POČÁTKY
První noviny v českém jazyce vyšly v Záhřebu roku 1911. Josef Matušek zaznamenal, že šlo o první pravidelně česky psaný týdeník, který vycházel pod názvem Český list od 15. června 1911. Týdeník byl následující rok přejmenován na Nový český list. V obou případech vycházel v Záhřebu zásluhou redaktora a vydavatele Dragutina (Drahoně) Pavlů. Postava prvního českého redaktora v Záhřebu je do značné míry zahalena tajemstvím; nevíme, kdy se narodil ani kdy a kde zemřel. Co o něm tedy víme? Dragutin Pavlů působil v Záhřebu jako novinář od roku 1910. Kromě vydávání Českého listu (později Nového českého listu) se zasloužil o vydání prvního českého kalendáře v jihoslovanských zemích: Národní kalendář Jihoslovan na rok 1913. Pro Čechy žijící v Charvátsku, Slavonii, Dalmacii, Istrii, Krajině, Bosně, Hercegovině, v Srbsku a na Černé Hoře (doložen v archivu Svazu Čechů). Zmiňovala se v něm také skutečnost, že v Bosně jsou poměry tristní. Mimo jiné zde podle Pavlů 90 % obyvatel neumělo číst ani psát (s. 107). Za první světové války Drahoň Pavlů (jak signoval své články) beze stopy zmizel. O jeho dalším osudu nejsou známy žádné informace. Poslední číslo, které měl Matušek k dispozici, bylo z 13. června 1914, vyslovil tedy předpoklad, že další vydávání Nového českého listu bylo – po atentátu na Františka Ferdinanda d’Este v Sarajevu 28. června toho roku – zakázáno a náklad zabaven. Tím zanikly první české noviny vydávané v jihovýchodní Evropě.
ČESKOSLOVENSKÉ LISTY
Dalšími českými novinami, které na území Království SHS od července 1919 vycházely, byly Československé listy. Jejich duší a později odpovědným redaktorem byl Vojta Režný (1893–1945), rodák z Mšena Mělníka. Působil jako učitel v Zadru, Sarajevu či v Záhřebu a později jako redaktor týdeníku Československé listy. Poté spolupracoval s nově vzniklým Československým svazem se sídlem v Bělehradu a v letech 1928–1934 byl jeho tajemníkem. Za vedení antifašistického odboje v Sarajevu byl zatčen a internován do koncentračního tábora Dachau, kde zahynul. Redakce Československých listů usilovala o založení Československého svazu v Království SHS, tedy o vznik organizace, která by zastřešovala všechny československé spolky, čehož se podařilo v roce 1921 dosáhnout. Československé listy však téhož roku zanikly.
JUGOSLÁVŠTÍ ČECHOSLOVÁCI
V Daruvaru, který se stal přirozeným centrem české menšiny ve Slavonii, začal následně vycházet týdeník Jugoslávští Čechoslováci (1922–1941). České noviny začaly v Daruvaru vycházet 1. března 1922 zásluhou redaktora Jaroslava Dittricha (1892–1959), rodáka z Horní Nové Vsi u Bělohradu. Ten spolupracoval nejprve s redaktorem Českých listů Drahoněm Pavlů, později začal v Daruvaru vydávat týdeník Jugoslávští Čechoslováci a následně Daruvarčan. Dittrich propagoval přistěhovalectví Čechů a pomáhal zakládat české školy. V roce 1945 reemigroval a zemřel v Hradci Králové.
Na první stránce prvního čísla Jugoslávských Čechoslováků se vydavatelé přihlásili k odkazu krajanského tisku na slovanském jihu. Označili svůj list za nástupce Českého listu, který vycházel v Záhřebu před válkou, i Československých listů. Uvedli, že se snaží „do třetice“ o vydávání česky psaných novin. Na počátku noviny vycházely jako dvojčísla a zpravidla dvakrát měsíčně. V průběhu dvou let se pak staly týdeníkem a vycházely každý čtvrtek. List Jugoslávští Čechoslováci se deklaroval jako „jediný český list na slov. jihu,“ který „hájí zájmy kulturní, hospodářské a obchodně průmyslové.“ První ročník nesl v záhlaví první stránky také heslo: Nikdo nám nepomůže, nepomůžeme-li si sami. V následujících letech se přidalo i heslo: Svět patří lidem, ne národům. 
V příloze listu nalezneme řadu románů a povídek vydávaných na pokračování, například Kříž v poli, pod nímž je podepsaná Marie D., nebo Hnědka, která není vůbec autorizována, a další. Náměty byly nacházeny v procesu vystěhování z vlasti a v krajanském životě. Od roku 1924 se k listu přidala pravidelná literární příloha Besídka časopisu Jugoslávští Čechoslováci, v níž se nacházely především české překlady literatury a přetisky českých autorů. Několika básněmi bylo ve 14. čísle přílohy (1924) připomenuto například úmrtí Jiřího Wolkera. 
Noviny zahrnovaly také soukromou inzerci, kde dostávali prostor čtenáři, kteří se chtěli seznámit s novým partnerem nebo partnerkou. Zajímavostí jsou také rubriky jako Veselý koutek zahrnující humorné příhody nebo vyobrazení nové módy či účesů žen.
Noviny se snažily upozorňovat na sociální rozdíly mezi venkovem a městem, které se odrážely ve spolkové činnosti. Poměrně často se kriticky vyjadřovaly k fungování Československého svazu, který vznikl o rok dříve a který neskrytě podporoval politiku vlády Království SHS, přestože většina Čechů v Chorvatsku podporovala Chorvatskou republikánskou rolnickou stranu Stjepana Radiće, neboť mezi krajany převažovali zemědělci a rolníci na vesnicích. „Svaz naopak novinám zazlíval, že se příliš málo věnují politice, a novinám se vyčítalo, že nejsou dostatečně informované.“ Redaktor Dittrich se nechtěl stát součástí orgánů Československého svazu, nicméně tlak na jeho redakci sílil. V zájmu zklidnění situace a také proto, že redakce podpořila Československý svaz, se Jaroslav Dittrich nakonec vedení novin v roce 1926 vzdal. Po odchodu z Jugoslávských Čechoslováků založil „občasník“ (jak jej nazývá Josef Matušek) s názvem Daruvarčan. V listu nebyly jen české články, ale byl bilingvní – redaktor do něj přijímal články v chorvatštině i v češtině. Daruvarčan vycházel bez veřejné finanční podpory (byl placen z inzerce) téměř deset let paralelně s Jugoslávskými Čechoslováky. Jaroslavu Dittrichovi se vydávání časopisu, byť nepravidelně, dařilo udržet až do roku 1934 a Matušek s odkazem na pamětníka Otto Sobotku poukazuje na značný zájem, s nímž byl přijímán na venkově, snad proto, že jeho styl a jazyk byly přímé a jednoduché.  
OTTO SOBOTKA – MEZI DVĚMA DOMOVY
List Jugoslávští Čechoslováci se stal přímým předchůdcem týdeníku Jednota. Po Dittrichovi se vedoucím redaktorem týdeníku Jugoslávští Čechoslováci stal rodák z Nové Vsi u Ivančic Otto Sobotka (1902–1993), který stál v čele novin dalších patnáct let. Na kurzu pro české učitele v zahraničí (1922) se seznámil s Jaroslavem Dittrichem a krátce nato už společně působili v Daruvaru. Na počátku roku 1927 vyzvala nová redakční rada krajany, čtenáře, k větší podpoře českého tisku, neboť: „Jest zapotřebí spolupráci všech, a proto voláme k lidem dobré vůle – na místo kritiky, pohrdlivého úsměvu nad ubohostí ‚Jugočechoslováka‘ přispějte na jeho zvelebení a vezměte si za heslo tohoto půl roku: vybudovat vlastní tisk a tiskárnu. (…) Tisk je jedinou naší zbraní, kterou můžeme bojovati a domáhati se svých práv. Tisk jedině nám dává možnost, abychom vyhověli kulturním požadavkům doby. Tisk nám umožní vybudovat naše školství a naši kulturní a hospodářskou činnost.“ Sobotkou definované pilíře krajanské identity v Jugoslávii jsou nadčasové. Sen o vlastní krajanské tiskárně se redakci „Jugočechoslováků“, jak se týdeníku říkalo, v krátkém čase splnil a přispěli na ni nejen drobní dárci, ale také Československý svaz. S novým ročníkem tak došlo k dalšímu pokroku – noviny se tiskly na tiskařském stroji v redakci.
Jugoslávští Čechoslováci se následně staly orgánem Československého svazu a vycházely nadále s podtitulem: „Orgán Československého Svazu v Království SHS.“ V danou dobu byl týdeník jediným českým periodikem na „slovanském jihu“. Jugoslávští Čechoslováci se staly listem, do něhož zprávy o své činnosti zasílaly všechny spolky a osady, v němž zveřejňoval své zprávy také Československý svaz, jeho orgány a sekce a také daruvarská beseda. Když byl v roce 1939 otevřen v Daruvaru Český národní dům, redakce i s tiskárnou se přesunuly právě tam.
Součástí týdeníku Jugoslávští Čechoslováci byly v průběhu let přílohy věnované různým složkám krajanského života, ať už šlo o přílohu Pro zemědělce nebo Besídku venkovského dorostu, Věstník Matice školské při Čsl. Svazu nebo Věstník Matice divadelních ochotníků při Čsl. Svazu. Všechny tyto přílohy vycházely relativně krátkou dobu a buď zanikly, nebo se z nich staly novinové rubriky. 
