Sešli jsme se ve Virovitici, kde nás Daniel přivítal kupou fotografií „Na této fotce je moje prababička z tatínkovy strany, která byla z Daruvarského Brestova. Jmenovala se Marie Kolarićová a mluvila česky. Její synovec byl muzikant, hrál na prim tamburicu a byl levák. Lidi, kteří ho znali, říkají, že byl výborný. Moje prababička z maminčiny strany Anna Svobodová hrála na harmoniku a také zpívala,“ začal vyprávění o svých hudebních kořenech Daniel Vecko. Jeho předkové včetně rodičů byli téměř všichni hudebníci. Hráli na svatbách, zábavách, a někteří dokonce hráli i ve skupině More. Jeden Danielův vzdálenější příbuzný hraje v současnosti ve známé hudební skupině Vatra.
Daniel Vecko zmínil několik důležitých momentů ze svého dětství, které ho přivedly k hudbě: „Narodil jsem se roku 1972 a v mých prvních vzpomínkách je moje maminka a její překrásný hlas. Díky ní mám vlastně rád hudbu, často mi zpívala. Dalším důvodem mé lásky k hudbě je jedna polámaná hračka – tamburica. Chtěl jsem se na ni naučit hrát tak moc, až jsem ji polámal, a potom jsem dostal opravdovou. Ještě dnes si pamatuju, jakou jsem měl radost,“ svěřil se Daniel a přidal ještě jeden moment z dětství: „Vždy se celá rodina scházela u nejstaršího člena a já jsem najednou zmizel. Našli mě u strýcovy harmoniky, ale byl jsem ještě malý a na velkou harmoniku tak slabý, že jsem ji nemohl ani zvednout. A tak jsem na ni zkoušel hrát, když ležela na posteli,“ zasmál se při vzpomínce.
S Rudolfem Chalupou, který vede komorní skupinu v České besedě Verovice, má pan Vecko výbornou spolupráci. Poprvé se nepotkali v besedě, ale v hudební škole, kde pan Chalupa učil. „Nás hudebníků je v besedě málo, a proto nemůžeme mít dechový orchestr, ale komorní sekci máme. Doprovázíme sbor a naše tanečníky,“ říká Daniel, který je již 24 let členem České besedy a pravidelně se účastní všech hudebních programů. Beseda pravidelně pořádá akci Jarní tony Jana Vlašimského a Daniel nám prozradil, že se znal s posledním žákem Jana Vlašimského, panem Ivanem Kovačevićem.
„Učil jsem se hrát i na tamburicu, nehrál jsem dlouho, ale myslím, že bych si rychle vzpomněl,“ říká. Poprosili jsme pana Daniela, aby srovnal své vzpomínky na hudební školu s dnešní dobou: „Dříve nebylo tolik dětí, které by chtěly chodit do hudební školy. Nebyly ani takové podmínky: dostatek učitelů, noty k půjčování, hudební sály a podobně. Dnes je to všechno jinak – hudbě se věnuje víc dětí a mají lepší podmínky, než když jsem já byl malý.“ Ve střední škole byl Daniel také velmi aktivní – hrál v recitátorské skupině na kytaru a začal také tančit. „Zajímavé je, že naším tanečním instruktorem byl Vilim Grgić z Daruvaru.“ Danielovi se většinou vše dařilo, ale prozradil nám, že neumí malovat. „Paní učitelka mi ale dávala dobré známky, protože jsem se moc snažil,“ dodává. V současnosti také zpívá ve sboru: „Sólový zpěv jsem nezkoušel, protože si myslím, že to neumím. Nerad mluvím do mikrofonu před velkým množstvím lidí a o zpěvu ani nemluvě. Jednoduše mám trému, ale kdo ví, možná se jednou odvážím.“
Téměř od narození žije Daniel hudbou, a od dokončení hudební školy ještě intenzivněji. Od roku 1993 do roku 2001, kdy začal chodit na vysokou školu, byl členem virovitické městské dechové hudby. Od roku 2020 je také varhaníkem v kostele svatého Leopolda Mandiće. „Varhany bývají označovány jako královský nástroj. Je to největší a mechanicky nejsložitější hudební nástroj a je to moje další láska,“ řekl Daniel a vysvětlil nám, jak varhany fungují. Učil se, díval se, dělal si zápisky a poslouchal, a dnes pro něj není problém hrát Bacha ani Beethovena. Promluvili jsme si také o stavbě varhan v kostele, kde je varhaníkem. „Jsou to klasické varhany bez elektroniky, se dvěma klaviaturami, pedály, kompresorem vzduchu a píšťalami různých délek a tlouštěk, kde se každý registr ovládá ručně. To všechno dohromady dává překrásný zvuk, do kterého jsem se prostě zamiloval.“
