Právě o tom pojednává dokumentární výstava s názvem Romantická archeologie otevřená 12. února u příležitosti dne sv. Valentýna, patrona zamilovaných, v malé galerii daruvarského Regionálního muzea. Je to hostující výstava z bjelovarského Městského muzea, jejíž autorkou je archeoložka Petra Tarová.
Autorka nás prostřednictvím deseti příběhů provede různými částmi světa a různými historickými epochami. Všechny tyto příběhy spojuje jeden motiv, a sice že i ve věčném spánku může dát dvojice naposledy najevo svou lásku bez ohledu na to, jakou měla podobu během života – sourozeneckou, rodičovskou, kamarádskou, manželskou nebo mileneckou.
Příběhy jsou vyprávěny chronologicky a ten nejstarší nás zavede do italské osady Valdaro nedaleko Mantovy, kde byly v neolitické nekropoli pocházející ze 4. tisíciletí př. n. l. nalezeny pozůstatky muže a ženy v objetí. Archeologické výzkumy byly prováděny v roce 2007 a po následných osteologických laboratorních výzkumech bylo zjištěno, že jde asi o dvacetileté mladé lidi vysoké kolem 157 centimetrů, což byla průměrná výška lidí žijících v mladší době kamenné. Pár byl pohřben společně, v boční poloze s těly otočenými jedno ke druhému.
Na území severní Itálie byly nalezeny desítky neolitických hrobů, ale objímající se mladý pár je dosud jedinečným objevem. Kosterní pozůstatky neolitických milenců jsou dnes vystaveny v Nacionálním archeologickém muzeu v Mantově, a tak jsou ve společném objetí již dlouhých šest tisíc let.
Na řeckém poloostrově Peloponés v jeskyni Alepotrypa (liščí jeskyně) byly nalezeny tři dvojité hroby z období kolem 4200 až 3800 let př. n. l. V jednom hrobu se nacházely pozůstatky dítěte a novorozeněte, ve druhém osteologické pozůstatky mladíka a dívky otočených jeden ke druhém ve stočené poloze s koleny skrčenými pod bradou a třetí nález představuje objímající se pár.
Jeskyně Alepotrypa je součástí jeskynního komplexu Diros, který obývali prehistoričtí zemědělci a sloužil také k pohřbívání a kultovním účelům. Je to jedno z největších neolitických pohřebišť v Europě nazývané též „neolitickými Pompejemi“. Kolem roku 3000 př. n. l. postihlo oblast silné zemětřesení a vchod do jeskyně byl zasypán, a tím na dlouhá století uzavřen a ochráněn před vloupáním. Místo bylo objeveno v roce 1958 a archeologické výzkumy začaly v sedmdesátých letech minulého století.
V pusté a odlehlé oblasti středoasijského Kazachstánu byl nalezen hrob obsahující kosterní pozůstatky dospívajícího páru. Dvojice byla nalezena v pohřebním komplexu zvaném Kyzyltau, který se rozprostírá na pěti kopcích a patří k vyspělé kultuře z doby bronzové (2000 až 750 př. n. l.). Kostry mladého páru (podle odhadu jim v době smrti bylo 16 nebo 17 let) ležely vedle sebe v boční poloze a dívaly se jeden druhému přímo do očí. Mladá žena byla pohřbena se dvěma náramky, přívěsky ve tvaru slunce a vzácnými zlatými ozdobami na spáncích. Kromě šperků byly nalezeny také nože, keramika a korálky. Na základě hrobového materiálu je velmi pravděpodobné, že dvojice představovala osoby vysokého stavu, přičemž příčina smrti není známa.
V osadě Staryi Tartas v Novosibirské oblasti (Rusko) bylo nalezeno velké pohřebiště z doby bronzové patřící k andronovské kultuře (1700–1400 př. n. l.). Kultura získala název podle vesnice Andronovo v Krasnojarském kraji, kde byla v roce 1914 odhalena. Na základě geografických názvů zachovaných v dané oblasti se soudí, že lid andronovské kultury hovořil indoíránskými jazyky, a na jejich kostrách převažují znaky europoidního typu. Příslušníci této kultury provozovali pastevectví skotu, ovcí a koz a primitivní zemědělství. Žili polokočovným životem a podél vodních toků zakládali nevelké osady tvořené dřevěnými polozemnicemi. O vyspělých náboženských představách a společenské hierarchii svědčí okázalé pohřby náčelníků – mohyly, pohřby na vozech, množství obětovaných zvířat a ozdobných předmětů.