V roce 1928 se v Jugoslávských Čechoslovácích objevila rubrika pro děti pod názvem Pro naše děti, z níž se naopak vyčlenila příloha a následně samostatný dětský časopis s názvem Dětský koutek. Nestalo se tak ale bez časového odstupu, který byl využit k ověření užitečnosti a čtenářského zájmu o tuto část listu. V roce 1930 se rubrika stala stálou a již nesla název Dětský koutek. Bylo také uvedeno, že ji řídí profesor Franta Burian. Dětský koutek jako samostatný měsíčník o dvanácti stranách začal vycházet od začátku školního roku 1932/1933, a to desetkrát do roka v nákladu asi tisíce výtisků. Zní neuvěřitelně, že podstatou se do dnešních dnů nezměnil, stále vychází během školního roku a stále má deset čísel v ročníku.
Noviny Jugoslávští Čechoslováci bohatě reflektovaly politické události ve světě, a zvláště v Československu. Jaký význam byl událostem z Československa přikládán, dokumentuje mimo jiné rozsah zpráv o úmrtí význačných osobností. Tak například 21. července 1932 vyšla na první stránce jako úvodník rozsáhlá zpráva o úmrtí Tomáše Bati.  Nekrolog napsal Otto Sobotka a také následující čísla seznamovala čtenáře s Baťovými myšlenkami a životem. Skon T. G. Masaryka byl rovněž ohlášen neprodleně. Noviny přinesly tuto zprávu již 16. září 1937, tedy dva dny po smrti prvního československého prezidenta. Rozloučily se s ním jeho myšlenou v záhlaví týdeníku: „Ne násilím, ale smírně, ne mečem, ale pluhem, ne krví, ale prací, ne smrtí, ale životem k životu – toť odpověď českého genia, toť smysl našich dějin a odkaz velikých předků.“ Následně bylo T. G. Masarykovi věnováno téměř kompletní číslo z 23. září 1937. V každém z následujících čísel Jugoslávských Čechoslováků až do 28. října včetně se redakce hlásila k jeho osobnosti a odkazu (tj. 30. září, 7. října, 28. října a následně 5. listopadu). Menšina na stránkách svého týdeníku důstojně uctila památku prezidenta Osvoboditele. V budoucnu práci meziválečné redakce ohodnotil Josef Matušek jako spojenou s původní vlastí redaktorů, vlastí, do níž se chtěli navracet. Na základě analýzy obsahu týdeníku je nezpochybnitelné, že sociální a kulturní život v Československu byl pro redaktory minimálně stejně důležitý, neli více, jako život mezi krajany v Jugoslávii.  
Není zřejmě třeba mnoho komentovat, jak těžká doba nastala v následujících letech, a tak nepřekvapí, že týdeník přinesl 16. března 1939 úvodník s názvem Dokonáno jest… v němž obšírně popisuje události z posledních dnů na území Československa: „A tak tu stojíme, osamoceni, opuštěni, zrazeni a popliváni lidmi a světem před svým bohem. V němém bolu se ptáme, proč to všechno, zda opravdu se tak děje ve jménu míru a lidskosti, jak se nám hlásá. (…) Ve chvíli, kdy toto píšeme, duní těžké tanky německého vojska v městech naší vlasti. (…) A ty, kteří nesou vinu za to vše, nechť trestá věčná spravedlnost!“   
Následující čísla byla věnována situaci v Československu. Čtenáři se seznámili se vznikem Protektorátu Čechy a Morava (23. března) a redakce se ze všech sil snažila dodat krajanům optimismus a povzbudit jejich vlastenectví, takže vycházely úvodníky s titulky: Hlavy vzhůru! (30. března), Jsme Čechoslováci (13. dubna), Byli jsme a budem! (20. dubna) nebo Kde domov můj! (4. května). V tomto duchu se nesla také dlouho očekávaná událost – posvěcení a otevření Bradáčova národního domu a české školy Komenského v Daruvaru (1. června). Redakce nepřetržitě sledovala také následující události v Čechách a na Moravě a přinášela o nich zásadní informace čtenářům, například o popravách, zatčeních a zavření vysokých škol (23. listopadu), a tak stáli krajané v Jugoslávii „mezi mírem a válkou“ (26. října) a připomínali si ve smutku 28. říjen (tamtéž).
Období po mnichovské dohodě omezilo svobodu tisku i v Chorvatsku. Představitelé Československého svazu a redaktoři novin byli často pronásledováni, nebo dokonce přišli o život, jako např. Stanislav Veselý, tehdejší tajemník Svazu. Noviny Jugoslávští Čechoslováci přestaly vycházet, částečně je na krátko nahradily politicky režimu loajálnější Naše noviny, ale i ty nakonec přestaly v dubnu 1941 vycházet. 
Otto Sobotka v prvních letech války v Evropě podporoval prostřednictvím daruvarského týdeníku mezi krajany vlastenectví. V roce 1941 byl nucen vrátit se do Čech. Výzvu k návratu dostali všichni učitelé z Československa vyslaní ke krajanům, včetně Jindry Horákové a řady dalších. 
Po válce už Sobotka povolení k trvalému návratu do Jugoslávie nedostal. Zapojil se do pomoci krajanům, kteří reemigrovali do Československa. Při práci se dále vzdělával – v letech 1955–1960 studoval v Praze žurnalistiku. Do Daruvaru se vrátil v polovině šedesátých let, tedy po odchodu do důchodu a uvolnění politických poměrů. V letech 1966–1970 byl pomocným redaktorem a lektorem v Jednotě. V této éře se většina výtisků Jednoty zasílala do Československa a šířila pravdivé informace o pražském jaru i jeho následcích (Janu Palachovi apod.) Následně byla Jednota i další tisky z Daruvaru v Československu zakázány.
V 70. a 80. letech byly Sobotkovi další návraty do Daruvaru opět znemožněny. Dokonce v Daruvaru nechal své osobní věci, které mu následně byly zaslány poštou. Avšak až do své smrti v roce 1993 pravidelně přispíval do krajanských novin a časopisů, tedy Jednoty, Dětského koutku či Českého lidového kalendáře. Výborně ovládal chorvatštinu, proto také pro krajanské vydavatelství překládal do češtiny chorvatské autory, vydal také Chorvatsko-český slovník (1973) a během posledního působení v Jednotě připravil brožuru Turistický průvodce po Jadranu (1966). K odkazu redaktora se v roce 2023, kdy jsme si připomněli třicáté výročí jeho úmrtí, vrátila Sylvie Sittová v Přehledu. Je příkladem muže rozkročeného mezi dvě domoviny, migrantem, který přijal migrantskou zkušenost za svůj úděl.   
NOVÁ DOBA SEBOU NESE NOVÉ VÝZVY – VZNIK TÝDENÍKU JEDNOTA
Po skončení druhé světové války a obnovení spolkové činnosti i činnosti Československého svazu, k němuž došlo ihned po osvobození Daruvaru v říjnu 1944, se krajanské organizace opět dostaly do sporu, kde a jaké krajanské noviny se budou vydávat. Svaz tak začal s přípravou svých novin ve stejné době, kdy v Záhřebu České vydavatelské družstvo počítalo s obnovením vydávání Jugoslávských Čechoslováků. Nakonec v Záhřebu vznikl jen Zpravodaj českého vydavatelského družstva, jehož poslední číslo se podařilo profinancovat právě v době, kdy v Daruvaru začala vycházet Jednota. První číslo vyšlo 16. března 1946. Noviny Jednota se tak záhy staly jediným českým listem v Jugoslávii. Dnes je z nich týdeník a „orgán Svazu Čechů v Chorvatsku“, stejně jako tomu bylo u Jugoslávských Čechoslováků. (Z Burianova rozhodnutí bylo následně v listopadu 1946 obnoveno i vydávání Dětského koutku).
Týdeník Jednota, vycházející téměř nepřetržitě od roku 1946, byl vydáván původně přímo Československým svazem sdružujícím české a slovenské spolky a besedy v Chorvatsku. Teprve v roce 1965 vzniklo stejnojmenné vydavatelství. Historické souvislosti vývoje týdeníku Jednota jsou úzce spojeny s vývojem celého vydavatelství Jednota a jeho redakčním kruhem. Česká redakce v Daruvaru učinila ze svých týdeníků významný pramen k dějinám Čechů v Chorvatsku. Jednota na svých stránkách utváří a uchovává obraz kolektivní paměti krajanů a svědčí o jejich vědomém úsilí čelit asimilaci. Bez českých škol a krajanského tisku by předávání vědomí národní identity z generace na generaci nebylo možné.
Při svém vzniku věnovala redakce Jednoty velkou pozornost tradicím národněosvobozeneckého boje (dokládá to také heslo týdeníku v záhlaví časopisu: Smrt fašismu – Svoboda národu!) a mobilizovala příslušníky české národnosti, aby podnikali vše potřebné k obnovení výroby, zemědělství a k výstavbě země. 
Na přelomu čtyřicátých a padesátých let minulého století se na první straně Jednoty pravidelně objevují dlouhé články, které dokumentují jedinečnou cestu Jugoslávie socialistickým zřízením. Pozornost věnují osobnosti vrchního velitele ozbrojených sil a ministru národní obrany maršálu Jugoslávie Josipu Brozi Titovi („Tito je náš – my jsme Titovi“). Připomínají se význačné dny a výročí v éře socialismu, například Den armády 22. prosince, který každoročně rozsahem překrývá svátky vánoční, nebo 1. máj. Velmi zajímavou součástí politického přínosu Jednoty čtenářům jsou články, které kritizují zřízení v ostatních socialistických zemích Evropy, se zvláštním zřetelem k SSSR. V daném duchu se již na sklonku čtyřicátých let objevují v záhlaví Jednoty výňatky dokumentující jugoslávskou cestu k socialismu: „Naším životním cílem je odkrýt tvář těch, kteří lžou a pomlouvají nás a naši zem, abychom tím přispěli k vítězství socialistické morálky ve světě. – Tito“ (Jednota 1949).
