Paní předsedkyně na trapisty upozorňuje všechny své hosty, neboť měli velký vliv na hospodářský rozvoj této části Bosny. Musíme podotknout, že i Češi tu měli velký vliv, ale v hospodářství se trapistům nemůže vzít primát.
Tajemník České besedy Slavonský Brod Zlatko Stipešević uspořádal návštěvu trapistického opatství Marija Zvijezda v banjalucké městské části Trapisti, která po mniších dostala i jméno. Dnes z celého opatství zůstal jen velkolepý kostel. Návštěvníky přivítal páter Zvonko Topić, který jim řekl nejdůležitější informace o svém katolickém řádu. Broďané při vstupu do kostela zpívali českou mariánskou píseň Tisíckráte pozdravujem Tebe, kterou každoročně zpívají na pouti v Nové Vsi. Páter Zvonko po přednášce navrhl, aby se návštěvníci také pomodlili ve své mateřštině, s vysvětlením, že tu už slyšel modlitby a písně v různých jazycích.
Kdo jsou vlastně trapisté? První asociace je chutný polotvrdý sýr trapist, který mniši trapisté vyrábějí a který po nich dostal svůj název. Páter Zvonko upozornil na rozšířené myšlení, že mniši dostali název po sýru, ale situace je obrácená. Kdekdo možná slyšel spojení „Trapističko pivo“. Jedná se o pivo, které se kdysi vyrábělo v Banja Luce a jehož výrobu založili právě trapističtí mniši. Existuje také známé pořekadlo: Mlčí jako trapista.
Název trapisté vznikl ve slavném francouzském klášteru La Trappe v Normandii, kde v polovině 17. století proběhla reforma cisterciáckého řádu. Oficiální název řádu zní Řád cisterciáků přísné observance, ale jeho členům se říká také reformování cisterciáci nebo nejčastěji trapisté. Je to nejpřísnější řád v katolické církvi. Životním motem jeho příslušníků je: „Modli se a pracuj“, latinsky „Ora et labora“. Žijí odděleně od ostatních lidí, bez televize a mobilních telefonů, hodně se modlí a pracují, jsou dobří řemeslníci, jsou mlčenliví a často také vegetariáni.
První trapisté přišli do Bosny ještě za doby turecké nadvlády v roce 1869. Rakouský páter Franz Pfanner a šest bratrů koupili pozemek v kraji Delibašino Selo, založili tam klášter a pojmenovali ho Mariastern, což znamená Mariina hvězda. První klášter byla vlastně dřevěná chata, symbolicky pojmenovaná „kolijevka“, což znamená kolébka; ta ještě dnes stojí na dvoře opatství. Roku 1885 byl klášter povýšen na opatství.
První trapisté vyráběli vše, co potřebovali na samostatný život. Začali s obděláváním půdy, následovala stavba cihelny a ostatních potřebných budov, potom kovárna, sýrárna, sušírna slív, pivovar, továrna na tašky, továrna na předení a tkaní, tiskárna a vazárna knih, dílny jako truhlářství, kolářství a bednářství, a to vše během deseti let. Roku 1879 postavili nemocnici. Dnes se na tom místě nachází ortopedie. Postarali se také o rodinné domky svých dělníků. Jejich zásluhou byl vystavěn internát pro žáky a sirotčinec.
Banjalučané však nejraději připomínají vodní elektrárnu na řece Vrbas. Ta byla vystavěna roku 1899 a Banja Luka se díky ní stala prvním elektrifikovaným městem v Bosně. Odtud také pochází věta: Trapisté osvětlili Banja Luku. Do první světové války čítalo opatství přes 200 mnichů, konkrétně v roce 1913 jich bylo 265. Byl to největší klášter trapistů na světě. A potom přišla druhá světová válka.
Komunistický režim přinesl trapistům velké potíže. Rakouští a němečtí mniši utekli do Rakouska a domácí, kteří zůstali, byli pronásledováni a zatýkáni a veškerý majetek kláštera byl konfiskován. Zůstal jim jen kostel, který byl vystavěn roku 1925. Aby měli z čeho žít, svěřilo jim banjalucké biskupství vedení nově založené fary Marija Zvijezda. Trapisté museli zrušit slib mlčení a věnovat se pastorální péči, neboť jiné možnosti neměli. Takové přijímání pastorální činnosti je jedinečné na celém světě.
