Sympozium o českém jazyce se zpočátku konalo každoročně, nyní bienálně, každé dva roky. Letos se s výsledky svých bádání nebo s informacemi zajímavými pro krajanské prostředí přihlásilo pět účastnic, z toho dvě z domácího prostředí a tři z České republiky.
Sympozium zahájila místopředsedkyně Svazu Čechů Marie Válková, která vyzdvihla snahu české menšiny pečovat o mateřský jazyk, což dokládá i pořádáním tohoto setkání odborníků, kteří se českým jazykem a fenoménem krajanských komunit zabývají. „Mateřský jazyk je to, s čím vyrůstáme, co naše děti dostávají od maminky,“ připomněla emotivně a vyjádřila přání, aby se i dále dařilo český jazyk zachovat i mezi mladými příslušníky české menšiny. Na její slova navázala předsedkyně Svazu Čechů Ana-Maria Štrumlová-Tučková, která přivítala místožupanku Táňu Novotnou Golubićovou a přítomné odborníky, jakož i všechny ty, kteří se přišli poučit a zamyslet…
Na úvod připravila Jitka Staňová Brdarová, poradkyně pro české školy v Chorvatsku, přehled seminářů pro krajanské učitele, které se během posledních třiceti let konaly v České republice. Začala seminářem v Zahrádkách v roce 2001, který následoval po jedenáctileté pauze. Další se konaly vždy po dvou letech a od roku 2005 se konají každoročně, vždy v jiném prostředí. Připomněla odborníky v ČR, kteří je pomáhali organizovat a zhodnotila jejich význam pro seznámení se s českým prostředím, reáliemi a způsoby výuky.
Učitelka vyslaná na české krajanské školy z České republiky Tereza Vlček Klímová zaujala tématem Anglicismy v českém jazyce: Příležitost nebo hrozba? Připomněla, že jazyk se neustále mění a nejen z důvodu globalizace a šíření digitálních technologií přijímá slovní zásobu a terminologii, která v českém jazyce chybí, z jiných jazyků, především z angličtiny. Některé výrazy v češtině již zdomácněly (např. fotbal, džem, park), jiné se postupně přizpůsobují ve výslovnosti i v psané podobě. Přestože je to přirozený proces, je třeba co nejvíce používat původní česká slova, míní přednášející.
Velice přínosný byl pro krajanské mluvčí příspěvek Heleny Stráníkové z katedry balkanistiky FF UK, která se soustavně zabývá krajanskou češtinou. Na sympozium přišla se dvěma příspěvky. Ten první se týkal morfologické interference u sloves v mluvě krajanů. Konstatovala, že slovesa jsou nejsložitější slovní druh, který různými tvary vyjadřuje osobu, číslo, čas, způsob, vid, slovesný a jmenný rod. Protože krajané pocházejí snad ze všech oblastí Česka, projevuje se v jejich mluvě především vliv různých českých a moravských nářečí, ale neubrání se ani vlivu chorvatského jazyka. Upozornila na některé jevy, kde dochází ke vlivu chorvatštiny, jako je zvratnost (např. učit se proti chorvatskému učiti a naopak sáňkovat proti chorvatskému sanjkati se), tvoření minulého či budoucího času a podobně.
Ve druhém příspěvku představila Helena Stráníková svou knihu Krajané v Chorvatsku a jejich jazykové biografie, která v roce 2022 vyšla v nakladatelství Karlovy univerzity Karolinum. Jde o shrnutí jejího dlouholetého zkoumání krajanské češtiny a jazykových biografií krajanů, vývoje a historického a společenského zázemí české menšiny v Chorvatsku. Zatímco v první části seznamuje českého čtenáře, kterému je kniha určena, s českou menšinou z několika aspektů, například s dějinami přistěhování, organizovaností, školstvím a jazykem, druhá část představuje její výzkum jazykových biografií krajanských rodin. Ten zahrnoval asi šedesát lidí tří až čtyř generací ze tří rodin z různých prostředí. Jsou to vyprávění, v nichž se vypravěči zamýšlí nad svým vztahem k jazykům a také nad otázkou, kdy který jazyk používají a proč. Její výklad ilustrovaly ukázky z jazykových biografií, které přečetli Jana Staňová a Željko Podsedník. Na závěr svého příspěvku autorka jeden exemplář knihy věnovala do odborné knihovny Svazu Čechů.