Značnou pozornost věnuje Jednota v té době i vzájemným vztahům mezi Jugoslávií a Československem. Patří sem například návštěva maršála Tita v Praze, během níž byla 9. května 1946 podepsána dohoda o přátelství, vzájemné pomoci a spolupráci mezi oběma státy. Informuje také o reemigraci, tedy dobrovolném stěhování českých a slovenských krajanů ze zahraničí do krajů a míst v Československu s poválečným úbytkem obyvatel. Jednota, stejně jako Československý svaz, se k reemigraci stavěla opatrně, zejména proto, že mezi oběma státy nebyla podepsána mezistátní smlouva o reemigraci, zvláště pak o majetkovém vyrovnání s migrujícími krajany. Přesto odjelo od roku 1946 do roku 1949 více než pět tisíc, především bývalých bojovníků – partyzánů. Mezi reemigranty byli mnozí čeští krajanští učitelé a funkcionáři, mimo jiné i první redaktor Jednoty Ota Vojáček a tajemník Československého svazu Jan Pavlík. Obě funkce potom zastával učitel Josef Zámostný.
Krátké přerušení ve vycházení týdeníku Jednota na přelomu let 1948 a 1949 způsobily události spojené s komunistickým převratem v Československu v únoru 1948, kdy se vztahy mezi Jugoslávií a Československem na celé desetiletí výrazně ochladily, a kdy dokonce bylo otázkou vycházení jakéhokoliv menšinového tisku.
Jednota nepomíjí ani krajanské záležitosti a aktivity spolků. Mezi nejvýznamnější patří „obžínky“ a vše s nimi spojené. Podobně význačnou událostí je také slavnostní otevření první české sedmiletky v Jugoslávii (1949). Čas od času se redaktoři Jednoty vrací k významným osobnostem českého původu, zvláště při příležitosti jejich životních výročí. Připomínají tak například Františka Halase, Karla Čapka (jeho román Válku s mloky redakce na konci padesátých let vydává v Jednotě na pokračování) nebo Jiřího Wolkera.
V prvních deseti letech Jednota získala významné spolupracovníky, převážně z řad učitelů českých škol, kteří (externě, ovšem nepřehlédnutelně) přispěli k obohacení jejího obsahu i ke zvýšení celkové úrovně novin (a také Dětského koutku). Jednota měla mimo to okruh dopisovatelů z různých krajů Jugoslávie, kde působily české nebo slovenské spolky. Ale zcela zásadní byla spolupráce s Frantou Burianem a Josefem Knytlem. Josef Knytl (1898–1963) byl hlavním reprezentantem kulturního života České besedy v Daruvaru. V daruvarské besedě působil jako organizátor veškerých kulturních aktivit, režíroval divadelní hry, jako sbormistr vedl mnohé pěvecké spolky, podnítil vznik dětské přehlídky Naše jaro (pravidelně organizované do současnosti, byť v jiné, folklornější, podobě). Svými texty přispíval do Jednoty i Přehledu a byl také součástí redakčního kruhu Českého lidového kalendáře. 
Franta Burian (1888–1958) se narodil v Čechách, odešel však na studia do Slavonie. Studoval teologii v Praze a následně na filozofické fakultě v Záhřebu. Od roku 1921 působil na gymnáziu v Daruvaru a plně se zapojil do menšinového života. Do týdeníku psal poznámky nejrůznějšího druhu, jimiž obohacoval krajany v mnoha směrech tehdejší vědy i kultury. Ale nejzásadnější byla jeho rubrika „Jazykový záhonek“, v níž upozorňoval krajany na jejich jazykové nedostatky, informoval čtenáře o změnách v českém pravopisu a o správné podobě psaného jazyka. Na tuto jeho osvětově-jazykovou činnost se v následujících letech snažili mnozí navázat. Od roku 1959 uveřejňoval Josef Matušek v Jednotě rubriku „Učme se správné češtině“, o podobné zvelebování krajanské řeči se později snažili také redaktoři Žofie Krasková nebo Otto Sobotka, a nakonec s odstupem více než půl století navázala na Burianovu bohemistka Marie Sohrová ve své rubrice „Učíme se česky“. Smrt Franty Buriana v roce 1958, která přišla, byť v jeho sedmdesáti letech, nečekaně, byla pietně zachycena na stránkách Jednoty i Dětského koutku, s jehož posledním číslem byl uložen do rakve.
NOVÁ DOBA S SEBOU NESE NOVÉ VÝZVY – PRVNÍ DESETILETÍ TÝDENÍKU JEDNOTA
V šedesátých letech minulého století nacházíme týdeník Jednota již v jiné kondici. Redakční kruh vedený Božidarem Grubišićem (1925–2000), který v letech 1945–1965 žil v Daruvaru, vyzrál a týdeník upouští od podoby novin komentujících veřejnou politiku a přibližuje se k tematicky pestrému časopisu. Mimo aktuality z domova i ze zahraničí, které stále představují jádro prvních stránek, přináší maximum možných zpráv z krajanského života, rady pro hospodáře nebo oblíbenou kulturní rubriku. Právě z ní se dozvídáme o obnovujících se vztazích s Československem, které jsou v redakci přijímány velmi pozitivně. 
Božidar Grubišić po válce vypomáhal v Československém svazu a také v Jednotě, díky čemuž získal značné, nejen novinářské, zkušenosti. Narodil se v Záhřebu ve smíšeném manželství. Jeho matka pocházela z Česka a otec ze Šibeniku. Jeho studium přerušila válka, během níž se účastnil osvobozování země, a byl dokonce zraněn. Od roku 1949 byl fakticky šéfredaktorem Jednoty. Jeho zásluhou se z redakce Jednoty v roce 1965 stalo nakladatelství. Potom však odešel do Záhřebu, kde pracoval jako redaktor zpravodajského vysílání rozhlasu. Byl šéfredaktorem deníku Borba, od roku 1979 redigoval televizní pořad Kronika Čechů a Slováků a později byl jedním ze zakladatelů Chorvatsko-české společnosti přátelství. S Jednotou a se Svazem zůstal ve spojení do konce svého života – byl nejen aktivním účastníkem krajanského života, ale zastával i řadu funkcí, například předsedal Radě pro informování Československého svazu. 
V době Grubišićova řízení a vlastně z jeho iniciativy došlo k celé řadě významných počinů. V roce 1951 vyšla nákladem Svazu první čítanka, kterou sestavila česká krajanská učitelka Marie Řeháková, a od té doby se stalo vydávání učebnic pro české školy velmi důležitou částí pracovní náplně redakce Jednoty. V roce 1953 vyšel první Český lidový kalendář, který pravidelně vychází dodnes. Součástí týdeníku Jednota je od roku 1961 příloha Studnice, která vychází dvakrát ročně a uveřejňuje literární tvorbu krajanských autorů. Díky Studnici byla mezi krajany objevena řada mladých autorů. „NVI Jednota v té době založila také Knihovnu krajanské tvorby a knihovničku Jaro, věnovanou dětským čtenářům,“ více o tom Helena Stráníková v Přehledu z roku 2019. „Vyšla první čísla kulturního občasníku Přehled. Byly získány republikové dotace, které takto rozšířenou vydavatelskou činnost umožňovaly. Byly položeny základy k založení samostatného krajanského vydavatelství. Všechny tyto akce účinně podpořila řada spolupracovníků, které Grubišić dovedl vyhledat a nadchnout pro věc. Byli to především prof. Burian, prof. Matušek, O. Sakař a V. Doležal,“ píše v roce 1995 Ruda Turek.  
V druhé polovině 60. let 20. století došlo ke znovunavázání přátelských vztahů mezi SFRJ a ČSSR, což bylo viditelné i na stránkách Jednoty: přibylo zpráv z Československa, z hostování českých souborů mezi krajany a o návštěvách delegací či jednotlivců.
V obnovení vztahů hrál významnou roli Československý ústav zahraniční, ale také zájem o mezilidské kontakty v řadách reemigrantů i jejich příbuzných na Daruvarsku. Dokládá to kromě jiného také studijní pobyt dvou členů redakce, Josefa Matuška a Otokara Sakaře, které umožnily Filozofická fakulta Univerzity Karlovy a Československý ústav zahraniční a také skutečnost, že byla navázána spolupráce s československým podnikem PNS (název se užívá od roku 1950, je zkratkou pro Poštovní novinovou službu, která zasílala český i zahraniční tisk a zároveň provozovala síť stánků s novinami a časopisy po celé republice). V druhé polovině šedesátých let tak putují z Daruvaru do Československa každý týden tisíce výtisků Jednoty.  
Zájem o Jednotu v Československu redakce podporovala různorodými cestami, jednak od roku 1967 pořádala pro čtenáře z Československa soutěž, kdy z řad svých odběratelů vylosovala výherce „Velké soutěže Jednoty“ (sedm odběratelů Jednoty z ČSSR obdrželo toho roku výhru v podobě pobytu na Jadranu nebo ve Slavonii), jednak na stránkách Jednoty najdeme množství informací směřujících k zahraničním turistům o atraktivních místech na strávení dovolené u Jadranu i věcných informací o cestě do Jugoslávie. 
 V této době se redaktorský tým Jednoty omladil, nastoupili do něj Karel Bláha a Marie Kadlecová (provdaná Selicharová), která byla vůbec první ženou v daruvarské redakci. 
Do Daruvaru se ale vrátil také Otto Sobotka (předválečný redaktor), který byl již toho času v Československu penzionován, a na několik dalších let se aktivně zapojil do práce v Jednotě. Jeho příchod byl zvlášť významný vzhledem k okolnostem, neboť jen o něco dříve, v roce 1965, odešel Božidar Grubišić do Záhřebu. 