Manželka Elvira Daniela chápe, protože je sama také hudebnice. Současně zpívá ve sboru v kostele, kde Daniel působí jako varhaník. Jeden čas se pokoušela hrát na harmonium a také se věnovala folklornímu tanci. „Máme společné zájmy, tak má pro mou lásku k hudbě porozumění,“ říká Daniel. Je otec dvou dětí a jak říká: „Syn Emanuel moc hezky zpívá, ale do hudební školy nechodí, a dcera Laura tančila, takže hudba je i součástí jejich životů. Mám z toho radost.“
„Svůj volný čas věnuji hudbě. Manželka se dívá na seriály na televizi, počítač zabral syn a mně zůstaly klávesy. Nejednou se stalo, že jsem hrál čtyři hodiny v kuse, jen tak sám pro sebe,“ říká Daniel. Že je pro něj hudba velmi důležitá, se dá poznat z jeho slov: „Někdy je hudba jediný lék, který srdce a duše potřebuje.“ Text Sandra Klimšová, foto sk, js a osobní archiv
Strastveni glazbenik Daniel Vecko – Daniel Vecko iz Virovitice je svestrani glazbenik koji se može pohvaliti bogatim glazbenim znanjem. Nakon završene glazbene škole nastavio se baviti glazbom. Jedno vrijeme je bio član gradskog puhačkog orkestra Virovitica, a kao dugogodišnji član Češke besede Virovitica nastupa sa komornim sastavom koji i prati zbor i plesače. Svira na više instrumenata, ali njegova velika ljubav su orgulje – kraljevski instrument – koje svira u crkvi sv. Leopolda Mandića u Virovitici. Sretan je što se u njegovoj obitelji svi na neki način bave glazbom.
S Danielem Veckem z Virovitice
HUDBA JE MOJE LÁSKA
O činnosti v České besedě Verovice a hudební cestě jsme si promluvili s dlouhodobým členem spolku Danielem Veckem. Talentovaný hudebník, který v civilním životě pracuje na úřadu práce, promluvil o svém životě a bohaté hudební zkušenosti. Daniel Vecko se vzhledem ke svým kořenům nemohl stát ničím jiným než hudebníkem.
Sešli jsme se ve Virovitici, kde nás Daniel přivítal kupou fotografií „Na této fotce je moje prababička z tatínkovy strany, která byla z Daruvarského Brestova. Jmenovala se Marie Kolarićová a mluvila česky. Její synovec byl muzikant, hrál na prim tamburicu a byl levák. Lidi, kteří ho znali, říkají, že byl výborný. Moje prababička z maminčiny strany Anna Svobodová hrála na harmoniku a také zpívala,“ začal vyprávění o svých hudebních kořenech Daniel Vecko. Jeho předkové včetně rodičů byli téměř všichni hudebníci. Hráli na svatbách, zábavách, a někteří dokonce hráli i ve skupině More. Jeden Danielův vzdálenější příbuzný hraje v současnosti ve známé hudební skupině Vatra.
Daniel Vecko zmínil několik důležitých momentů ze svého dětství, které ho přivedly k hudbě: „Narodil jsem se roku 1972 a v mých prvních vzpomínkách je moje maminka a její překrásný hlas. Díky ní mám vlastně rád hudbu, často mi zpívala. Dalším důvodem mé lásky k hudbě je jedna polámaná hračka – tamburica. Chtěl jsem se na ni naučit hrát tak moc, až jsem ji polámal, a potom jsem dostal opravdovou. Ještě dnes si pamatuju, jakou jsem měl radost,“ svěřil se Daniel a přidal ještě jeden moment z dětství: „Vždy se celá rodina scházela u nejstaršího člena a já jsem najednou zmizel. Našli mě u strýcovy harmoniky, ale byl jsem ještě malý a na velkou harmoniku tak slabý, že jsem ji nemohl ani zvednout. A tak jsem na ni zkoušel hrát, když ležela na posteli,“ zasmál se při vzpomínce.
