Když jsem se stal dopisovatelem, byl jsem už maturantem a sledoval jsem Jednotu a s ní i příspěvky dalších dopisovatelů. Byli to hlavně učitelé, kteří pracovali v českých školách a s nimiž jsem se později více seznámil, když jsem se také stal učitelem. Tehdy se také konaly pravidelné porady učitelů, jichž se účastnili i představitelé Jednoty a Československého svazu, kteří vždy vyzývali učitele, aby přispívali do Jednoty a podněcovali své žáky, aby psali do Našeho koutku. Myslím si, že to po té stránce dobře fungovalo. Když dopisování někde vázlo, psali místo učitelů hlavně tajemníci besed nebo členové besedních výborů. Díky takové spolupráci měla Jednota v dopisovatelích nejlepší spolupracovníky. Pro dopisovatele to byl velký závazek. Tehdy na vesnicích nebyly telefony, a tak se všechny zprávy posílaly poštou. Přesto však byly uveřejňovány jen s malým zpožděním.
Co se týče médií, musíme připomenout také rok 1968, kdy začalo vysílat Rádio Daruvar, které mělo od začátku pořad v českém jazyce. To ještě více přispělo k tomu, aby byla veřejnost obeznámena se životem a kulturní činností příslušníků české národnosti. Nejednalo se jen o zprávy z našich osad, ale i o rozmluvy s krajany o událostech z jejich života. Mezi novináři české relace byli jednu dobu také zaměstnanci Jednoty a její dopisovatelé nebo spolupracovníci. Vážil jsem si jejich práce, ale zároveň jsem si uvědomoval, že i ten nejlepší zvukový pořad si posluchači pamatují jen několik dní a potom se na něj trvale zapomene. 
Někteří dopisovatelé Jednoty se také stali členy některých rad při Československém svazu. Jednou z nich byla historická rada, která roku 1970 rozhodla, že její členové společně s Jednotou vydají roku 1971 publikaci o Ivanově Sele u příležitosti tamních dožínkových slavností. Vzhledem k finančním potížím byl text nakonec uveřejňován na pokračování v Jednotě, byl však připraven tak, jako by byl určen k samostatnému publikování. Posléze byly dotisknuty další stránky a obálka, a tak k obžínkám vyšla 72stránková publikace s názvem Ivanovo Selo – Příspěvky k dějinám nejstarší české osady v Jugoslávii. Byla to snad první podobná publikace v poválečném období o minulosti jedné z krajanských osad. Roku 1978 poté několik spolupracovníků Jednoty vydalo ve spolupráci s nakladatelstvím stejným způsobem také knihu o Velkých a Malých Zdencích, a potvrdili tak, že je možné občas vydávat knihy levnějším způsobem. O přínosu dopisovatelů a spolupracovníků Jednoty se čtenáři mohou dozvědět více v knize novináře a badatele Karla Bláhy s názvem Jednota, kde je v závěru uvedeno, co a kdy Jednota vydala. Ačkoliv tam není zaznamenáno vše, lze částečně vidět i podíl velkého počtu zdejších spolupracovníků na psaní tohoto nenahraditelného pokladu.
Nebudu zde vyjmenovávat jednotlivé dopisovatele, jelikož to vzhledem k jejich velkému množství není možné. Přesto uvedu jméno jednoho z nich, ale jen proto, že se spolu se mnou v době redaktora Božidara Grubišiće stal dopisovatelem Jednoty. Jde o mého dlouholetého přítele Antonína Horáka (1943–2010), který se 80. výročí Jednoty bohužel nedožil. O jeho tvůrčí práci existují písemné záznamy, ale to často nestačí k poznání osobnosti autora. S Antonínem se život nemazlil. Narodil se do početné rodiny v Horním Daruvaru. Zřejmě byl nejmladším synem, ale nerad o tom mluvil. Vyšší třídy české základní školy navštěvoval v Daruvaru, kde si jeho básnického nadání všimla učitelka Žofie Krásková, která sledovala jeho básnickou tvorbu, i když se stal žákem daruvarského gymnázia, a už nebyl jejím žákem. A právě zde jsem poznal Antonína – byli jsme spolužáci.