Redakční kruh (po krátkém mezidobí střídajících se odpovědných redaktorů) nadále vedl „hlavní a odpovědný redaktor“ Josef Matušek, který dříve pracoval na daruvarském gymnáziu jako profesor chorvatštiny a na Pedagogické akademii v Pakraci byl vedoucím katedry kroatistiky a bohemistiky. Tento polyhistor byl spolupracovníkem redakce dlouhodobě, což jsme již připomínali, v průběhu života napsal velký počet článků, ale také odborných pojednání, literárních textů, básní či povídek. V redakci dále pracovali Vladimír Daněk (mimo jiné je autorem většiny otisknutých fotografií), Karel Bláha, Otokar Sakař (v letech 1964–1968 také odpovědný redaktor Našeho koutku), Otto Sobotka a Marie Selicharová. Jak se ze stránek Jednoty čtenář dozví u příležitosti vydání jejího tisícího čísla, Jednota „se zasílá do všech světadílů kromě Afriky. Nejdelší cestu vykoná do Easten Hostel v Richmondu v Austrálii, pak do Sao Paola, Chicaga, Clevelandu, Toronta, Moskvy, Varšavy, Bukurešti, Vídně a jinam. […] Nejvíce výtisků Jednoty v Československu dostává Praha (až 70), pak Jiřice, Bratislava, Míšovice, Karlovy Vary, Liberec, Brno, Lanškroun, Cheb, Chomutov, Holešov, Kraslice, Plzeň a další města.“ Zájem z Jiřic a Míšovic je dán početnou krajanskou komunitou reemigrantů. Jak nás informuje Jednota, právě do Jiřic a také Míšovic na jižní Moravu mířili i daruvarští krajané za svými známými, příbuznými nebo prostě kamarády reemigranty, a to jako divadelní ochotníci, nebo jen se zájezdy do Československa v roce 1965. Od poloviny šedesátých let se ze znovunabytého styku a mezinárodní spolupráce neradují jen krajané reemigranti v Československu, ale například také děti krajanů, které si mohou třeba dopisovat se svými vrstevníky v Československu, objevují tak „nový svět“, do něhož svými kořeny patří nebo se mohou účastnit školních zájezdů do Československa, také o těchto stycích nás informuje Jednota (1965). 
V polovině šedesátých let (od 1963) týdeník Jednota také radikálně mění svou vizuální podobu (ještě za vedoucího a odpovědného redaktora Božidara Grubišiće), týdeník se formátem zmenšuje a tiskne se s obálkou obohacenou celostránkovou fotografii, odkazuje tak na grafickou podobu soudobých časopisů, k nimž se stále více přibližuje i svým obsahem, který se více než kdy dříve obrací na čtenáře s příspěvky z krajanského života, jež pro svůj rozsah již netvoří samostatnou rubriku, ale podstatu listu. Součástí vydání je i bohatá fotografická příloha, která neopomíjí uvolňující se společenskou morálku, soudobou módu (např. tzv. koupací kostýmy) i kulturní a sportovní události.   
Redakce Jednoty se dočká také významné podpory ze strany Československého ministerstva školství, během několika let (na sklonku šedesátých a v sedmdesátých letech 20. století) se podařilo pro Jednotu získat 5 novinářů s vysokoškolským vzděláním z Karlovy univerzity, byli to: Marie Sohrová, Jindřich Staňa, Jiřina Staňová, Libuše Sakařová a Věra Kadlecová.  To umožnilo právě znovunavázání přátelských vztahů mezi SFRJ a ČSSR.
JEDNOTA OBJEKTIVNĚ O PRAŽSKÉM JARU 
 Byla to právě Jednota, která sehrála v letech 1968 a 1969 v rámci objektivního zpravodajství pro občany ČSSR svou historickou roli. Zasvěceně to popisuje tehdejší novinář a pamětník Karel Bláha v knize Jednota. Od začátku českého tisku do roku 2015: „V době vojenské intervence Sovětského svazu a jeho pěti satelitních zemí v ČSSR byla v redakci Jednoty od půlnoci 21. srpna 1968 do 27. srpna 1968 zavedena mimořádná služba. Novináři shromažďovali nejdůležitější informace o průběhu obsazení Československa […] Jednota tehdy poprvé připravila dvě čísla zvláštního vydání. Byly to dvoustránkové letáky, které se v redakci nedochovaly. Obsahem mimořádného vydání Jednoty byly stručné informace o průběhu intervence a o tom, co všechno podnikly jugoslávská, a zvláště chorvatská města a obce, pracovní organizace, Červený kříž aj., aby zajistily dočasný pobyt, stravování aj. asi 50 000 československým turistům, kteří byli na letní dovolené v Chorvatsku a nevěděli, jak a kdy se budou moci vrátit domů […].“
To ale nebylo vše, Jednota se věnovala i následujícímu vývoji v Československu. V danou chvíli měla na vysokých školách v Praze své studenty, stážisty, mezi prvními Jindřicha Staňu, budoucího člena redakčního kruhu, který redakci poskytoval bezprostřední informace z dění v Praze a psal příspěvky o akcích, které organizovali pražští studenti. Informoval o následných stávkách československých vysokoškoláků a pravděpodobně byl také autorem příspěvku o Janu Palachovi, který se stal „živou pochodní“ pro český národ: „Jan Palach, jedenadvacetiletý student filosofické fakulty v Praze se ve čtvrtek, dne 16. ledna polil benzínem a spálil na Václavském náměstí. […] Je to otřesný případ protestu, jemuž není podobného příkladu v Evropě. […] Z neověřených pramenů se proslýchá, že se mladý student spálil na protest proti přítomnosti sovětských vojsk v ČSSR. Další z jeho skupiny se má upálit, podle dopisu nalezeného u Palacha o pět dnů později. […] Palachova strašná smrt vyvolala vlnu dalších protestů v Československu. Na Václavském náměstí svíčky nepřestávají hořet. Němé stráže studentů a dělníků se střídají na místě tragédie.“
Následující čísla Jednoty nadále sledují vývoj událostí v Československu a věnují se například problematice emigrace Čechů a Slováků po 21. srpnu či tragické smrti Jana Zajíce, následujícího Palachův příklad. Redakce Jednoty se v daném historickém období jednoznačně vymezila proti okupaci ČSSR. V průběhu roku 1969 Jednota na pokračování přetiskla kapitoly z monografie Sedm pražských dnů. 21.–27. srpen 1968 od historiků Josefa Macka a Viléma Prečana, která vyšla na podzim roku 1968 v ČSSR, ale byla ihned stažena a zakázána. 
Investigativní žurnalistika, která na stránky Jednoty v tomto historickém období pronikla, jí přinesla nové čtenáře v Československu, ale následné dějinné období, známé jako „normalizace“ poměrů v ČSSR, tuto životní roli týdeníku s mezinárodním dosahem uzavřelo. Avšak než se tak stalo, vydala Jednota na svých stránkách sérii kritických ohlédnutí za politickým vývojem „Československo 1945–1968“, pod něž se podepsal pražský dopisovatel Jindřich Staňa. Nevíme, zda si autor této historické série vysvětlující čtenářům Jednoty pravdu o dějinném vývoji v ČSSR uvědomoval možný dopad svých článků na jeho život, pokud by zůstal v ČSSR, neboť popsal a pojmenoval vývoj událostí pravdivě, tedy tak, jak o nich v Československu následujících dvacet let nikdo nemohl psát. Vzhledem k nejisté době naopak nemohl ani předpokládat, že zůstane v zázemí Jugoslávie nepostižitelný. Jednoznačně tím vyjádřil, a to i za celou redakci Jednoty, osobní odvahu i občanský postoj. 
JEDNOTA V ČSSR ZAKÁZÁNA
V polovině roku 1970 bylo redakci Jednoty telegramem oznámeno, že dovoz novin (a jejich příloh), ani dalších periodik z daruvarské redakce nebude do ČSSR nadále povolen. Toto rozhodnutí snížilo náklad Jednoty o bezmála dvě třetiny. Do Československa se také opět vrátil redaktor Otto Sobotka (kterého historické okolnosti oddělily od jeho milovaného Daruvaru a Daruvarských již podruhé a nyní napořád). Na druhou stranu v redakci zůstala lektorka Marie Sohrová (rozená Fundová), dočasně vyslaná Ústavem pro jazyk český ČSAV (v roce 1969), která se rozhodla do ČSSR se nevracet.