Další příspěvek se týkal krajanské literární tvorby pro děti a připravila ho Libuše Stráníková. Představila celou řadu krajanských autorů, kteří psali pro děti, například Frantu Buriana, Slávku Žukovićovou-Máchovou, Žofii Kraskovou, Slávka Daňka a další. Po téměř sto letech, kdy se tato tvorba slibně vyvíjela od počátků, které zakreslil Burian jako redaktor Dětského koutku v době, kdy pro krajanské děti nebyla česká literatura dostupná, lze nyní říci, že se v krajanské komunitě pro děti píše jen sporadicky, nebo spíše vůbec. Můžeme se zamýšlet nad tím, zda za to může nezájem čtenářské obce, učitelů a redaktorů, anebo nedostatečná jazyková kompetence krajanů, aby mohli konkurovat kvalitní a lehce dostupné české dětské literatuře. Rozhodně by bylo dobré to nejživější z krajanské tvorby pro děti shrnout do sborníku, aby to nezůstalo jen na žloutnoucích stránkách časopisů, míní autorka.
Závěrečný příspěvek Andrey Preissové Krejčí Plodné století českého krajanského tisku v Chorvatsku připomněl nedocenitelnou úlohu krajanských tiskovin v životě a rozvoji krajanské komunity. Od roku 1911, a zejména od roku 1922, kdy začali vycházet Jugoslávští Čechoslováci, na které v roce 1946 navázala Jednota, hrál právě tisk důležitou roli v organizování české menšiny a zachování jejího jazyka. „Vznikl mnohem dříve než české školy,“ připomněla přednášející. Nejvíce pozornosti věnovala první generaci redaktorů Jednoty, kteří určili směr krajanské žurnalistiky, vytvořili řadu periodik, které vycházejí dodnes, jako je týdeník Jednota, měsíčník Dětský koutek, ročenky Český lidový kalendář a Přehled, a založili Knihovnu krajanské tvorby. Přitom v letech po druhé světové válce čelili určité izolaci vůči mateřské zemi, a přesto sehráli důležitou roli i v mezinárodním měřítku v době převratných změn ve vztazích obou států. Referující upozornila na to, že v šedesátých letech dvacátého století odcházelo do Československa i do celého světa trojnásobné množství vydání Jednoty, než zůstávalo v Jugoslávii, a proto, když Jednota informovala o okupaci Československa v roce 1968 i o následných událostech pravdivě, zasloužila se, zvláště díky Jindřichu Staňovi, který v té době studoval v Praze, o rozšíření pravdy místo propagandy. „Jednoznačně tím vyjádřil, a to i za celou redakci Jednoty, osobní odvahu i občanský postoj,“ ocenila autorka příspěvku historický význam týdeníku pro české dějiny, třebaže za to jeho čtenáři zaplatili několikaletým zákazem dovozu tiskovin z Daruvaru do Československa.
V závěru sympozia promluvila Lenka Janotová, někdejší předsedkyně Svazu Čechů, která v roce 2013 začala s organizováním sympozií. Poděkovala organizátorům z řad Svazu Čechů za to, že si uvědomují důležitost péče o český jazyk a že v pořádání sympozia pokračují. Mohli bychom se však zamyslet nad tím, zda sympozium skutečně plní svou roli. Mezi posluchači dříve bývalo víc krajanské inteligence včetně středoškoláků a představitelů politických a společenských těles a mezi přednášejícími se tentokrát, kromě již známých, neobjevila žádná nová tvář. Z výčtu spoluorganizátorů navíc zmizelo chorvatské ministerstvo školství a Československý ústav zahraniční. Text Libuše Stráníková, foto žp

PŘÍSPĚVKY NA 9. SYMPOZIU O ČESKÉM JAZYCE
Přehled seminářů v ČR v posledních třiceti letech – Mgr. Jitka Staňová Brdarová
Anglicismy v českém jazyce: Příležitost, nebo hrozba? – Mgr. et Mgr. Tereza Vlček Klímová
Morfologické interference u sloves v krajanské češtině – Mgr. et Mgr. Helena Stráníková, Ph.D.
Krajané v Chorvatsku a jejich jazykové biografie – Mgr. et Mgr. Helena Stráníková, Ph.D.
Krajanská literární tvorba pro děti – Mgr. Libuše Stráníková
Plodné století českého krajanského tisku v Chorvatsku – Mgr. Andrea Preissová Krejčí, Ph.D.
Organizátorem byl Svaz Čechů za finanční podpory Rady pro národnostní menšiny RCh.