Pohádku Máša a tři medvědi jste přivezla v rámci spolku Loutky bez hranic, ve kterém působíte. Co je jeho posláním?
Filozofií je dělat loutková představení poctivě, hezky a ještě s nadstavbou toho, že je to trošku edukativní nebo že loutky jsou třeba vyrobené z nějakého ekologického materiálu. Vždycky to má nějaký přesah a ta představení pro děti jsou zároveň i pro dospělé, každý si v nich najde nějaký humor. Cílem je produkovat takovou kvalitu loutkového divadla, aby dosáhlo na všechny věkové skupiny a aby nějak zasáhlo i lidi, které loutkové divadlo nezajímá, aby si řekli, že to bylo hezké.
Kde se vzal nápad hrát dětem v Daruvaru a Končenicích?
Hrála jsem na festivalu Ejhle, loutka! v Žamberku představení Tři medvědi a drzá Máša a byla tam i vaše učitelka Ilona Kirchnerová. Po představení jsme se potkaly a Ilona řekla, že se jí to moc líbilo a jestli bych nechtěla přijet k vám do Chorvatska. Já řekla, že určitě ano, i když člověk si vždycky řekne, že by to bylo hezké, ale víte, jak to chodí. Vždycky to obnáší spoustu práce a často to nakonec stejně nedopadne. Ale když jsem se vracela z festivalu do Prahy, tak jsem strašně přemýšlela o tom, že setkání s Ilonou bylo hrozně fajn a že by se mi strašně líbilo někam takhle vyjet. To jsem samozřejmě ještě vůbec netušila, jaké tady máte krásné české zázemí. Zdá se mi, že představení tady padlo na úrodnou půdu, protože je interaktivní, komunikativní a jazykově docela jednoduché. Říkala jsem si, že přesně tak to mělo být, a mám hroznou radost, že to tak vyšlo.
O čem je pohádka Tři medvědi a drzá Máša?
Je to ne úplně složitá pohádka, nemá složitý příběh, je tam nějaké ponaučení. Má trochu výchovný rozměr, že člověk by měl být slušný, neměl by být drzý. Zároveň všichni víme, že všechny děti jsou občas drzé, taky jsme byli. Je to látka, která je schopná zasáhnout široké rozpětí publika od malých dětí, které řeknou, že ten medvídek je roztomilý, po větší děti, které si zase řeknou, že Máša je fakt hustá a že by taky chtěly být jako Máša, a sympatizují s ní. Ale je to trochu i o rodinné soudržnosti mezi medvědy. Zároveň je Máša takový vetřelec, ale není a priori zlá. Je to prostě holčička, která je drzá.
Měla jste strach, že vám krajanské děti možná nebudou tak dobře rozumět?
Ne, protože jsem důvěřovala Iloně, že ví, proč nás chce. Když jsme měli první představení, tak jsme se s dětmi jasně domluvili, že když nebudou rozumět, tak řeknou. V podstatě nikdo nic moc neřekl, takže asi rozuměly dobře. Musím říct, že jsem nevěděla, jestli třeba děti vědí, co je chaloupka, o které se zpívá v písničce, ale znaly to. Pak jsme se shodli, že když je Máša zasádrovaná, tak je v gypsu, což říkáme i u nás. Když jsem pak hrála druhé představení, už jsem se všemi těmi věcmi počítala, ale zároveň jsem byla velmi pozorná, jestli tam ještě není něco, co mně přijde běžné, ale tady by tomu děti třeba nemusely rozumět. To se, myslím, nestalo a společně jsme rozkryli všechny záludnosti té pohádky. Musím ale zároveň říct, že jsem se velmi snažila být pomalejší a důrazná ve výslovnosti, abych měla jistotu, že děti stíhají. Je tedy možné, že jsem hrála o dvě minuty déle než obvykle, ale to nejspíš nikomu nevadilo.
Vyrábíte si loutky sama?
Ne, od toho jsou výtvarníci, kteří to dělají. Když chcete mít opravdu funkční a dobré loutky, tak si je neuděláte, pokud nejste vyškolený výtvarník v oboru. Naše loutky už mají svoje tři, čtyři výtvarníky, se kterými dost často a úzce spolupracujeme, takže některé loutky jsou si podobné, protože mají stejný výtvarný základ. Jsou výtvarníci, který dělají krásné loutky, ale dost nefunkční. Když máte třeba na ruce maňáska, který má hlavu ze dřeva, tak je sice krásný, ale ta hlava je těžká a po deseti minutách hraní zjistíte, že se vám láme prst a že se s tím dlouho hrát nedá. Je to šílená magie udělat loutky tak, aby to nějak vypadalo, ale aby zároveň byly funkční, aby se s nimi loutkář moc netrápil a aby to vypadalo, že jejich vodění je jednoduché a jde to samo.
Jak jste se zamilovala do loutek?
Když jsem byla v první třídě, nastoupila jsem na základní uměleckou školu, kde jsem chodila i do dramatického kroužku. Paní učitelka s námi dělala i loutky od takových těch jednoduchých z vařeček po složitější a já nějak přišla na to, že je to hrozně hezké, protože loutka umí udělat něco, co živý herec na jevišti neudělá. Je to určité kouzlo. Loutka může na jevišti doopravdy zemřít, když se jí utrhne hlavička, zatímco živý herec to sice zahraje, ale všichni víme, že se pak zvedne a odchází. Takových magických momentů umí loutka mnohem víc, může třeba odletět a podobně, což živý herec prostě nezahraje. Zároveň mám loutky spojené s dětskou magií, představivostí a s tím, že příběhy hrané loutkami mohou jít až do absurdních věcí. Může se dít všechno, co se v životě nestane, a to je úžasné.
Zmínila jste, že hrajete pro všechny věkové skupiny, tak jak vypadá loutkové divadlo šité na míru dospělým?
To se klidně vezme nějaký dospělácký příběh nebo máte rodinná divadla, kdy ta představení nejsou primárně ani pro dospělé, ani pro děti. Může to být půl na půl, když se nadnášejí vážná témata, ale jsou zpracovaná tak, že jim porozumí i děti. Dospělí si mohou zároveň uvědomit, že tímto způsobem se o těžších věcech dá s dětmi mluvit. Ale i dospělácká představení jsou většinou humorná, je v nich humor pro dospělé i pro děti. Máme jeden kamarádský soubor Buchty a loutky a oni si vezmou třeba film Rocky a převedou ho do loutkové podoby. V nějaké chvíli se děj zastaví a diváci si mohou vybrat, jak bude pokračovat. Dá se zkrátka všechno, a to je na tom krásné.     Text a foto Tea Veseláková