V desítkách hrobů byly nalezeny kosti párů ležících proti sobě, z nichž některé se drží za ruce. V jiných jsou pohřbeni muži nebo ženy s jedním nebo více dětmi. O těchto hrobech existuje řada teorií – například, že poté, co muž zemřel, byla usmrcena i jeho žena a pohřbena s ním, což byl častý jev v různých kulturách (v Indii byl například teprve v roce 1829 zakázán zvyk „sati“, kdy byla vdova spálena na pohřební hranici spolu se zesnulým manželem). Další z pravděpodobných teorií hovoří o tom, že zejména páry pohřbené mezi lety 1700 a 1400 př. n. l. dokládají počátky nukleární rodiny (tj. rodiny složené pouze z rodičů a dětí), čímž poukazují na význam, který tento starověký lid přikládal manželskému stavu.
Poblíž vesnice Petrykiv nedaleko města Ternopil byli nalezeni muž a žena v objetí. Pár pochází z pozdní doby bronzové, z kultury vysotskaya, jež se v období 1300–800 př. n. l. rozprostírala na území západní Ukrajiny.
Je to jedinečný pohřeb. Muž a žena leží a pevně se objímají. Jejich tváře se na sebe dívaly a jejich čela se dotýkala. Žena ležela na zádech, pravou rukou muže jemně objímala, zápěstí spočívala na jeho pravém rameni. Nohy ženy byly pokrčené v kolenou a ležely na mužových natažených nohou. Obě osoby byly opatřeny bronzovými ozdobami a pohřbeny s keramickými předměty (miska, dóza a tři hrnky), což je pro pohřby z tohoto období typické.
Tento hrob je velmi vzácný, protože by podle tvrzení patologů nebylo možné umístit tělo ženy do tak láskyplné polohy, pokud by již byla mrtvá.
Žena se pravděpodobně rozhodla zemřít a být pohřbena se svým mužem a odborníci předpokládají, že těsně před smrtí vstoupila do hrobu a objala svého nedávno zesnulého manžela.
Manželství bylo v této kultuře dobře rozvinuté, přičemž manželé a manželky měli jasně definované povinnosti. V jiných částech Evropy byli mrtví muži a ženy během párových pohřbů uloženi vedle sebe, ale v této kultuře byly páry ve dvojhrobech uspořádány tak, aby bylo vidět něhu a lásku – muži držící ruce žen, mužské rty dotýkající se ženského čela nebo objímající se ruce obou zesnulých.
Kolem roku 800 př. n. l. byla osada Hasanlu v severozápadním Íránu zničena neznámými útočníky. V ulicích města byly nalezeny roztroušené lidské ostatky, obyvatelé byli zabiti a město bylo spáleno. Kostry „milenců z Hasanlu“ sdílejících objetí před smrtí byly v roce 1973 nalezeny v nádobě určené k uskladnění obilí, do které se dvojice schovala před nepřítelem. Obě kostry vykazovaly trauma, ale žádná smrtelná zranění. Zemřeli pravděpodobně na udušení způsobené kouřem doprovázejícím oheň, který zuřil městem.
Zatímco média a veřejnost rychle dospěly k závěru, že dva lidé sevření v objetí představují muže a ženu v romantickém vztahu, archeologové uvádějí, že pohlaví mrtvých a jejich vztah zůstávají nejasné. Jeden z „milenců“ je vzhledem ke tvaru pánve a stavbě chrupu určitě mladý muž ve věku mezi 19 a 22 lety. Pohlaví druhého „milence“ nebylo dosud určeno. Je to kostra starší osoby ve věku 30 až 35 let, lebka je výrazně mužská, zatímco tvar pánve muže morfologicky odkazovat k oběma pohlavím.
Nález je v mnoha ohledech záhadný a pravděpodobně nikdy nebude zodpovězena otázka, jaký byl mezi touto dvojicí vztah a bylo-li jejich poslední objetí láskyplným gestem kamarádů, milenců, příbuzných nebo dokonce dvou cizinců, kteří v objetí našli společnou útěchu před smrtí.
Dne 24. srpna roku 79 našeho letopočtu zaplavily proudy roztavené lávy z vybuchlé sopky Vesuv město Pompeje, které potom staletí leželo zapomenuté pod silnými vrstvami sopečného popela. Pozůstatky města v roce 1748 náhodně objevil španělský vojenský inženýr Rocque Joaquin de Alcubierre a profesionální vykopávky v Pompejích zahájil roku 1860 italský archeolog Giuseppe Fiorelli. Ve vrstvách popela objevil dutiny vytvořené mrtvými těly, jež se časem rozpadla, ale zanechala po sobě otisk. Fiorelli tyto dutiny vyplnil sádrou, a získal tak cenné odlitky postav v pozicích, v jakých je zastihla smrt.
