A právě jedno takové vyprávění zaznamenala Marie Pokorná Pařízková, narozená roku 1908 v Malých Zdencích. Psala verše, povídky, a dokonce napsala román Vystěhovalci, ve kterém popsala životní cestu své rodiny od přistěhování z Čech do Malých Zdenců a o svém životě až do doby reemigrace. K popisu období před svým narozením jí pomohlo vyprávění její babičky.
Třebaže Marie Pařízková zakončila jen nižší základní školu, pracovala v rodinném obchodě, a tak byla v kontaktu s krajany, čímž se rozšiřovala její představa o minulosti. Po sňatku žila v rodině svého manžela Pokorného, která žila v sousedství malozdenecké školy, v níž po 30. letech minulého století pracovala učitelka Slávka Žukovićová-Máchová, která poznala její vlohy k psaní a na jejíž podnět začala Marie přispívat do Dětského koutku, který tehdy redigoval prof. Franta Burian. Se svou literární činností pokračovala i po válce a po reemigraci, kdy z Brna zasílala své příspěvky do zdejšího krajanského tisku. Následuje jeden její literární příspěvek – Z vyprávění naší babičky:
K nám do Malých Zdenců se Češi stěhovali nejvíce od roku 1875, jen málo se jich zde usídlilo o něco dříve. Zpočátku se jim tu valně nelíbilo. Přijížděli sem od Barče, kde končila dráha, přes Hrubečné Pole. Cestou viděli nejeden pro jejich oči nevábný obraz. Když přejeli Hrubečné Pole, nebyli již daleko od svého cíle. Ale ani vyhlídka, že si záhy oddechnou, je příliš nelákala. Obraz, který se vynořil před jejich zrakem, nemohli nazvat povzbudivým.
Nízké hliněné domky po pravé straně rozblácené cesty byly rozházené daleko od sebe, jako by se jeden před druhým schovával do křoví. Jejich malá učouzená okénka se dívala jaksi smutně vstříc slunci, ač se na ně usmívalo. Po levé straně cesty chalupy skoro ani nebyly, zato se tam pyšnil starý kostelík. V blízkosti kostelíka zůstával starý opančar, jediný mistr ve vsi. Ten si kůži na opánky sám vydělával. Z pošlého dobytčete odřel kůži a zbytky nechal na pastvisku, aby je vlci nebo psi roznesli. Kůži potom namočil do jakéhosi roztoku v jámě na svém dvoře. Odtud to stále nepříjemně zavánělo na několik set kroků. Všechna stavení byla obyčejně prostranná, takže v nich žila celá rodina. Byl to starodávný zvyk. Odrostlí synové zůstávali všichni doma, i když se oženili. Pouze dcery se vdávaly z domu. Bývala tehdy v každém stavení velká rodina, kterou tvořili rodiče se svými syny, synovci, snachami a vnoučaty. Nejstaršího mezi sebou poslouchali. Jen málo jich žilo odděleně. Ti měli chalupy malé.
Ať malé či velké, všechny chalupy byly vystavěny stejně: v silných dubových podsekách byly zasazeny sloupy. Mezi sloupy byla zeď upletená z roští, omazaná blátem, ale neobílená. Při zasazování sloupů bylo pamatováno na okna i dveře, aby se pro ně nemusely dělat zvláštní rámy. Podsek byl zároveň prahem, přes který se do stavení vcházelo… Nezřídka býval takový práh bezmála metr vysoký. Měl také tu výhodu, že se na něm mohlo štípat dříví. Leckdes byla vysekaná díra, kterou se mohl protáhnout pes, pronásledoval-li jej náhodou vlk. Ba, jednou prý se i to stalo, že vlk takovou děrou pronásledoval psa až do světnice, v níž spala celá rodina, a tam milého psa sebral a odnesl.
Do kamen ve světnici se přikládalo ze síně. Taková kamna byla z jakýchsi kachlů, které měly podobu dnešních květináčů. Byly to hluboké hrnky, dole užší. Domorodci říkávali, že právě to prohloubení kachlů nejvíce hřeje. K vaření se takových kamen nepoužívalo. Vařilo se v kotli, který visel nad ohništěm. Místo komína byla díra do stropu. V rohu stával stůl, jehož tabule z dvoucoulové dubové fošny sloužila zároveň za vál. Vařívali nejvíce hrách – fazole – se zelím. Když nebyly posty, a těch bylo mnoho, dali do něho slaninu. Sádlo se se tehdy vůbec neškvařilo. Také mívali kukuřičné škubánky – žgance.
Kolem stolu byly silné dubové lavice. V druhém koutě u okna stál tkalcovský stav, na kterém tkali plátno pro svou potřebu. Pak ještě byla ve světnici truhlice a postel. Pod postelí bývala zastrčená třínohá stolička, kterou potřebovali při obouvání.
Malé Zdence nebyly tehdy tak velké jako dnes, byla to jen nepatrná víska. Jejími obyvateli byli většinou Srbové.
VZPOMÍNKY KARLA HAMPLA, VYSTĚHOVALCE DO CHORVATSKA
Své vzpomínky na přistěhování své rodiny do Chorvatska popsal Karel Hampl, jehož rodina se nejdříve přistěhovala do Malých Zdenců a později se ukotvila v Pavlovci. Třebaže se dodnes vypráví o přistěhovaní Čechů do Chorvatska hlavně od poloviny 19. století, přece si musíme uvědomit, že takové vyprávění podávají vyprávěči už třetí a pozdější generace, kteří si o tom už někde četli nebo o tom slyšeli z vyprávění. Nejsou spolehlivé, třebas se obsahem podobají. A právě ta podoba je tak velká, že se to vyprávění více podobá pověsti než pravdě.
