Před dvěma staletími, 8. ledna 1824, opustila tento svět operní zpěvačka JOSEFÍNA DUŠKOVÁ. Narodila se v roce 1754 jako Josepha Hambacherová a v Praze prožila celý svůj život. Její otec byl zámožný pražský lékárník a matka pocházela ze Salcburku a byla vnučkou Ignatze von Weisera, starosty Salcburku.
Josefína se od mládí věnovala hudbě, zejména zpěvu a hře na klavír, a jejím učitelem byl František Xaver Dušek (1731–1799). Přestože byl o dvacet tři let starší než Josefína a kvůli nehodě v mládí kulhal, v roce 1777 se za něj provdala. Dušek byl nejen uznávaný skladatel, ale byl také jedním z nejvýznamnějších cembalistů své doby.
Manželství s Josefínou, i když bezdětné, bylo zřejmě šťastné a harmonické, jelikož sdíleli společnou vášeň – lásku k hudbě. Po sedmi letech manželství koupili vilu Bertramku a nechali ji přestavět v tehdy módním klasicistním stylu. Tady Dušek vyučoval své žáky a společně s manželkou pořádal hudební akademie.
Vila Bertramka a manželé Duškovi se do dějin hudby zapsali také jako přátelé slavného Wolfganga Amadea Mozarta, který u Dušků pobýval s rodinou během svých pražských návštěv. Dušek se s Mozartem seznámil ještě v době svého studia ve Vídni a Josefína v Salcburku v srpnu roku 1777, když byla na návštěvě u příbuzných. Mozartovi bylo tehdy 21 let, paní Dušková byla o tři roky starší a mladý skladatel byl uchvácen její krásou a zpěvem a ihned pro ni složil recitativ a árii Ah, lo previdi (Ach, tušila jsem).
Když o deset let později Mozart s rodinou zavítal do Prahy, u Duškových na Bertramce dokončil operu Don Giovanni a pro Josefínu tehdy napsal slavnou árii Bella mia fiamma, addio (Sbohem, můj plameni).
Kvůli známosti s Mozartem bývá často opomíjeno pěvecké umění Josefíny Duškové. Přesto to byla jedna z nejvýznamnějších sopranistek své doby. Proslavila se jako koncertní a chrámová zpěvačka a vystupovala v řadě evropských metropolí. Současníci oceňovali její hlas pro jeho rozsah a pružnost, v dobovém tisku se o jejím pěveckém umění psalo v superlativech a byla dokonce přezdívána „česká Gabrielli“ podle tehdy slavné italské koloraturní sopranistky Cateriny Gabrielli. Josefína Dušková složila dokonce několik písní a klavírních skladeb.
Po manželově smrti se stáhla z veřejného života, prodala vilu Bertramku a z finančních důvodů si v Praze najímala stále menší byty. Zemřela v roce 1824 a byla pochována na Malostranském hřbitově.
Rovněž v Praze se 26. února 1878 narodila Emilie Pavlína Kittlová, jež ve světě operní hudby proslula jako EMA DESTINNOVÁ. Uměním a zejména hudbou byla obklopená, jakmile vkročila do života, poněvadž její matka Jindřiška (rozená Šrutová, 1859–1898) byla operní pěvkyní. Otec Emanuel (1844–1910) byl podnikatel, majitel realit a kulturní mecenáš. Ema byla velmi nadaná – malovala, psala, učila se hře na housle a už v osmi letech měla svůj první houslový koncert. Když jí bylo třináct, začala navštěvovat hodiny zpěvu u profesorky zpěvu Marie Loewe-Destinnové (1837–1921), kterou si tak oblíbila, že si její jméno později vybrala jako umělecký pseudonym. Mimo to studovala herectví v dramatické škole při Národním divadle v Praze. Přesto, když se v roce 1897 ucházela o místo v Národním divadle, byla odmítnuta, což ji velice ranilo, ale současně jí to otevřelo cestu do světa. Ještě téhož roku úspěšně zahájila kariéru v Berlíně, potom v londýnském Covent Gardenu a v roce 1908 poprvé vystoupila v Metropolitní opeře v New Yorku, kde potom zpívala ve více než dvě stě čtyřiceti představeních. V New Yorku spolupracovala s tehdy nejslavnějším světovým tenorem, Italem Enrikem Carusem, který se o ni dokonce ucházel, ale Ema jejich vztah zadržovala v mezích kolegiálnosti a vážila si ho jen jako umělce a přítele.
Po letech ji i vedení pražského Národního divadla vzalo na milost a v období 1901–1924 vystoupila v osmdesáti čtyřech představeních, nejčastěji jako Mařenka a Milada ve Smetanových operách Prodaná nevěsta a Dalibor a v titulní roli v opeře Libuše.