Zastavení zasílání časopisu Jednota, Českého lidového kalendáře i dalších tiskovin z Jugoslávie do Československa přišlo bez varování, ač se vzhledem k okolnostem dalo předpokládat, a zastihlo československé čtenáře nepřipravené. Nejvíce se dotklo krajanů reemigrantů, kteří po řadu let žili odděleni od svých domovských komunit, příbuzných a přátel a často jim jen periodický tisk zprostředkovával kontakt se zemí, v níž strávili podstatnou část svého života, případně se v ní narodili či vyrostli. Mezi jinými byli postiženi známí krajanští literáti. Ruda Turek, pocházející z Lipovce, i po reemigraci nadále posílal do redakce Jednoty své práce, překlady nebo zprávy z českého kulturního života. Učitelka z Čech Jindra Horáková prožila podstatnou část života v Osijeku a Kaptole, kde učila na českých školách, než musela reemigrovat s příchodem druhé světové války, také ona nadále psala do Jugoslávských Čechoslováků, Dětského koutku a Jednoty. Do Československa se vrátil také Otto Sobotka. Jednota či Český lidový kalendář k nim nemohly a to přesto, že se všichni tři stále aktivně podíleli na jejich obsahu. Z jejich vzájemné korespondence vidíme, jak se s touto informační mezerou vyrovnávali. Ruda Turek píše v květnu 1970 Sobotkovi: „Jednota nám přestala docházet, z Daruvaru nemám žádné zprávy – nevím, co se děje.“ Neboť Otto Sobotka byl ještě redaktorem Kalendáře pro rok 1971, ač externím, předpokládalo se, že má z Daruvaru více zpráv. A byla to také pravda, víme, že již v únoru 1970 řešil korespondenčně s Josefem Matuškem, zda a za jakých okolností jeho pracovní povinnosti v Daruvaru končí, a následně také embargo uvalené na Kalendář 1970 pro čtenáře v Československu. „[…] Dnes jsem obdržel dopis od jednoho čtenáře, který si stěžuje, že si od PNS objednal kalendář a že mu místo kalendáře zaslali dopis, že kalendář z technických důvodů nebudou expedovat. Velice mě zajímá, co se tam děje a kde kalendář uvázl,“ píše Matušek Sobotkovi. Toho roku se situace nadále zhoršuje, Sobotka píše Matuškovi opakovaně o dané situaci: „Nejvíc mě mrzí, že Jednota nedochází, byl jsem jejím prostřednictvím přece jen ve spojení se všemi našimi tam dole, k nimž jsem se nikdy nepřestal počítat. Také ostatních zpráv mám málo.“
Příběh, který se nám otevírá s odchodem Otto Sobotky – posledního redaktora z první generace – z Daruvaru a který můžeme považovat za jakýsi epilog prvního období zrodu a vznikání českého tisku v Chorvatsku, pokračuje soukromou distribucí dostupných periodik mezi krajany v Československu. Jak vyplývá z dopisu Jindry Horákové: „Vážený příteli! […] Je totiž zajímavé, že řízením prozřetelnosti nebo nedopatřením cenzury dostal se kalendář šťastně právě asi jedině do Vašich rukou, které ho daly dohromady. […] Už jsem myslela, že to na celnici všecko zabavili. […] Místo nich (kalendářů – pozn. aut.) tam byl přiložen dopis od poštovního úřadu v Praze, velmi slušný, který mi oznamoval, že kalendáře zabavili, neboť podle nařízení ministerstva jsou povinni naložit tak se všemi českými časopisy a tiskovinami periodicky vycházejícími v zahraničí. Proto také Jednotu nedostáváme. Moc mě to mrzí, protože jsem se na kalendář opravdu hodně těšila. […] Chtěla jsem Vás poprosit, pane redaktore, zda byste mi mohl ten Váš kalendář půjčit asi na měsíc. Poslala bych Vám ho pak v pořádku zpět. Už jsem ten loňský také tak půjčila panu Turkovi, který ho také nedostal.“ A tak se různými cestami Kalendáře i občasná čísla Jednoty dostávaly do krajanských rukou v Československu. Otto Sobotka o situaci opakovaně informuje Josefa Matuška, např. v dopise z ledna 1972 píše: „Kalendář ovšem nepřišel. Škoda, byl jsem naň zvědav. Píší mi známí – Pokorná, Turek, Horáková, Procházka a další – všichni litují, že nedochází Jednota.[…] Ono přece jen nelze zapomenout, že jsme tam kdysi žili a pracovali a Jednota byla pojítkem, které nás zde i tam dole spojovalo.“ Následně se k Sobotkovi Kalendář přece jen dostane: „[…] nemusím Vám jistě ani říkat, že jsem z toho měl radost.“
Vymýšlí se nejrůznější možnosti, jak alespoň občas ke čtenářům v Československu jugoslávský krajanský tisk doručit. Sobotka v létě 1972 v zoufalství navrhuje Matuškovi: „[…] byla oslava 65. výročí daruvarské besedy. Nebylo by možné poslat číslo Jednoty se zprávou o této oslavě? Třeba tak, že by se obálka strhla a poslal jen vnitřek bez obálky, kde není ani název.“ Zda byl jeho návrh akceptován, nevíme. A tak se hrdinství jedněch a snaha o zachycení a předání pravdivých informací o vývoji v Československu světu, stalo trápením druhých, kteří o vynucený přechod k ilegální činnosti nestáli a trpěli odtržením od světa svého mládí a vzpomínek na přátele i blízké.
Konečně v roce 1973 dochází k prolomení embarga. Zpráva se rychle šíří, čtenáři se opět hlásí o svou Jednotu i Kalendář. Ruda Turek píše: „Také jsem se doslechl, že je zase povolená Jednota, jsem zvědav na další vývoj. Taková zpráva potěší.“ Jednota do krajanských rodin v Československu po třech letech opět dochází, byť se zpožděním (způsobeným zjevně cenzorskou kontrolou): „No, co se dá dělat, musíme být rádi, že je to aspoň tak,“ píše v létě 1973 Otto Sobotka Josefu Matuškovi.
DVĚ DESETILETÍ ROZVOJE TÝDENÍKU 
V polovině sedmdesátých let 20. století měla Jednota 18 zaměstnanců. Na počátku desetiletí redakci obohatil Jindřich Staňa, který úspěšně dokončil svá studia v Praze. Jindřich Staňa (1947–1987) byl tzv. stipendistou Jednoty a Československého svazu. Vystudoval v Praze – češtinu a slavistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a novinářství na Fakultě žurnalistiky UK. V krajanských novinách uveřejňoval články i během studia. Následně redakci doplnila i jeho žena Jiřina Staňová (1972). Jiřina Staňová, roz. Švejková (1947–2007), byla historička a novinářka, absolvovala Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy stejně jako její muž, za nímž se v roce 1972 z Československa do Chorvatska přestěhovala. V budoucnu se realizovala jako vedoucí divadelní skupiny daruvarské besedy. Následně zastávala roli místopředsedkyně Svazu Čechů a my si ji připomeneme především jako ředitelku a hlavní a odpovědnou redaktorku Jednoty na přelomu století. Psala také poezii a humorně laděnou prózu pro děti i dospělé. V roce 1975 se do redakce ze studií vrátily další dvě bohemistky: Libuše Sakařová (Stráníková), která se hned ujala redakce Dětského koutku, a Věra Kadlecová (Bartošová, Vystydová). Libuše Stráníková, roz. Sakařová (1950), vystudovala bohemistiku a jugoslavistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Od roku 1975 pracovala v Novinovém nakladatelství Jednota jako korektorka a jazyková redaktorka. Do roku 2005 byla (třicet let) hlavní redaktorkou Dětského koutku a poté hlavní a odpovědnou redaktorkou týdeníku a ředitelkou nakladatelství. Byla také předsedkyní České besedy Daruvar a Svazu Čechů. V současnosti, již v důchodu, zůstává občasnou korektorkou publikací vydávaných Jednotou. Od mládí píše česky básně i prózu a zabývá se také literární kritikou. Vydala sbírku básní Královna snů (2021). Věra Vystydová, roz. Kadlecová, provd. Bartošová (1948), je novinářkou a básnířkou. Také získala stipendium od Československého svazu a vystudovala češtinu a slavistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Celý život pracovala v Jednotě, stejně jako její sestra Marie Selicharová, roz. Kadlecová (1945). V krajanském vydavatelství také redigovala a spoluvytvářela některé publikace nebo překládala učebnice. Spolu s Ivanem Dorovským je spoluautorkou Česko-charvátského slovníku, který byl po generace významnou pomůckou všech slavistů v Československu. Vydala také sbírku básní Čtyřletý smutek. Tato nová generace zásadně doplnila a proměnila redaktorský kruh. Vystudovaní bohemisté a lingvisté spolu s v redakci již působící Marii Sohrovou umožnili v Daruvaru vydávat bohatý krajanský tisk, navyšovat počet stran Jednoty a pracovat na rozvoji krajanského vydavatelství. Marie Sohrová, roz. Fundová (1941–2019), po okupaci Československa nastoupila v roce 1969 na půlroční stáž do Jednoty a zůstala pak natrvalo v Jugoslávii, kde se provdala a založila rodinu. V průběhu života působila jako jazyková redaktorka, překladatelka, soudní tlumočnice i redaktorka učebnic a jiných vydání Jednoty a zabývala se také publicistikou. Na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy vystudovala bohemistiku, ruštinu a angličtinu. V letech 1963 až 1969 působila v Ústavu pro jazyk český Československé akademie věd. Posléze se stala hlavní jazykovou redaktorkou učebnic pro české školy v Chorvatsku a publikací, které v Jednotě vycházely. V Jednotě nebo prací pro ni strávila padesát let svého života.
Zatímco v roce 1968 měl týdeník Jednota standardně 20 stran a texty pravidelně doplňovaly fotografie, v polovině 70. let již měl 24 stran a jejich počet se během následujících dvou desetiletí navýšil až na 36 v roce 1990. Barevná titulní strana se poprvé opakovaně vyskytla v roce 1969 a v letech 1970 až 1991 byla součástí všech vydání. Poté se časopisu natrvalo vrátila až v roce 2001. V 70. letech obsahovala Jhu. Největší změnou byl odchod Josefa Matuška do důchodu. V polovině roku 1980 jej nahradily Marie Selicharová jako hlavní a odpovědná redaktorka a Míra Kulićová jako ředitelka nakladatelství. Míra Kulićová se po dvou letech ujala také vedení redakce a v obou rolích zůstala celých deset let. V roce 1978 přišla do redakce Lydie Lacinová, roz. Opová (1942), do té doby středoškolská učitelka v Daruvaru, která na Filozofické fakultě Univerzity v Záhřebu vystudovala chorvatský jazyk. Po desetiletí byla cenným členem týmu a dodnes Jednota řadu rubrik, které se pozvolna obměňovaly. Pravidlem byly rubriky věnované vnitřní, zahraniční krajanské a místní politice, ale také kultuře zábavě a poučení nebo zemědělství. Opakovaly se rubriky pro ženy a domácnost, mládežnická a inzerční rubrika. Od konce šedesátých let byl na předposlední straně komiks. Místo pro komiks se proměňovalo, ale byl součástí většiny vydání v 70. letech dvacátého století.