Počátkem 20. století byla na místě odlita dvojice, která poslední vteřiny života strávila ve vzájemném objetí. Obě osoby ležely na zemi, přičemž jedna měla skrčené nohy a její hlava spočívala na hrudi té druhé. Smutné sádrové sousoší dostalo název „dvě panny“; archeologové se totiž domnívali, že šlo o ženy. Testy DNA z jejich kostí a zubů však prozradily, že šlo o muže. Bylo jim mezi 18 a 20 lety a nebyli v příbuzenském vztahu. Zda mezi nimi existoval vztah milenecký, DNA potvrdit nemůže, ale nemůžeme to ani vyloučit, protože město bylo otevřené různým sexuálním orientacím, což je dnes zřejmé při pohledu na zrekonstruované nástěnné malby a sochy.
V červnu roku 2020 objevili archeologové v čínské provincii Shanxi hrob se dvěma objímajícími se milenci, kteří byli společně pohřbeni před více než 1500 lety. Byli nalezeni na pohřebišti s přibližně šesti sty hroby, jež náležely starověké kočovné skupině Xianbei ze severní Číny spadající do období vlády dynastie Severní Wei (386–534 n. l.).
Je to první takový nález na čínském území. Archeologové předpokládají, že žena, která nosila prsten na prsteníčku levé ruky, se obětovala, aby byla pohřbena se svým manželem. Vzhledem k tomu, že pohřeb manželského páru byl jedinečný, rozhodli se archeologové nevykopávat kostry úplně a nechat milence nerozlučné.
Pár byl pohřben se zvláštní něhou a péčí. Mužovo tělo bylo čelem k ženě a jeho levá ruka ležela pod jejím tělem. Mužova pravá ruka objímala manželku a levá ležela na jejím pase. Žena měla hlavu otočenou mírně dolů, což znamená, že její tvář spočívala na manželově rameni, a její ruce objímaly jeho tělo.
Podle archeologů je nepravděpodobné, že by milenci zemřeli ve stejnou dobu, protože na tělech nebyly nalezeny žádné stopy násilí, nemoci nebo otravy. Je možné, že manžel zemřel jako první a jeho žena se obětovala, aby jejich těla mohla být pohřbena společně.
V roce 2009 odkryli archeologové několik hrobů na středověkém hřbitově v italské Modeně. V jednom z nich byly nalezeny dvě kostry, které ležely jedna vedle druhé a držely se za ruce. Hlava jednoho ze zesnulých byla otočena směrem ke druhému. Po laboratorních výzkumech se zjistilo, že šlo o dva muže, a nikoli o milostný pár, jak se zprvu zdálo.
Vzhledem ke zranění na kostrách a ke skutečnosti, že byla těla pohřbena na válečném hřbitově, se vědci domnívají, že šlo o příbuzné nebo blízké přátele, kteří spolu zemřeli v bitvě. Je také možné, že se jednalo o bratry, jelikož si byli blízcí i věkem. Každopádně je zřejmé, že ti, kteří je pohřbívali, chtěli zdůraznit jejich blízkost během živ
ota. Varianta homosexuálního páru je přesto nepravděpodobná, protože ve 4.–6. století, kdy byli muži pohřbeni, byly takové vztahy odsuzovány.
Ve vnitřním nádvoří původně dominikánského kláštera z 15. století v rumunské Cluji-Napoca objevili archeologové v roce 2003 středověký hrob mladého páru. Kostry patřily muži a ženě ve věku kolem třiceti let. Pár byl pohřben čelem k sobě s propletenýma rukama. Muž utrpěl vážné zranění, na které pravděpodobně zemřel. Archeologové předpokládají, že žena mohla zemřít na zlomené srdce, protože pro její smrt neexistuje žádné vysvětlení. Je nepravděpodobné, že by spáchala sebevraždu, protože ve středověku to bylo považováno za hřích, a proto by bylo nemožné, aby byli pohřbeni na nádvoří kláštera.
Badatelé odhadují, že milenci žili mezi rokem 1450, kdy byl klášter postaven, a 1550, kdy byl hřbitov sekularizován, což potvrzuje také použitý materiál a typ hřebíků v rakvi. Zřejmě byli dost majetní, když si mohli dovolit pohřeb na nádvoří kláštera. Milostným párem z Cluji uzavírá autorka sérii příběhů párů, které doslova a do písmene navěky zůstaly spolu.
Návštěvníky na vernisáži přivítala ředitelka muzea Marija Ivandekićová, výstavu v krátkosti představila její autorka Petra Tarová a slavnostně ji otevřela místostarostka Vanda Ceglediová. Zájemci si výstavu mohou prohlédnout do 29. března. Připravila Sylvie Sittová