Musíme si uvědomit, že usídlování přistěhovalých českých rodin se od osady do osady lišilo. Částečně se podobalo, pokud šlo o osady z pravé strany řeky Ilovy, které byly dlouho součástí Vojenské hranice. Jiné to bylo v osadách v rámci civilní Slavonie, kam se české rodiny přistěhovaly z větší části na panství šlechtické rodiny Jankoviću (později Tüköry). Bohužel dnes už nežijí ti, kteří se zde usadili, a tak musí být velkou náhodou, aby se zachoval nějaký původní záznam, který po sobě zanechal některý přistěhovalec. Jeden z takových nám ponechal Karel Hampl, který napsal:
„Domovním právem patřím do spojených obcí Brázdím, okres Brandýs n/L. v hejtmanství Karlín – Praha. Narodil jsem se ve Slušticích, okres Říčany dne 20. prosince 1867, kde rodiče prodali chalupu s 9 jitry pole a koupili v roce 1870 ve Velkých Babicích třikrát větší usedlost v okresu Říčany, tehdy hejtmanství Český Brod. Školu jsem vychodil v Čechách – do 9 let českou a od 9 do 14 německou, takzvanou Izraelitische Deutsche Volkschule in Škvorec. Tehdy byli Židé velicí propagátoři Německa, aby teď viděli, co jim teď oni udělali.
V té době byla jaksi větší možnost vzdělání, když se znalo německy. Chodilo nás přes polovinu Čechů do této školy, a tak co jsem se ve škole naučil německy, na druhé straně v českém jazyce mnoho více ztratil, neb píšu dosti chybně česky, ale proto si teď mnohem více vážím svého češství.
V roce 1883 moji rodiče prodali usedlost v Babicích kvůli špatnému hospodaření a na podzim na výzvu rakouské vlády, že jsou v Chorvatsku levné dobré grunty na prodej, jsem tehdy, jako 16letý jinoch, s rodiči jel do Chorvatska. Přijeli jsme tehdy do nejbližší železniční stanice do Barcse a potom povozem do Malých Zdenců k strýci Pokornému, který tu byl už od jara.
U strýce jsme byli přes zimu do jara 1884. Koupili jsme za 300 zlatých 12,5 rálu gruntu, za 110 zlatých pár koní, za 50 zlatých jednu krávu, za 40 zl. vůz. Nepamatuji se, kolik jsme zaplatili za brány a pluh. Něco jsme si nechali na jídlo a s penězi bylo hotovo. V té době v Čechách, v našem kraji, se prodávalo jedno jitro pole mezi 800–1000 zl., a zde to bylo 10–20 zl., což návalem na vystěhování cena pole stoupla až na 100 zl. za jitro. Vaňkův grunt, 29,5 jiter, byl tehdy prodán erárem za 250 zlatých. A takových zde bylo většina gruntů, které byly zadluženy daněmi a „šumskou štetou“ – lesními škodami. Tehdy většina domorodců prodávala polovici svého majetku, a tím vyplatila dluh, a tak jim ta druhá polovina už nebyla zatížená uvedenými poplatky. Naši Češi si hlavně nakupovali pole od zdejších pravoslavných obyvatel.
Tehdy jsme my přistěhovalci byli chránění zdejšími úřady, snad více než domorodci. Tehdy se zde osívala pouze třetina, takže tři léta půda ležela ladem. Pole byla zanedbaná, všude v poli bylo plno trní a křoviny, sama zanedbaná živice až tři do čtyři sáhy široká, zkrátka to byla celkem poušť. Nic se tu nemohlo koupit. Židé prodávali mouku, dovážela se sem z Pešti. Mlýny na pajte byly v Daruvaru. Ostatní mlýny byly na šrot. Jezdili do Daruvaru až z vesnic za Bjelovarem. A ve mlýně se muselo čekat až týden, neb většinou po žních bylo málo vody. Sám jsem tam jednou byl celý týden a krmil se ovocem. Tenkrát byli mlynáři v Daruvaru páni. Když jsme sem přijeli, tak jsme nemohli v celém Zdenci koupit metrák obilí. Až na Josefa přišel k nám krajan Šanda, který tu byl už pět let, a povídá, že nám prodá dvě míry, že by to neprodával, ale musí, aby mohl zaplatit něco jiného. Tak jsme to semleli ve mlýně a matka se dala do pláče, jelikož si polovici toho mlynář vzal za mletí.
Celkem byla tehdy taková bída, že se to nedá popsat. Brambory se zde tehdy pěstovaly jako zelenina, každý jich sázel kopáň – dvě, bohatší sedlák posel dvě míry pšenice, aby měl na makarony a koláče. A to bylo šrotování, ten koláč byl s kváskem, bez kvasnic. Pěstovalo se zde žito, helda (pohanka) a proso. Prodat zde, kdo i měl, prodat nechtěl. Pro domorodce bylo hanba něco prodat. Oni většinou dříve žili v zádruhách, staří domorodci si je chválili. Po jejich rozkladu došlo k dělení půdy a vznikaly drobné majetky, což vedlo k chudobě.
My Češi v Pavlovci si nemůžeme stěžovat, že by nás domorodci neměli rádi. Během doby jsme si zvykli jedni na druhé a dobře jsme spolu vycházeli, ale zdá se mi, že ti staří domorodci byli lepší než ti mladí. Jinak tu selský lid neměl nějaký spolek nebo organizaci. Byl jednoduše otrokem, když kdekdo byl proti zemědělcům.“ Připravil Václav Herout, foto archiv autora