Uveřejňoval se také program Rádia Záhřeb, Rádia Praha, Rádia Daruvar a televizní program jugoslávských stanic. V roce 1975/1976 byla zavedena rubrika pro slovenskou menšinu ve slovenštině, která obsahovala nepravidelné zprávy či reportáže, ale i humorné pasáže a zanikla až v roce 1993. Jednota se stala informačně bohatým a tematicky různorodým časopisem, který cílil na vícegenerační krajanskou komunitu, tak aby oslovil každého ze svých čtenářů, pobavil, poučil a informoval.   
Na konci sedmdesátých a počátkem osmdesátých let došlo opět k obměně redakčního kruhu. Největší změnou byl odchod Josefa Matuška do důchodu. V polovině roku 1980 jej nahradily Marie Selicharová jako hlavní a odpovědná redaktorka a Míra Kulićová jako ředitelka nakladatelství. Míra Kulićová se po dvou letech ujala také vedení redakce a v obou rolích zůstala celých deset let. V roce 1978 přišla do redakce Lydie Lacinová, roz. Opová (1942), do té doby středoškolská učitelka v Daruvaru, která na Filozofické fakultě Univerzity v Záhřebu vystudovala chorvatský jazyk. Po desetiletí byla cenným členem týmu a dodnes je také plodnou krajanskou autorkou a básnířkou. Stránky Jednoty obohatila o řadu skvělých úvodníků a portrétů mnoha krajanů. Do redakce v roce 1980 nastoupila také Marie Resová, která se po sedmi letech novinářské práce ujala na další více než tři desetiletí práce účetní.   
U příležitosti čtyřicátého výročí svého vzniku přinesl časopis na svých stránkách retrospektivní ohlédnutí Marie Sohrové. Mimo vyjádření hrdosti nad tím, že je týdeník Jednota od svého založení dosud věrným zpravodajem o nerušené cestě národů a národností Jugoslávie, dělnické třídy a pracujícího lidu k socialismu, vidí redaktorka v „strážce mateřského jazyka a kulturních tradic příslušníků české a slovenské národnosti“ (22. 3. 1986). Připomíná, že týdeník věnuje velkou pozornost rovněž kulturnímu dění v Československu, a naplňuje tak své poslání být mostem spojujícím Jugoslávii s mateřskou zemí české národnosti.
V první polovině osmdesátých let obohatili redakci další redaktoři. Po dvouletém studiu na pražské Filmové akademii múzických umění (FAMU) se vrátil fotoreportér Tony Hnojčík. Připojili se také Oldřich Bok, který psal především o zemědělství a sportu, a bohemistka Zdenka Táborská (po ukončení studia v ČSSR), která pracovala ze Záhřebu a na dálku informovala o činnosti státních orgánů týkající se české menšiny a záhřebském spolku a krajanech žijících v hlavním městě a jeho okolí. K redakci se dále připojila Vlatka Daňková (po studiích politických věd v Záhřebu), která měla předchozí zkušenosti z Rádia Daruvar a od počátku 90. let se ujala grafické redakce všech vydání Jednoty. Mezi dopisovateli stále působili Otto Sobotka a Josef Matušek nebo Ruda Turek. Z Československa přispívali akademici Jaroslav Pánek nebo Jaroslav Nečas. V přelomovém roce 1990 byla Jednota dosud obsahově nejbohatší. Od téhož roku se tiskla na 36 stran ofsetovou technikou, formát se zmenšil na standardní A4 a liberalizoval se její obsah. Inflace, privatizace a rozpad státních zřízení – to byla témata pro Čechy v Československu i v Jugoslávii.
DOMOVINSKÁ VÁLKA 
Počátek devadesátých let byl pro Jednotu, stejně jako pro celou krajanskou komunitu v Jugoslávii, nejtěžší zkouškou. Časopis prožil období nejhlubší společenské krize v nepřetržitém provozu, a stal se tak týdeníkem informujícím své čtenáře o každodenních událostech na chorvatském území se zaměřením na Daruvarsko. Zároveň vstoupil prostřednictvím svých investigativních novinářů a dopisovatelů do dějin boje národů žijících v Chorvatsku za jeho nezávislost a mír. 
Již před vypuknutím konfliktu, v roce 1990, nalezneme na stránkách týdeníku varovné články o tom, že se Jugoslávie ocitá v hluboké politické i společenské krizi. V politické rubrice se objevují informace o snaze nově upravit soužití národů a republik v budoucím uspořádání Jugoslávie (23. 6. 1990). Reflektuje se také politická situace v Československu a emancipace obou národů – Čechů a Slováků – jak v bývalé domovině, tak v Jugoslávii. Na počátku roku 1991 přináší Jednota příspěvek k otevřené diskusi, zda dojde k rozdělení Svazu Čechů a Slováků na Svaz Čechů a na Svaz Slováků (19. 1. 1991). V polovině roku 1991 se již v celém Chorvatsku – a je to i téma pro Jednotu – mluví o referendu, v němž by se obyvatelé Chorvatska svobodně vyjádřili pro, nebo proti jeho nezávislosti na Jugoslávii (18. 5. 1991). Následuje první válečné léto, které se dotkne i Daruvaru. Ovšem než se tak stane, Jednota si opakovaně všímá, že je jadranské pobřeží opuštěné, děti nemohou na prázdniny k moři, Dubrovník, Makarska, Dalmácie ani ostrovy už nepřijímají turisty a rekreační objekty českých škol ve Tkonu na Pašmanu nevidí ani jednoho žáka. To je zatím nejviditelnější změna před „válečnou vichřicí“, která měla vzápětí pohltit celé Chorvatsko (10. 8. a 17. 8. 1991). Od 34. čísla Jednoty v létě 1991 vychází týdeník s hroznými výjevy z bojů nebo zničených obydlí na černobílé obálce. V tomto duchu odráží tisk události, které přímo zasahovaly do života krajanů až do konce roku 1992. Válečným fotoreportérem, který neohroženě vstupoval až do první linie, se stal Tony Hnojčík. Jeho fotografie dokumentují den za dnem tragédii válečného běsnění. Uvádí je slovy: „Ničení – ničitel – nic! Největším ničitelem, zhoubcem i hubitelem je válka. Válka se pro nás stala téměř každodenností. Nikdy jsme si nepomysleli, že se k nám přiblíží. A ona se nás dotkla, ona nás uchvátila, ona nás ničí. Ničí naše životy, ničí naše město, ničí náš majetek, ničí naše myšlení i svědomí. Nejhroznější je ztráta lidského života. Byť to nebyl náš příbuzný, ba ani ne známý, sevře se nám srdce při každém slově: zahynul, padl, zemřel, podlehl zranění. My žijící nevíme, co nás ještě čeká. Ptáme se, zda může přijít ještě něco horšího!“ (28. 9. 1991). Tony Hnojčík (1951–2018) byl fotoreportérem a novinářem v Jednotě od roku 1971. Jeho kariéra byla přerušena povinnou vojenskou službou a následně studoval dva roky na Filmové a televizní fakultě Akademie múzických umění v Praze (FAMU) v Praze. V Jednotě pak působil v letech 1983–1995. Dle pamětníků ho během téměř půl století profesionální fotoreportérské práce nikdo nemohl vidět bez fotoaparátu. Jeho fotografie z bojišť v západní Slavonii během domovinské války obletěly svět. Jeho válečné fotografie, které byly opakovaně vystavovány nejen v Chorvatsku, ale i v Česku a dalších evropských zemích, získaly také Zlatou kameru sdružení Hrvatsko novinarsko društvo (Chorvatský novinářský spolek – HND) nebo Zlatý objektiv sdružení Hrvatska udruga radija i novina (Chorvatské sdružení rádií a novin – HURIN).
V průběhu válečných let, již od podzimních čísel roku 1991, vydávala redakce popis událostí na Daruvarsku den po dni v rubrice Kronika událostí minulých dnů. Ač se vydávání týdeníku nepozastavilo, musela se Jednota po letech zříci barevné obálky a také její rozsah byl o mnoho stránek menší, podle situace a počtu zpráv, které se podařilo do daného čísla vložit. Po odjezdu dětí z Daruvaru a okolních obcí do bezpečí v Československu poctivě na svých stránkách informovala, kde jsou děti ubytovány a jak probíhá jejich škola, volnočasové aktivity a život jako takový. Dokonce uveřejnila i jídelní lístek dětí (19. 10. 1991) – vše pro klid rodičů a blízkých, aby věděli, že je o jejich děti dobře postaráno. Nemlčí se ale ani o válečných událostech a téměř každé číslo přináší osobní svědectví krajanů, píše se o tragédiích kolektivních i osobních. Jednota je svědkem toho, jak jsou Češi zmasakrováni v Ivanově Sele, jak téměř zaniknou krajanské vesnice Dolany a Prekopakra či jak jsou město Pakrac a lázně v Lipiku včetně celého městečka takřka srovnány se zemí. Fotoreportáže z daných míst zachycují válku na stránkách Jednoty zas a znovu, přímočaře a otevřeně. 
Rok 1992 byl pro krajany v Chorvatsku přece jen přívětivější. Jednota se počátkem roku starala o návrat dětí z exilu a uznání nezávislého Chorvatska na mezinárodním poli. Válka ovšem nebyla u konce. Mezi dopisovateli působil i krajan z Vukovaru, města, které představuje národní příklad chorvatské odolnosti i nezměrného utrpení civilního obyvatelstva. Vlastík Donát obležení Vukovaru přežil, a mohl tak čtenářům Jednoty „se slzami v očích a s vypětím všech sil, aby jej vzpomínky na minulé události nerozdrtily,“ vylíčit vukovarské peklo a svou životní kalvárii v sérii článků v několika číslech (22. 8. – 12. 12. 1992).
