Jde o první krok k tomu, aby po nich byly nazvány navržené prostory: schody Marie Fabkovićové v městské čtvrti Črnomerec, schody Antuna Jandery mezi tržištěm Dolac a ulicí Opatovina a přístupová cesta Ruperta Melkuse před márnicí na Mirogoji.
Nyní je na městské katastrální správě, aby vyhodnotila, zda je uvedené plochy možné takto pojmenovat. Své stanovisko mají uvést také patřičné komise jednotlivých městských čtvrtí. Předtím, než městské shromáždění rozhodne o pojmenování, bude nutné provést veřejnou diskusi, aby své připomínky mohli vznést také občané.
Každopádně již zařazení tří chorvatských Čechů do fondu jmen znamená, že si tyto významné osobnosti zasloužily, aby se jim chorvatské hlavní město odvděčilo tím, že po nich pojmenuje veřejné prostranství.
Marie Fabkovićová (1833–1915) se narodila jako Marie Frechová v Praze, kde také vystudovala učitelský ústav a poznala učitele ze Samoboru Skendera Fabkoviće. Po sňatku v roce 1854 se dostala do Chorvatska. Působila jako učitelka ve Virovitici a Karlovci a od roku 1868 také v Záhřebu na Vysoké dívčí škole a v letech 1886–1896 na dívčí základní škole v Dolním Městě. Byla první učitelkou tělocviku v Chorvatsku a v roce 1871 byla jako jediná žena spoluzakladatelkou Chorvatského literárně-pedagogického sboru. V chorvatských časopisech vyšla řada jejích pedagogických děl; psala také povídky a stručné cestopisy. Překládala z češtiny a francouzštiny a v roce 1880 přeložila do češtiny román Augusta Šenoy Zlatníkův zlatoušek. Dopisovala do řady českých novin a časopisů, a v roce 1865 byla dokonce zpravodajem z Chorvatského sněmu. Jako učitelka vynikala svými pokrokovými názory a nápady. Velkou pozornost věnovala mravní výchově mládeže, rozvíjení ekologického uvědomění a lásky k práci. Propagovala rovněž roli tělovýchovy ve vývoji mladých a stavěla se proti fyzickému trestání dětí. Zabývala se také pěší turistikou, což byl jeden z důvodů, proč Chorvatsko-česká společnost navrhla, aby byly jménem Marie Fabkovićové pojmenovány právě schody, tím spíše, že se u nich nachází mateřská škola.
Antun Jandera (1738–1772), rodák z Příbrami, působil od roku 1766 v Záhřebu jako tiskař a od roku 1768 řídil vlastní tiskárnu, v níž mimo jiné v roce 1771 tiskl noviny v latině s názvem Ephemerides Zagrabienses (Záhřebské noviny). Byly to první noviny v Záhřebu a celém Chorvatsku a začínají jimi dějiny chorvatské žurnalistiky a médií. Schody, které by podle návrhu měly být nazvány jeho jménem, leží v sousedství jeho někdejší tiskárny.
Rupert Melkus (1833–1891), architekt a urbanista, rodák z Brtnice na Moravě, působil v Záhřebu od roku 1869 až do své smrti jako hlavní městský inženýr a od roku 1882 jako přednosta městského stavitelského úřadu. Naplánoval stavbu několika městských ulic a zřízením parku Zrinjevac zahájil projekt tzv. Zelené podkovy. Projektoval také první budovy měšťanských škol, továrnu na tabák a hřbitov Mirogoj s márnicí. Zasloužil se o obnovu Záhřebu po zemětřesení v roce 1880 a o výstavbu velkých infrastrukturních projektů, jako je vodovod a kanalizace. Je považován za prvního moderního záhřebského urbanistu. Byl vizionářem zřízení a rozšíření Dolního Města a svou prací vytyčil cestu k rozvoji Záhřebu na moderní chorvatskou metropoli. Podobně jako byla po staviteli mirogojských arkád Hermanu Bolléovi pojmenována přilehlá ulice, by bylo vhodné, aby bylo po Melkusovi pojmenováno prostranství před márnicí, nedávno obnovenou po zemětřesení.
Na návrh Chorvatsko-české společnosti už byly v Záhřebu v roce 2005 pojmenovány schody Biskupa Ducha, prvního záhřebského biskupa a prvního známého Čecha v Chorvatsku, a v roce 2020 také park Marie Růžičkové Strozziové, slavné chorvatské herečky, rodačky z Litovle na Moravě. Od roku 2015 je ve fondu zastoupeno i jméno Václava Havla, ale ulice ve čtvrti Gajnice, která měla být podle návrhu Chorvatsko-české společnosti po prvním českém prezidentovi pojmenována, je podle novějších zjištění soukromým, nikoli veřejným prostranstvím. Havel tak na svou ulici ještě stále čeká a dostane ji, jestli se pro ni nalezne vhodná lokace.
Docílit toho, aby některá bezejmenná ulice, park, schody, zejména pak náměstí v Záhřebu dostaly něčí jméno, není snadné. Nejjednodušší částí je napsat návrh a zaslat jej výboru, a tak něčí jméno zařadit do fondu jmen. Na tomto seznamu je však již několik stovek jmen osob či pojmů, z nichž některé na to, aby se objevily na ceduli s názvem veřejného prostranství, čekají již více než půl století. Problém je v tom, že se Záhřeb již tolik nerozšiřuje, a tak nových ulic a náměstí není mnoho. Proto je v posledních letech obvyklé, že se pojmenovávají dosud bezejmenné parky, občas i malé plochy zeleně. Pro významnou osobu je ovšem větší poctou, když je po ní pojmenována ulice či náměstí, protože tam žijí lidé nebo sídlí instituce, a tak se něčí jméno zároveň stane něčí adresou. Praxe je však taková, že se zvyšuje počet pojmenovaných veřejných prostor bez jediné adresy. Nejznámějším případem je náměstí Franji Tuđmana, které je vlastně velkým parkem, kterým se denně procházejí mnozí občané, nenáleží mu však ani jedna adresa. Problematické je také, aby se některý návrh vůbec dostal na zasedání výboru. Chorvatsko-česká společnost poslala své návrhy již v roce 2023 za minulého složení městského shromáždění, ale nikdy se nedostala na pořad jednání. Návrhy byly znovu vzneseny v uplynulém roce, po konstituci shromáždění a výboru musel však uplynout celý rok, než se přistoupilo k jejich projednání. Svou roli v otázce, který návrh se dostane na pořad jednání, bohužel hraje také politika a osobní preference povolaných osob.
Co se týče trojice Čechů, které Chorvatsko-česká společnost navrhla, nejsou ničím sporné, a navíc navržené lokace dávají smysl, a tak lze doufat, že se počet „českých“ veřejných prostor zanedlouho zvýší.
Chorvatsko-česká společnost má v plánu navrhnout také další jména (např. Dušana Karpatského, Milutina Cihláře Nehajeva a Milu Wodovou), nejprve však musí najít vhodné lokace, pokud možno ulice. Text Marijan Lipovac, přel. žp, foto CHČS
