Většina krajanů si pamatuje Romaria z Českého domu v Daruvaru, kde jeho rodiče Zdena a Vilko začínali po svatbě jako domovníci. Tam se jim narodili tři synové, kteří odmala rodičům pomáhali. Když začali chodit do české základní školy, vídali jsme usměvavého pihovatého Romaria na každé školní besídce. Byl pravou taneční hvězdou malé Holubičky. Bylo to však naposledy před pěti lety a kdyby na nás na bjelovarském korze, kde jsme měli domluvenou schůzku, nemával, tak bychom ho nepoznali. Ještě od té doby povyrostl, ale jeho charakteristický úsměv zůstal.
„Nevzpomínám si, kdy jsem byl naposledy v Daruvaru. Každý den v týdnu máme tréninky, někdy i dvakrát denně, o víkendech utkání, prostě na to nestačím. A už jsem si na Bjelovar zvykl. Je to velké město, což má své přednosti. Je tu hodně lidí a stále se něco děje, mám tu kamarády, je tu teď i můj bratr. Když se mě však někdo zeptá, tak říkám, že jsem z Daruvaru. Daruvar vždycky zůstane město, kde je domov, žít bych ale v něm už asi nemohl,“ pověděl nám mladý muž.
„Český dům? Hned se mi před očima objeví obraz velkého sálu, malého sálu, divadel, která se tam hrála, zkoušky Holubičky... Je mi líto, že už netancuju. Měl jsem chuť zapojit se do bjelovarské České obce, ale jednoduše to nestačím,“ řekl nám.
K házené ho přivedl tatínek, který byl v roce 2005 vedoucí házenkářské školy daruvarského klubu. Dnes ho nejčastěji uvidíte, jak na utkáních ovládá tabuli s výsledky. Tehdy Romaria jednoduše převedl přes park, který dělí Český dům od tělocvičny Sokola a kde i dnes trénují mladí daruvarští házenkáři. „Bylo mi jedenáct a začal jsem na levém křídle. Nikdy nezapomenu na první utkání, hráli jsme jen mezi sebou, rozdělili jsme se do dvou družstev, ale dostali jsme dresy, přišli se na nás podívat rodiče... Můj první trenér, který mě naučil základy, byl Dalibor Ostrman. Byl velice dobrý, teď vede v Poreči ženský tým.“
Brzy se ukázalo, že Romario v házené vyniká, a začaly se o něj zajímat větší kluby. Vše už bylo v Bjelovaru domluveno, když přišlo osudové utkání s Ivanskou, při kterém si zlomil ruku. Dva měsíce ji měl v sádře, pak pomalý návrat do hry a maminčino přání, aby tak brzy po úrazu neodcházel od rodiny. Do prvního ročníku  Turistické střední školy tak začal Romario neplánovaně chodit v Daruvaru, dvakrát týdně ho ale tatínek vozil do Bjelovaru na tréninky. Nebylo to lehké, domů se vraceli po půlnoci a ráno pak musel do školy.
 Těžké byly i bjelovarské začátky. V šestnácti letech začal bydlet sám, v bytě Házenkářského klubu Bjelovar, který se postaral o jeho stravování a zajistil mu i malé stipendium na oplátku za tříletou smlouvu: „Maminka můj odchod z Daruvaru obrečela, mně se také stýskalo. Nová škola, jiní profesoři, odpolední výuka, na kterou jsem nebyl zvyklý. Naštěstí měla ředitelka pro mou situaci pochopení a já pak hrál za školu utkání ve všech možných sportech. Se školním atletickým mužstvem jsem se dokonce třikrát dostal na republikovou soutěž.“
V novém klubu začínal také od začátku. Po dvou letech na pozici středního útočníka, kde hrál po vyléčení zlomeniny ruky, se zase dostal na křídlo a tato místa střídá i dnes. Při zvykání si na nové město mu pomohlo, že do Bjelovaru přešel hrát i další daruvarský házenkář, Toni Griknić. Rok hrál za jiné mužstvo, než se dostal do základní sestavy bjelovarského klubu. Pak už se Romariovi přestalo stýskat a dnes ho k Bjelovaru váže i láska k jedné dívce.
Vloni, když maturoval, byl před těžkým rozhodnutím. Jeho přání bylo zapsat se na vyšší trenérskou školu v Záhřebu, ale vedení klubu mu doporučovalo, aby si vybral některou ze zdejších fakult. Považují ho za hráče, kterého klub vychoval, a chtěli by, aby zde zůstal i nadále. Žádná z bjelovarských vysokých škol se však Romariovi nelíbila, a tak se rozhodl najít si práci. To se mu ještě nepodařilo, ale zůstal hrát v klubu na takzvanou amatérskou smlouvu. „Žít se z toho nemůže. Dalo by se, kdyby nebyly tak těžké časy a klub neměl problémy.“ Smlouva ho váže do roku 2015, co udělá pak, to zatím neví.
 Kdyby to šlo, Romario by se rád věnoval házené profesionálně, to se ale v Chorvatsku může jenom v Záhřebu, v Našicích a ve Varaždinu. Bjelovarský klub by chtěl být také profesionálním, své řady každým rokem posiluje talentovanými hráči z okolí, nedostává se mu však financí na to, aby nejlepší hráči v Bjelovaru zůstali. „Proto je letos prvoligové mužstvo opravdu mladé, a my se všemi sílami snažíme zůstat v lize,“ vysvětlil Romario.
Romariova nesnadná házenkářská cesta usnadnila ale rychlý postup jeho mladšímu bratrovi. Nino jezdil do Bjelovaru na tréninky ještě na základní škole, do klubu přešel, jakmile se zapsal do prvního ročníku střední farmaceutické školy. Hned se zapojil mezi své vrstevníky a díky trenérovi Daliboru Sakačovi udělal velký skok kupředu. Poněvadž je v Bjelovaru momentálně nedostatek starších hráčů, dostal brzy možnost hrát v základní sestavě, což Romario v jeho letech nemohl. Nino se tak dostal i do kadetské reprezentace Chorvatska, což je opravdu velký úspěch. V době našeho rozhovoru byl v Umagu na přípravách. Ve sportu to tedy má Nino lepší, ale finančně ne. Bydlí spolu s Romariem, klub mu také zajišťuje stravování, ale peníze na něj už nemá.
V Bjelovaru jsou ještě živé vzpomínky na rok 1972, kdy byl tehdejší klub Partizan evropským házenkářským mistrem. Utkání zde sledují zasvěcení diváci, kteří házené rozumí. V Daruvaru se hraje spíš rekreační házená, v každém ročníku ale vyroste nějaký dobrý hráč, jednou za tři roky opravdový talent. Ten, aby postupoval, musí pak z Daruvaru do jiného týmu. Taková asi bude cesta i třetího bratra Denyho Fialy, osmáka v daruvarské české škole, také výborného házenkáře. Ve kterém klubu bude hrát, závisí na tom, jaké budou konkrétní nabídky.
„Fotbal může hrát každý, ale házenou jen ten, kdo myslí hlavou,“ poučil nás ještě Romario na rozloučenou a přidal: „Je to hrubý sport.“ Maminka Zdena se s tím už vypořádala. Když kluky do Bjelovaru vyprovází, už jí oči neslzí tak hodně jako na začátku. Balíčky s buchtami, koláči a jídlem putují však do županského hlavního města pravidelně.
            

V. Daňková/vd, rodinný archiv