Okrajově se krajané ohlíželi také po událostech v Československu a reflektovali rozpad federativního uspořádání republiky (12. 12. 1992). Jednota v průběhu let 1992 a 1993 postupně upouští od popisu válečných událostí, který v předcházejících měsících převažoval, a přesouvá svou pozornost také k obnově společnosti, hospodářství a kultury. V rámci pomoci přispěla Česká republika krajanům mnoha donacemi (krajané si vážili pomoci potravinové, ale ještě více stavebního materiálu) a týdeník o nich poctivě referoval: „Do Daruvaru se dopravuje další humanitární pomoc vlády České republiky. 246 kamiónů stavebního materiálu bude do Vánoc dopraveno do osmi skladišť daruvarských podniků. Každý den se vyloží asi 32 kamióny materiálu. Majitelem 175 kamiónů (jeden kamión má hmotnost kolem 20 tun), 1 kamiónu izolačního materiálu (therpapír), 42 kamiónů tašek, 22 kamiónů maltové směsi a 6 kamiónů tabulkového skla je Svaz Čechů a Slováků, organizační práce zajišťuje podnik Novogradnja.“ (19. 12. 1992). Časopis čas od času informoval také o pohledu českých médií na události v Chorvatsku a někdy se proti jejich interpretaci velmi kriticky vymezoval. Na svých stránkách obhajoval chorvatské postoje a bojoval proti dezinformacím, které čas od času zaplavily český tisk v Československu a následně v České republice. Ještě v roce 1993 vyšel z pera nové ředitelky Jednoty Jiřiny Staňové rázný článek, v němž dementovala tvrzení Lidových novin (z dubna a následně června 1993) a zároveň protestovala proti názoru jejich redaktora, že tzv. Slavonie, kde Češi v Chorvatsku žijí, je pod kontrolou tzv. Republiky srbská Krajina (26. 6. 1993).
POVÁLEČNÁ LÉTA OBNOVY A ROZVOJE 
Zásadní obrat v obsahu týdeníku přinesly devadesáté roky, zejména poválečná léta, a Jiřina Staňová, která se před Vánoci 1992 ujala vedení redakce. Díky demokratizačním procesům v Chorvatsku se týdeník oprostil od veřejné politiky a soustředil se pouze na krajanské události. Jestliže si Josef Matušek na počátku osmdesátých let stýskal, že Jednota postupně přestává být kronikou života příslušníků české národnosti a stává se „informačně-zábavným listem“, skončilo toto období domovinskou válkou a společenskými změnami a týdeník byl více než kdy jindy opět kronikou života příslušníků české národnosti v Chorvatsku. Marie Selicharová vysvětluje v Přehledu z roku 2006 retrospektivně vývoj a proměny Jednoty u příležitosti jejího 60. výročí: „Od nastoupení Jiřiny Staňové v prosinci roku 1992 se státní politice, o kterou u čtenářů ani nebyl zájem, nevěnuje pozornost (mimo jiné také proto, že to byl požadavek Úřadu pro menšiny), a hlavní důraz se klade na krajanské události. Vzhledem k tomu, že v krajanském životě došlo k obrodě a že byla založena řada nových krajanských spolků, bylo to nutné a logické.“
Týdeník Jednota se tedy soustředil na krajanské události a na svých stránkách, jejichž počet se ustálil na 28, opět propojoval život spolků a jednotlivců s centrálními orgány české menšiny v Chorvatsku. Před rozšířením internetu a sociálních sítí se kolem Jednoty vytvořila krajanská sociální síť, a sice síť dopisovatelů, čtenářů, kritiků, ale také příznivců a podporovatelů. V devadesátých letech Jednota uveřejňovala v řadě rubrik, jako například „Čtenáři nám píší“, „Redakce“ nebo „Z příspěvků našich čtenářů“, názory ze čtenářské komunity, na něž často redaktoři, nejčastěji šéfredaktorka, přímo reagovali. Zveřejňovala se také dobře míněná kritika.  
Redakce se od roku 1995 technicky modernizovala, zaváděly se počítače a postupně také docházelo k digitalizaci přenosu dat do tisku. Následoval vznik grafické části redakce – od roku 1998 se Jednota díky zakoupení potřebných grafických programů již zalomuje v redakci. Redakce v polovině devadesátých let působila ve složení: Věra Bartošová, Karel Bláha, Vlatka Daňková, Lydie Lacinová, Marie Selicharová, Zdenka Táborská a Libuše Stráníková. 
Popsaná změna ale měla dopad i na obsahovou část zveřejňovaných příspěvků. Zatímco v sedmdesátých a osmdesátých letech 20. století se redaktoři Jednoty nezdráhali být kritičtí ke společenským změnám ani krajanským aktivitám, v devadesátých letech – ruku v ruce se změnou obsahové náplně a jejím zacílením na krajany, jejich život a společenskou organizaci – se snaha o kritický pohled redakce začala vytrácet. Ještě v první polovině devadesátých let Jednota informovala i o problémech spojených s krajanským životem. Jako příklad můžeme uvést kritiku nevytápění Českého domu v Daruvaru pro potřeby zkoušek daruvarské taneční skupiny Holubička, uveřejněnou v roce 1993 (Aby Holubičce nezmrzla křídla…). Podobně kritických článků však postupně ubývalo, až ze stránek Jednoty zcela zmizely. Vývoj je to logický. Jednota plní roli informátora o krajanském životě, a je tedy mimo jiné povinna krajanské aktivity vnímat a hodnotit pozitivně. Nalezneme v ní stále častěji až expresivně zabarvená vyjádření, promítající se také do titulků či nadpisů článků a úvah redaktorů. V posledních desetiletích citově zabarvených hodnocení realizace krajanských akcí přibývá. Zvláště pokud se jedná o významné události jako Dožínkové slavnosti, tradiční přehlídku Naše jaro, prezentace dechové hudby a divadelní představení, ale i mnohé další kulturní a umělecké aktivity krajanů), autoři komentářů a reportáží nešetří pozitivním hodnocením. Pár náhodně vybraných ukázek pochvalného hodnocení na stránkách Jednoty z posledních let: „Okouzlující dožínky“ (31. 7. 2010); „O Besedě samá slova chvály“ (17. 4. 2010); „Užitečný seminář, příjemný zájezd“ (13. 3. 2010); „Veselé, bohaté, okouzlující dožínky“ (21. 7. 2012); „Velkolepá barvitá slavnost“ (tamtéž); „Dobrých kapel a zpěváků přibývá“ (29. 11. 2014); „Klobouk dolů, všechna čest!“ (23. 7. 2016); „Jedinečná podívaná“ (tamtéž); „Společné tance vyplnily halu a naplnily srdce“ (tamtéž); „Úchvatná podívaná na naše české tradice“ (21. 7. 2018); „Stálo to za to, Dožínky se vydařily“ (28. 7. 2018); „Každý rok uděláme krok kupředu“ (1. 2. 2020); „Potěšení pro oči i uši“ (24. 7. 2021).
Odpolitizování Jednoty a její téměř výhradní orientace na společenský a soukromý život krajanů v Chorvatsku, řekněme zaměření se na nitro krajanské duše, s sebou tedy přináší i svou daň objektivní žurnalistice – nedostatečně kritický přístup ke krajanským aktivitám ze strany redakce. Každá aktivita i toho nejmenšího krajanského spolku stojí na dobrovolnické činnosti a pořádání folklorních slavností, přehlídek nebo divadelních představení zabere zúčastněným krajanům nemálo úsilí. Je tedy logické, že všichni stojí o pozornost komunity a pochvalné hodnocení. A je to právě Jednota, která je povolána k budování krajanské komunity a vzájemnosti a k podpoře krajanských aktivit.
V této orientaci Jednoty od roku 2005 pokračovala také její „hlavní a odpovědná redaktorka“ Libuše Stráníková, v jejíchž rukou se také dosud naposled propojila role šéfredaktora časopisu s řízením nakladatelství Jednota. Časopis přebrala z důvodu dlouhodobé nemoci Jiřiny Staňové v roce 2005, zatímco v předchozích třiceti letech byla hlavní redaktorkou Dětského koutku. S nakladatelstvím, podobně jako Marie Selicharová nebo Věra Vystydová, spojila celý svůj profesní život.
SMUTNÁ LOUČENÍ A NOVÉ IMPULSY 
Poslední dvě desetiletí jsou spojeny s generační proměnou redakčního kruhu. Do penze postupně odcházeli zástupci dvou generací, kteří nastoupili v 60., ale také v 70. letech: Lýdie Lacinová (1998), Karel Bláha (2001), Marie Selicharová (2007), Věra Vystydová (Bartošová, 2007), Libuše Stráníková (2015), Vlatka Daňková (2018), Liduška Orozovićová (2021), Marie Resová (2022) a Mato Pejić (2022). Redakce také ztratila podporu z bývalého redakčního kruhu a musela se smířit s úmrtím Božidara Grubišiće (2000), Josefa Matuška (2004), Žofie Kraskové (2005), Jiřiny Staňové (2007), Aloise Daňka (2008), Miry Kulićové (2007), Zdenky Táborské (2018), Tonyho Hnojčíka (2018), Oldy Boka (2019), Vladimíra Daňka (2019) a nečekaně také Marie Sohrové (2019). 
