?
Pamatuji dobu, kdy se přistěhoval do bytovky bezmála ve dvoře našeho domu. Bylo to někdy v polovině 60. let, to jsem ještě chodila na základní školu. Pamatuji si na střechu budovy se spletencem drátů a vysokými železnými sloupy s anténami. Vzpomínám si, že si sousedé často stěžovali, že „Daliborovy vidle“ tedy antény ruší televizní signál.
Zvlášť živě si pamatuji, jak pomocnou budovu v našem dvoře jednou večer kolem roku 1972 zachvátil požár. Než jsme si uvědomili, co se děje, už jsme ve dvoře viděli Dalibora s oběma syny, kteří se tam dostali přes sousední střechy a už vodou z okovů ze studně požár hasili.
Na gymnáziu byl Dalibor mým profesorem technické výchovy, která pro mne byla a zůstala abstrakcí. Profesor Pilát nám vše vysvětloval, uváděl příklady a dával praktické úlohy. Při jedné z nich jsem měla něco připojit k ohmmetru (je to k neuvěření, ale díky tomu jsem si zapamatovala, co ohmmetr je), ale řekla jsem, že to neumím a nejsem si jista. Nato mi profesor řekl, že nejde vesmírnou loď a abych jen připojila ty dva vodiče. Tak jsem to udělala a výsledkem byly vyhozené pojistky a výpadek proudu v celé škole. Po opravě mi profesor Pilát velmi slušně řekl: „Rogićová, prosím tě, už se k technice nepřibližuj.“ A já se toho na základě této zkušenosti (kdykoli to jde, v dnešní technické a elektronické době) držím dodnes.
Právě díky profesionálnímu a nadevše lidskému přístupu byl jedním z oblíbených profesorů, který odbornými vědomostmi i životními zkušenostmi obohatil celé generace žáků. Měla jsem ho ráda už tenkrát, ale po návratu ze studií ještě víc, protože jsme spolu debatovali o lecčem, ale už na jiné úrovni. Já jsem byla dospělejší a on i nadále stejně chytrý a vtipný.
Když jsem něco potřebovala a nevěděla si rady, kontaktovala jsem jeho, protože nejenže disponoval spoustou knih, ale sám byl chodící encyklopedií. Když jsme se zdravili, vždy mi říkal „hlavní město Bulharska“ a ptal se, co je nového, a moje odpověď byla: „ještě stále Bulharsko.“ Když jsme při setkáních a debatách probírali některé události, komentoval moje mínění takto: „Ty to můžeš tak říkat, protože máš fakultu na tlachy.“
Vždy ostrý a vtipný, takřka vševědoucí a všestranný profesor Pilát, Samko, zanechal prázdno v životě našeho města. Mohu hrdě říci, že jsem se s ním stýkala více než šedesát let. Sofija Drašnerová

Děkuji Vám, pane profesore
S učitelem Daliborem Pilátem jsem se setkala v České základní škole Komenského v Daruvaru. Učil nás v padesátých letech matematice. Byl mladý, velice temperamentní a předpokládal, že se v každém z nás žáků skrývá matematický talent, ne-li génius. Vysvětloval rychle, ruka s křídou po tabuli jen poletovala a zanechávala za sebou matematické výsledky. S úžasem jsme sledovali tu rychlost výpočtů a snažili jsme se celý proces pochopit. Při opakování a cvičení před tabulí jsme panu učiteli dosvědčovali, že jsme si zapamatovali málo nebo nic. Nejdříve s úsměvem celý matematický proces znovu opakoval a když to nepomohlo, následovaly ironické poznámky a údiv, jak to, že tomu nerozumíme, když je to tak jasné. Samozřejmě, že jsme látku po důkladnějším procvičování zvládli. Vzpomínám si, jak nás učil matematicky myslet, uvažovat. Učil nás určitým matematickým způsobům zkracování násobení aj. Ve svém učitelském povolání jsem právě toto používala a měla jsem velkou radost z toho, že to žáci přijímají.