Komunistické vedení nenechalo klášter po válce zchátrat, i když byl velice poškozen. Konaly se tam různé přednášky a kurzy. V poválečné době byla velká nouze o odborné pracovníky, takže krátkodobé kurzy vyřešily situaci. Na jeden takový kurz zavzpomínala 95letá paní Adéla Vašková, rozená Pirklová, ze Slavonského Brodu, původem z Nové Vsi. Jako 18letá dívka začala pracovat v rolnické zádruze v sousední vesnici Bosanski Kobaš. Zádruha zastupovala rolníky v okolí, vykupovala zemědělské výrobky a ve své kompetenci měla také obchod. Obchodníků bylo málo, tak Adélu v lednu 1948 poslali na tříměsíční kurz do Banja Luky. Účastníci kurzu, jak děvčata, tak hoši, bydleli v klášteře, kde se také konaly přednášky, a přednášející docházeli z Banja Luky. Klášter byl strašně rozbouraný a často bylo třeba improvizovat. Pro děvčata bylo snad horší, že klášter neměl vodu a musela se v těch zimních měsících umývat v nedaleké řece Vrbas. Ale všichni byli mladí a chtěli se vyučit na obchodníky nebo účetní, tak byli ochotní vydržet všechny nesnáze. Po kurzu následovala zkouška a návrat domů za prací.
I když byl kostel hned vedle kláštera, nikdo z účastníků kurzu se tam neopovážil vejít. Měli strach, že budou vyhozeni a kurz nedokončí. Adélu však přece lákalo, z části vlivem zbožnosti a z části zvědavosti, podívat se do kostela, o kterém se doma tolik vyprávělo, tak využila příležitost na svátek svatého Jozefa, kdy byl kostel plný lidí, mezi nimiž se mohla snadno ztratit. Byla ohromena velikostí a uměleckou jednoduchostí interiéru.
Adéla v Zádruze pracovala do svého sňatku a odchodu do Slavonského Brodu. Nejvíce jí v paměti utkvěly bony na potraviny, které navíc k platu dostávali dělníci z kamenolomu Vlaknica a lesní dělníci z podniku Motajica a s kterými v zádruze nakupovali potřebné zboží. Na vysvětlenou: Vlaknica je vesnice na západ od Kobaše a Motajica hora na jih od Kobaše.
Klášter v opatství Marija Zvijezda už neexistuje, protože nezůstalo dost bratrů. Je zapotřebí nejméně šest mnichů, kteří dali slib, aby společenství fungovalo. V opatství žijí dva bratři Topićové: páter Zvonko a páter Tomislav. Páter Zvonko vystudoval teologii v Záhřebu. Kdysi byla komunikace trapistů s lidmi omezena na minimum, zatímco dnes s lidmi naopak jakožto faráři často pracují, páter Zvonko v Mariji Zvijezdě a páter Tomislav v blízkosti Gradišky. Ale i věřících je každým dnem méně, a co se stane, až nebude ani věřících ani mnichů, to ví jen Pán Bůh.
Světoznámý sýr trapist se vyrábí podle tajné receptury, která se nezapisuje, ale přenáší ústně. Páter Tomislav je dnes posledním opatrovníkem receptu v opatství. Protože předchozí opatrovník zemřel za doby poslední války a neměl možnost nikomu tajemství předat, musel se páter Tomislav vydat do Francie, aby převzal tajemství a vyučil se výrobě. Dnes bohužel nemá komu tajemství předat. Sýr trapist se dnes vyrábí v Aleksandrovci v obci Laktaši nedaleko Banja Luky a představuje nejuznávanější banjalucký suvenýr.
Aby opatství inspirovalo k novému životu, banjalucké biskupství tu v roce 2020 založilo dvě mezinárodní organizace: Evropské centrum pro mír a spolupráci a Dům setkávání Marija Zvijezda. Proto pan farář na své faře mohl slyšet modlení a zpívání v cizích jazycích.
V Chorvatsku neexistuje žádný trapistický klášter, ten v Banja Luce je jediný na celém Balkánu. Ve střední Evropě existuje jen jeden trapistický klášter, a to v Čechách. Roku 1999 byl založen klášter Nový Dvůr v zapadlém kraji západočeských Sudet. Francouzští a čeští trapisté zrekonstruovali zanedbaný statek a udělali z něj místo vhodné pro svůj způsob života. Klášter je obklopen dílnami a hospodářskými budovami, zahradami, pastvinami a lesy, kde mniši pracují. Roku 2011 byl klášter povýšen na opatství. Dnes tam žije kolem 25 mnichů, kteří se živí prodejem výrobků ze svého pozemku. Jejich hlavním výrobkem je hořčice podle francouzské receptury. Žije mezi nimi také jeden Chorvat, bratr Konrád, původem z Vitezu v Bosně a Hercegovině. Ovšem, že to není jeho rodné jméno, ale to nesmí být zveřejněno.
Srdcem opatství Nový Dvůr je kostel a hlavní náplní práce mnichů je modlitba.     Text Andělka Vavroušová, foto Zlatko Stipešević