Tyto odchody byly samozřejmě doprovázeny přijetím nových redaktorů. Redakční kruh tak prošel generační proměnou a jeho součástí byli na počátku druhého desetiletí 21. století Lela Voborská (v redakci od roku 1981, v letech 1982–2025 tajemnice), Zdenka Táborská (v letech 1986–2012 novinářka na vysunutém pracovišti v Záhřebu) a Lída Orozovićová (v letech 1995–2021 grafická redaktorka), Željko Podsedník (redaktor od roku 1996), Alena Raisová (redaktorka v letech 2001–2023), Jana Staňová (redaktorka od roku 2006), Lidija Dujmenovićová (v redakci od roku 2006), Jiřina Horká (v redakci od roku 2008, od roku 2012 také pokladní), Mato Pejić (redaktor v letech 2008–2022), Ana-Maria Štrumlová-Tučková (v redakci od roku 2011,), Michaela Kolárová (v grafické redakci od roku 2014), Ředitelkou a hlavní a odpovědnou redaktorkou byla v letech 2005–2014/2015 Libuše Stráníková. 
V současnosti Jednotu řídí ředitelka Lidija Dujmenovićová (od 2014) a hlavní a odpovědnou redaktorkou je Jana Staňová (od 2015), která před tím redigovala Dětský koutek, ten od roku 2016 rediguje Ana-Maria Štrumlová-Tučková.
Lidija Dujmenovićová, roz. Kalenská (1982), vystudovala vysokou školu grafického a produktového designu, proto je také art direktorkou nakladatelství Jednota. Postupně prosazovala inovace a vizuální proměny v designu všech vydání nakladatelství a za jejího vedení došlo také k revizi názvu vydavatelství na Novinové nakladatelství Jednota. Jana Staňová (1977) působila před svým angažmá v Jednotě jako pedagožka, protože absolvovala předškolní výuku na Učitelské akademii v Záhřebu a dva semestry studovala v českém jazyce také na univerzitách v Brně a v Praze. Pracovala jako vychovatelka a později jako vyučující českého jazyka a kultury. Od roku 2007 působila jako redaktorka Dětského koutku a od roku 2015 je šéfredaktorkou Jednoty. 
V prvním desetiletí nového století se rubriky v Jednotě ustálily na těchto: krajanské události, lokální události, významná krajanská výročí, historické události, z dopisů čtenářů, zemědělská rubrika, pro rodinu a domácnost, zprávy z České republiky, zábava a sport a inzerce. 
První a poslední stránka se tiskly v barvě a celobarevně se Jednota začala tisknout až v průběhu roku 2021.
K 80. výročí týdeníku připravila redakce několik pozitivních změn. Kromě grafických inovací se do Jednoty ve větší míře vracejí reportáže a rozhovory. Ještě větší důraz je kladen na zpravodajský obsah a snahu informovat o veškerém krajanském dění napříč Chorvatskem, o regionálních událostech a krátce také o aktuálních politických událostech v Chorvatsku i v Česku.
Tematice 80. výročí se Jednota bude věnovat celý rok. Prostor na stránkách týdeníku je a nadále bude dáván vzpomínkám bývalých redaktorů, zaměstnancům, spolupracovníkům, ale také dějinám vydávání českého tisku v Daruvaru, dějinám Jednoty a vývoji české redakce v Daruvaru. 
Z týdeníku se pravidelně dozvídáme o proměnách redakčního kruhu. Po roce 2020 prochází další proměnou a obohacením o novou generaci, primárně, ale nejen, v grafické redakci. Redakce dnes pracuje v tomto složení: novinářský kruh: Jiřina Horká (od 2008), Alen Janota (od 2021), Željko Podsedník (od 1996), Jana Staňová (od 2006), Ana-Maria Štrumlová-Tučková (od 2011) a Sandra Klimšová (od 2023), grafická redakce: Michaela Kolárová (od 2014), Ričard Vacka (od 2019), Jasmina Miková (roz. Voborská, od 2022) a Filip Pustajić (od 2022). 
Texty v Jednotě lektorovala do roku 2024 Věra Vystydová a později Libuše Stráníková, která je příležitostně lektoruje i dnes. V současnosti jazykovou redakci zajišťuje Michaela Syrůčková (roz. Bubeníčková, od roku 2024) z České republiky, kde vystudovala na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně učitelství českého jazyka a literatury a historie pro střední školy. Redakční práce nadále koriguje Željko Podsedník. 
Po odchodu Lely Voborské do důchodu pracuje na pozici tajemnice Anita Jovanovićová (od 2024). Danijela Šilobodcová jako účetní (od 2021) nahradila Marii Resovou, která odešla po čtyřech desetiletích strávených v Jednotě do důchodu. Jako pokladní pracuje Jiřina Horká a jako uklízečka Blanka Lukášová (od 1997). 
ZÁVĚR
Krajanský tisk se stal nezanedbatelným pramenem k poznání minulosti a současnosti chorvatských Čechů (a Slováků). Smyslem časopisu, který převzalo i nakladatelství a přeneslo jej na další své tisky, bylo a dodnes je: „být mostem mezi Chorvatskem a Českou republikou, strážcem mateřského jazyka a kulturních tradic příslušníků české národnosti,“ jak o tom psaly při kulatinách Jednoty (1986 a 2006) redaktorky Marie Sohrová i Marie Selicharová. 
Ve vztahu k zachovávání českého jazyka a českých kulturních tradic krajany v Chorvatsku lze Jednotu právem označit za nejvýznamnější české periodikum vydávané v Chorvatsku. A to nejen kvůli počtu odběratelů a týdenní periodicitě vycházení, čímž se pravidelně dostává k nejpočetnější skupině čtenářů, ale i díky historické kontinuitě. Již více než osmdesát let zajišťuje ochranu mateřského jazyka a kulturního dědictví příslušníků české menšiny v Chorvatsku, když v českém jazyce informuje o krajanském životě a událostech v Chorvatsku i v České republice. Péče mateřský jazyk krajanů se díky výjimečným redaktorům jako byli Franta Burian, Josef Matušek, Žofie Krasková, Otto Sobotka, Marie Sohrová a jsou Libuše Stráníková nebo Michaela Syrůčková (roz. Bubeníčková) také přímo odrážela a odráží v rubrikách týdeníku, ať už šlo o „Jazykový záhonek“, „Učme se správné češtině“, „Učíme se česky“, „Hezky česky“ nebo „Jazykové perličky“. Jednota také opakovaně sehrála svou historickou úlohu, poprvé v letech 1968–1969, kdy se redakce jednoznačně vymezila proti okupaci v Československu, a podruhé v čase války Chorvatska za nezávislost v devadesátých letech 20. století, během níž redakce nepřerušila svůj provoz a přinášela informace o každodenních událostech, a to i z frontové linie.
Také další periodické tisky Jednoty, ať již jde o Přehled, Český lidový kalendář, Dětský koutek nebo literární přílohu týdeníku Studnice, lze považovat za strážce bilingvismu chorvatských Čechů, které pomáhají zachovávat a rozvíjet skupinovou identitu založenou na společné kulturní a jazykové jinakosti.
Více než sto let trvající životaschopnost české literární a publicistické tvorby v Chorvatsku dokládá, že se péče český jazyk vyplatí. Ostatně samotní představitelé menšiny a redaktoři Jednoty napříč generacemi považovali česky psané noviny za ochránce mateřského jazyka a kulturních tradic krajanů. Dějinami krajanského tisku se spolu s kolegyněmi zabývám již léta, a přesto jsou pro mne dějiny Jednoty stále živým a opakovaně oslovujícím pramenem. Do této série, která byla připravena pro její čtenáře, se jistě nevešlo všechno, co by k její historii mělo být napsáno. Mnohem více informací najdou čtenáři v naší knize Jazyk a kultura v životě národnostní menšiny: Krajanský tisk a literární tvorba Čechů v Chorvatsku, kterou jsem napsala společně s Libuší Stráníkovou a Janou Kočí (2024) a čtenáři ji najdou také v Knihovně Franty Buriana. Mnoho dalšího sepsali o Jednotě jiní autoři (např. Josef Matušek), nejvíce pak Karel Bláha v knize Jednota: Od začátku českého tisku do roku 2015 (2016). 
Krajané v Chorvatsku vytvořili a nadále vytvářejí vlastní tradice, vlastní kulturu. Díky jejich usilovné a vědomé péči o zachování české národní identity máme k dispozici nesmírné množství informací uchované v jejich archivech a knihovnách v podobě písemných pramenů. Jedná se o prameny rukopisné (listiny, dopisy a jiné dokumenty) i tištěné, a to jak periodické (z nichž má absolutní převahu co do rozsahu i obsahu Jednota, následována Dětským koutkem, s odstupem pak ročenkami Kalendář a Přehled), tak neperiodické v podobě populárně naučné i krásné literatury. Toto by nebylo v daném rozsahu možné bez dlouholeté činnosti nakladatelství Jednota. To je tak již více než šedesát let, a týdeník Jednota více než osmdesát let, ochráncem české menšiny a jejího bilingvismu. Konec užívání českého jazyka krajany slovem i písmem by vedl k zániku jedinečnosti této komunity. Kde není českého slova, tam zaniká také česká krajanská identita a kultura, jak lze vidět na krajanských komunitách po celém světě. Tyto dva souběžné procesy se doplňují a jeden z druhého vychází. Jazyk a kultura žijí v symbióze, která je nenahraditelná. Bude-li v Chorvatsku zachováno české slovo mluvené i psané, pak se zachová menšina. Zanikne-li, menšinová kultura zanikne s ním – možná pozvolněji, možná v průběhu následující generace, ale integrační procesy a asimilační výhody majoritní identity nakonec převáží. Neboť mi záleží na této malé, ale životaplné komunitě, přeji nakladatelství, a týdeníku Jednota k 80. výročí zvlášť, aby naplňovaly své poslání, a i nadále byly mostem spojujícím Chorvatsko s Českem. Nechť i v dalších desetiletích Jednota zůstává „strážcem mateřského jazyka a kulturních tradic“ našich krajanů v Chorvatsku.