Další, dokonce čtyřleté takřka každodenní styky s panem profesorem Pilátem byly na gymnáziu. Učil nás fyziku a techniku. Byl naším třídním učitelem. Byli jsme přesvědčeni, že je velice přísný, a skoro všichni jsme se ho nesmírně báli. Nesnášel lajdačení ani ulévání. Žáci zkrátka museli být na hodině pozorní, sledovat výklad profesorů a doma si vše jen opakovat. Jaký problém? Ten vězí jenom v naší lenosti a nedbalosti. V první třídě gymnázia nás bylo bezmála třicet a odmaturovalo nás jenom čtrnáct. Teprve po ukončení gymnázia jsme uznali, že to s námi pan profesor Pilát myslel dobře, správně a upřímně. Život nás přesvědčil, že se na vše máme dívat objektivně a hodnotit spravedlivě, právě tak, jak to radil a dělal náš třídní pan profesor.
Po ukončení gymnázia jsem s kamarádkou pobývala u moře s organizovanou žákovskou skupinou školy Komenského. O žáky se staralo několik učitelských rodin, také rodina Pilátova. Ráda na ten pobyt vzpomínám. Poznala jsem manžele Pilátovy jako velice starostlivé učitele, rodiče a přátele. K nám, bývalým studentům gymnázia, se chovali jako k sobě rovným. Bavili jsme se o všem možném. Pan profesor se zajímal o to, co budeme studovat. Mou odpověď, že češtinu a třídní výuku, komentoval velice rezolutně, že to je pro mne ztráta času. – Čeho s tím v životě docílím? Mám se rozhodnout pro studium matematiky a fyziky! Žasla jsem, jak mi to může radit, když přece ví, že jsem na gymnáziu matematickými znalostmi nikterak nevynikala. Později jsem pochopila, že každého z nás hodnotil jinak, než jsme to vnímali my.
V době domovinské války pan profesor jako zanícený radioamatér pomáhal mnoha lidem a rodinám navazovat kontakty a řešit různé problémy. Několikrát jsme společně – on radioamatér a já ve funkci předsedkyně Svazu Čechů a Slováků v Chorvatsku – pomáhali jednotlivým osobám z Bosny a Hercegoviny, jakož i z válkou zasažených oblastí Chorvatska, nalézt záchranu přestěhováním nebo navázáním kontaktu s jednotlivými institucemi. Byla jsem velice šťastná, když se nám to podařilo.
Ráda vzpomínám na manžele Pilátovy a jsem vděčná za vše, co nám, svým bývalým žákům, vštípili. Upřímný vztah k životu a k lidem má být přece samozřejmý. Lenka Janotová

O výtvarné tvorbě D. Piláta
Mezi zájmy a talenty profesora Piláta bylo také výtvarné vyjadřování. Na Pedagogické fakultě v Novém Sadu vystudoval výtvarný a technický obor.
Výtvarně se vyjadřoval velice rád, kreslil černou voskovou pastelkou. Rád kreslil karikatury, mohl přitom vyjádřit satiru, kritiku, zvlášť na témata z oblasti politiky a ekologie. Věnoval se také grafice. Humoristický časopis Jež mu v roce 1965 za karikaturu udělil první cenu v mezinárodní soutěži. Jeho karikatury byly uveřejňované i v časopise Jednota. Jeho humor byl takový „pilátovský“, šlo především o inteligentní cynismus. Při malování používal malířskou techniku akvarel. Maloval azurovým nátěrem v kombinaci s obrysovou linií. Rád pozoroval a maloval svět kolem sebe. Byla to zátiší, veduty, střechy... Také ilustroval několik knížek své manželky Vlasty Pilátové.
V roce 1986 byl pozván na mezinárodní výstavu s názvem Můj pohled na svět. V roce 2012 účinkoval na výstavě Jedanaest likovnih osobnosti v galerii města Daruvar k oslavě výročí Technické školy Daruvar. Mira Borošová