S Rudolfem Chalupou, který vede komorní skupinu v České besedě Verovice, má pan Vecko výbornou spolupráci. Poprvé se nepotkali v besedě, ale v hudební škole, kde pan Chalupa učil. „Nás hudebníků je v besedě málo, a proto nemůžeme mít dechový orchestr, ale komorní sekci máme. Doprovázíme sbor a naše tanečníky,“ říká Daniel, který je již 24 let členem České besedy a pravidelně se účastní všech hudebních programů. Beseda pravidelně pořádá akci Jarní tony Jana Vlašimského a Daniel nám prozradil, že se znal s posledním žákem Jana Vlašimského, panem Ivanem Kovačevićem.
„Učil jsem se hrát i na tamburicu, nehrál jsem dlouho, ale myslím, že bych si rychle vzpomněl,“ říká. Poprosili jsme pana Daniela, aby srovnal své vzpomínky na hudební školu s dnešní dobou: „Dříve nebylo tolik dětí, které by chtěly chodit do hudební školy. Nebyly ani takové podmínky: dostatek učitelů, noty k půjčování, hudební sály a podobně. Dnes je to všechno jinak – hudbě se věnuje víc dětí a mají lepší podmínky, než když jsem já byl malý.“ Ve střední škole byl Daniel také velmi aktivní – hrál v recitátorské skupině na kytaru a začal také tančit. „Zajímavé je, že naším tanečním instruktorem byl Vilim Grgić z Daruvaru.“ Danielovi se většinou vše dařilo, ale prozradil nám, že neumí malovat. „Paní učitelka mi ale dávala dobré známky, protože jsem se moc snažil,“ dodává. V současnosti také zpívá ve sboru: „Sólový zpěv jsem nezkoušel, protože si myslím, že to neumím. Nerad mluvím do mikrofonu před velkým množstvím lidí a o zpěvu ani nemluvě. Jednoduše mám trému, ale kdo ví, možná se jednou odvážím.“
Téměř od narození žije Daniel hudbou, a od dokončení hudební školy ještě intenzivněji. Od roku 1993 do roku 2001, kdy začal chodit na vysokou školu, byl členem virovitické městské dechové hudby. Od roku 2020 je také varhaníkem v kostele svatého Leopolda Mandiće. „Varhany bývají označovány jako královský nástroj. Je to největší a mechanicky nejsložitější hudební nástroj a je to moje další láska,“ řekl Daniel a vysvětlil nám, jak varhany fungují. Učil se, díval se, dělal si zápisky a poslouchal, a dnes pro něj není problém hrát Bacha ani Beethovena. Promluvili jsme si také o stavbě varhan v kostele, kde je varhaníkem. „Jsou to klasické varhany bez elektroniky, se dvěma klaviaturami, pedály, kompresorem vzduchu a píšťalami různých délek a tlouštěk, kde se každý registr ovládá ručně. To všechno dohromady dává překrásný zvuk, do kterého jsem se prostě zamiloval.“
Manželka Elvira Daniela chápe, protože je sama také hudebnice. Současně zpívá ve sboru v kostele, kde Daniel působí jako varhaník. Jeden čas se pokoušela hrát na harmonium a také se věnovala folklornímu tanci. „Máme společné zájmy, tak má pro mou lásku k hudbě porozumění,“ říká Daniel. Je otec dvou dětí a jak říká: „Syn Emanuel moc hezky zpívá, ale do hudební školy nechodí, a dcera Laura tančila, takže hudba je i součástí jejich životů. Mám z toho radost.“
„Svůj volný čas věnuji hudbě. Manželka se dívá na seriály na televizi, počítač zabral syn a mně zůstaly klávesy. Nejednou se stalo, že jsem hrál čtyři hodiny v kuse, jen tak sám pro sebe,“ říká Daniel. Že je pro něj hudba velmi důležitá, se dá poznat z jeho slov: „Někdy je hudba jediný lék, který srdce a duše potřebuje.“ Text Sandra Klimšová, foto sk, js a osobní archiv
FOTO na portálu jednota.com.hr
Strastveni glazbenik Daniel Vecko – Daniel Vecko iz Virovitice je svestrani glazbenik koji se može pohvaliti bogatim glazbenim znanjem. Nakon završene glazbene škole nastavio se baviti glazbom. Jedno vrijeme je bio član gradskog puhačkog orkestra Virovitica, a kao dugogodišnji član Češke besede Virovitica nastupa sa komornim sastavom koji i prati zbor i plesače. Svira na više instrumenata, ali njegova velika ljubav su orgulje – kraljevski instrument – koje svira u crkvi sv. Leopolda Mandića u Virovitici. Sretan je što se u njegovoj obitelji svi na neki način bave glazbom.