Naše přátelství pokračovalo i v době, kdy jsme studovali na Pedagogické akademii v Pakraci. To, že Antonín dříve chodil do školy v Daruvaru pěšky, nebyla výjimka, jelikož to tehdy byl i osud ostatních žáků z Horního Daruvaru. Větší problém byl, když studoval v Pakraci. Nemohl si dovolit platit za ubytování, a tak se po celou dobu studia spoléhal na dopravu – z domova chodil pěšky do Daruvaru a potom vlakem do Pakrace. Domů se vracel stejným způsobem, a když byly přednášky i odpoledne, tak v zimě odcházel z domova za tmy a také se za tmy vracel. I přes tuto zátěž přispíval do Jednoty a své básně posílal také do Českého lidového kalendáře či Studnice. Navíc se zapojil do činnosti hornodaruvarské besedy. Po dokončení studia jednu dobu pracoval jako učitel v Mezurači, kde se také zapojil do spolkové činnosti. Dopravní spojení s Horním Daruvarem bylo i zde složité, takže, když chtěl navštívit rodnou osadu, spoléhal většinou na své kolo. Vlastní auto si nikdy nepořídil. 
Když jako učitel začal pracovat v Dežanovci, kde se také oženil, dali s manželkou přednost pořízení vlastní domácnosti, na čemž pracovali několik let. Když dokončili dům, postarali se o to, aby jejich dcera vystudovala na učitelku, a své vlastní sny odložili na později. Antonína jeho sny a zájmy provázely od útlého mládí. Kromě psaní měl velký zájem o ovocnářství. Zajímaly ho také květiny a rád je fotil, a to nejen ty známé domácí, ale i ty, které bylo možné najít jen na loukách a v lesích. Zajímala ho také hudba a hudebníkem se nestal jen proto, že si v mládí nemohl dovolit žádný hudební nástroj. Přesto jako učitel obcházel mnohé rodiny v našich osadách a zapisoval si slova různých starých písní, které se zde už nezpívaly, a hrozilo jim tak zapomenutí. Tehdy jsem mu poradil, že ta slova nebudou mít význam, pokud se nezaznamená i jejich melodie. Byl si toho vědom, ale přiznal se, že na zaznamenávání not nemá dostatečné hudební vzdělání a přístroj na nahrávání zvuku si nemůže dovolit. Možná proto začal tehdy zapisovat různá říkadla, kterým také hrozil zánik. Pamatuji si také některá říkadla, která jsme se naučili v našem dětství, ještě dříve než jsme začali navštěvovat školu. Byl to náš první kontakt s literaturou. Po nějaké době se Antonínovi podařilo shromáždit ohromný počet takových říkadel. Tehdy kontaktoval nakladatelství Jednota s návrhem, aby byla říkadla uveřejněna v jedné publikaci, což se však nakonec bohužel neuskutečnilo. Měl zájem i o staré zvyky a práce na vesnici, a tak jsme společně napsali rukopis knihy Žně našich babiček, kterou Jednota vydala. 
Ve volném čase se Antonín věnoval sportu, zvlášť kopané, i když ho lékaři po těžké operaci srdce varovali, aby toho zanechal. Byl v té době jedním z mála, kteří takovou operaci přežili. Po operaci se nikdy plně nezotavil, ale a dobu před dvaceti lety, kdy se oslavovalo 60. výročí Jednoty. Tehdejší setkání mělo dvě části – samotnou slavnost a setkání literátů a dopisovatelů, na kterém se diskutovalo o pracovních záležitostech. Mluvilo se o tom, že by bylo dobré, aby byla spolupráce ještě intenzivnější. Následně byla představena kniha básní Antonína Horáka s názvem Láska na zápraží. Bylo to uznání, které si Antonín za literární a dopisovatelskou činnost zasloužil. Kniha byla později představena také v jeho rodné osadě v Horním Daruvaru. I když tam tehdy už nežil, srdcem i duší svou rodnou ves stále miloval. O čtyři roky později, v červenci 2010, jsme byli domluveni, že přijede za námi do Ivanova Sela, kde jsme tehdy s manželkou trávili dovolenou. Právě se konal Etno den a Antonín si jako milovník starožitností chtěl znovu prohlédnout etnografickou sbírku, kterou už dříve jednou navštívil. Právě v ten den jsem dostal zprávu, že Antonín den předtím zemřel. Odešel, ale vzpomínky na něj mi zůstaly. Pamatuji si, že mi jednou, snad v žertu, slíbil, že pokud zemře dřív, nějakým způsobem mi oznámí, zda ten „druhý svět“ skutečně existuje. Letos to bude 16 let, co nás opustil, a dosud se nehlásil. Snad stále píše básně, a proto na ten slib zapomněl.               Václav Herout