Ema Destinnová dosáhla jako zpěvačka slávy, jíž se mnoho českých pěvkyň nepřiblížilo. Na svém repertoáru měla kolem osmdesáti operních rolí. Také ale milovala literaturu, a to nejen jako čtenářka, ale i jako spisovatelka. Již v roce 1902 vydala v Berlíně pozoruhodnou sbírku německy psaných básní Sturm und Ruhe (Bouře a klid, 1995) a celkem zanechala kolem 170 básní. Napsala také několik dramat, která byla sehrána během jejího života v pražských divadlech (1896 U cíle, Dvojí hřích, Pod praporem umění; 1900 Nadarmo a v roce 1908 Rahel).
Během první světové války, kdy nemohla vystupovat v cizině, pracovala na rozsáhlém románu Ve stínu modré růže, v němž zpracovala skutečné události ze života příslušníků baronského rodu Leonhardi, majitelů zámku ve Stráži nad Nežárkou, který od nich koupila a ve kterém žila. Čtyřdílný, česky psaný, více než tisícistránkový román vyšel poprvé v letech 1924–1925 a novodobě v roce 2002.
Destinnová je také autorkou německy psaného autobiografického románu Pan doktor Casanova, který za jejího života zůstal v rukopise a vyšel v českém překladu až v roce 1988, doplněný o česky psané povídky Stromy zrazené lásky a Mladá paní stará.
Ema Destinnová byla na svou dobu velmi neobyčejná žena – na noze měla tetování v podobě hada a zajímala se o ezoteriku, spiritismus a okultismus. Ve své knihovně měla množství knih na toto téma. Koupila je i se zámkem ve Stráži a v té době šlo o největší knihovnu okultní literatury ve střední Evropě.
I přes světovou slávu a úžasnou kariéru v pěvkyni přetrvávaly pochybnosti o životě a jeho smyslu. Trpěla nešťastnou láskou a snad v okultních vědách hledala odpovědi i útěchu. „Jsem takový ubohý tvor, kterého v životě málokdo hladil, málokdo líbal… a který vždy tak žíznil po čisté, upřímné a nesobecké lásce,“ napsala v dopise příteli Bedřichu Spurnému.
Ema Destinová zemřela 28. ledna 1930 v Českých Budějovicích na následky mrtvice a pochována je na hřbitově českých velikánu na Vyšehradě.
Ema Destinnová získala za života i po smrti mnohá ocenění. Přiměřené pocty se jí však dostalo, až když po ní byla pojmenována planetka č. 6583, objevená v 80. letech ve hvězdárně v Kleti.
A do třetice původně operní zpěvačka, která se sice zapsala do dějin hudby, ale světový věhlas získala v aviatice. BOŽENA LAGLEROVÁ byla první českou pilotkou a třináctou ženou na světě, která získala průkaz Mezinárodní letecké federace.
Narodila se v prosinci roku 1886 v Praze jako poslední ze sedmi dětí v úřednické rodině. Také u ní se již od útlého dětství projevovaly umělecké sklony. Zpívala a studovala operní zpěv, až se stala sólistkou Vinohradského divadla. Příliš úspěšná ale nebyla. Z dobových kritik se dozvídáme, že se v operách sice objevovala, ale ne v hlavních rolích. Snažila se zdokonalit studiem zpěvu ve Francii, ale nakonec ji zradil hlas.
O letectví se začala zajímat pod vlivem švagra Václava Felixe (manžela její o deset let starší sestry Kamily), který byl profesorem na ČVUT (České vysoké učení technické) v oboru experimentální fyziky. Jako první žena nastoupila do pilotní školy v Borku nedaleko Berlína ke slavnému konstruktérovi letadel Hansi Grademu. První pokus o složení pilotní zkoušky v roce 1911 skončil pádem a těžkým zraněním. Pilotní zkoušku přesto složila 27. září téhož roku poté, co se zotavila. Již 7. října 1911 získala v letecké soutěži v Hannoveru stříbrný pohár, první mezinárodní leteckou trofej v české historii. Podnikla mnoho úspěšných letů, hlavně jako sportovní pilotka, a v letech 1912 a 1913 působila dokonce na Kubě a v Dominikánské republice.
Během první světové války se opakovaně pokoušela přihlásit k vojenskému letectvu, ale vždy byla odmítnuta, protože v armádě směli sloužit jen muži. Po skončení války se létání vzdala. Působila jako novinářka a také se vrátila k původní pěvecké profesi, ale nyní již jako pedagožka vyučující zpěv na malé soukromé hudební škole, kterou založila.
V dubnu 1919 se provdala za leteckého instruktora a špičkového odborníka na fotogrammetrii (letecké snímkování) Josefa Peterku. Tehdy jí bylo 32 let. Zemřela ve věku 54 let v říjnu roku 1941 v Praze. Shodou okolností v tomtéž roce její synovec, publicista a překladatel Adolf Felix, vydal knihu Průkopníci vzduchu, biografický román o své tetě, první české pilotce.
Připravila Sylvie Sittová
