Zastával a zastává různé funkce ve prospěch české národnosti v Záhřebu. Krajan ryze českého původu, inženýr strojírenství, zaměstnaný během pracovních let ve vojsku, s velkou láskou k českému písemnictví a hudbě, pamětník a spolehlivý spolupracovník, účastník mnoha menšinových programů. Knihovnu vedl v letech 1994-2011, poté až dodnes archiv. Na vzpomínkovém večírku Černá hodinka Jana Buriana 24. září mu byla udělena Cena Jana Buriana. Popovídali jsme si s ním při práci v besedním archivu.
„Vaše jméno je z latiny, victor znamená vítěz. Říkali vám doma také Víťa, Viki či Viktorek? “ „Vždy jen Viktor, od narození v Končenicích v roce 1936. Tak rozhodli otec Josef (Pepa) a matka Amálie, rozená Buzková. Jinak vím, že česká obdoba mého jména je Vítězslav.“
„Vaše životní cesta začala v Končenicích. zavzpomínejte na dětství a školení.“
„Matčin otec byl bratranec velkostatkáře Křepelky a vedl jeho hospodářství… Čtyři roky obecní školy jsem vychodil v Končenicích, první třídu chorvatskou, v roce 1944 začala výuka na české škole, na které nás učila Marie Horáková (později provdaná Pihýrová). Byla válka, osada se nacházela na částečně osvobozeném území, kam často vtrhlo německé vojsko, ba i Čerkézi. Mnohokrát jsme museli utíkat ze školy domů, a učitelka s batohem na zádech do lesa. Ve třetí a čtvrté třídě nás učila Marie Řeháková. Byla to ona, kdo přesvědčil rodiče, aby mne poslali do Daruvaru do gymnázia.“  
„Poznal jste profesora Frantu Buriana?“
„On byl tehdy ředitelem gymnázia. Ze všech českých žáků prvního ročníku gymnázia utvořil v roce 1947 zvláštní třídu a zavedl český jazyk, stejně tak i dalšího roku. V roce 1949 přešel do české sedmiletky, která byla v Českém domě v Daruvaru. Před jejím zřízením zajistil vyučující (Matuška, Kubíčka a další) a školní autobus, kterým jezdili žáci z Hercegovce, Velkých a Malých Zdenců a Končenic. Bylo nás tolik, že byly dvě páté třídy. Po ukončení české sedmiletky, a byl jsem v generaci jejích prvních maturantů, jsem odešel do Záhřebu na střední technickou školu.
Další školení rodiče nemohli finančně snést, nezbývalo mu, než se zaměstnat. Náhodou se dozvěděl, že se v Záhřebu zakládá vojenská technická akademie. Tak tomu v té době bylo. Jestli rodiče chtěli dát děti do škol, měli možnost zapsat je na vojenské nebo náboženské školy, které byly zdarma. Po absolvování akademie pracoval ve vojenských jednotkách na údržbě vojenské techniky. V roce 1966 se zapsal na studium na Vysoké technické škole a získal diplom strojírenského inženýra. Poté učil na vojenských školách v Karlovci a Záhřebu a psal odborné knihy.
Posledních šest let před důchodem v roce 1991 byl ředitelem Technického remontního závodu v Breganě. Zodpovědná práce a občasná stěhování nenarušily jeho osobní štěstí. Manželka Branka, roz. Herfortová, původem Slovinka, si oblíbila končenický kraj, kam vodila syna Oldřicha k babičce, aby se naučil mluvit česky. Jinak pracovala v cestovní kanceláři a jinde ve Slovinsku. Viktor se naučil slovinsky.
Do České besedy Záhřeb začal krajan Viktor chodit v padesátých letech minulého století. Začlenil se, přesně si to pamatuje, v roce 1956 a přidal se k mládeži, kterou vedla Anežka Vostřelová. Později navštěvoval spolek, ale nejvíc v Besedě pracoval koncem osmdesátých let.
„Vzhledem k závazkům v Besedě se mi zdá, že se Český národní dům a Beseda občas staly i vaším druhým domovem? Jste ve správním výboru, dozorčí radě, Radě české menšiny města Záhřebu, historické radě, smíšeném pěveckém sboru Bohemia. Co na to vaše manželka?“
„Víte, co se říká – láska nezná hranice. Manželka má pro mou besední činnost porozumění.“
Kalendář úryvků z minulosti, ve kterém si listujeme, je dlouhý a pestrý. Když se v padesátých letech objevil v Besedě, Záhřebští hleděli na studenty z Daruvarska zvysoka, „jako na chudé příbuzné,“ zavzpomínal. Na Dolci se setkával s prof. Matuškem, který vyučoval v České doplňovací škole.
Do české školy k učitelce Marcele Čovićové Viktor vodil vnuky Roberta a Sašu. Syn Oldřich pobýval jednu dobu v České republice, je inženýrem elektrotechniky se zaměřením na telefonii.
Do Končenic ho cesta odvede jednou ročně, na rodinné hroby. Bratr žije v Novém Mestě ve Slovinsku, kam se v roce 1972 přestěhovali i rodiče. Sestra Vlasta, provdaná Dvořáková, zemřela.
Naléváme z jiného soudku. Ptáme se ho na porovnání života v bývalém společenském zřízení se současnou demokracií. „Víte, i dříve byla demokracie pro ty, kteří nebyli proti státu. Pro dělníka ale byla větší jistota. V Breganě jsem byl v čele továrny se sedmi tisíci lidmi. Byl to velký mechanizmus, jezdili k nám i Češi a my zase do továrny Škoda auto vysílali naše pracovníky na semináře. Nebylo jednoduché dělníka propustit, ani přísněji proti němu zakročit. Od zaměstnaných se očekávalo, aby plnili úkoly. Respektovali mě.“
„Co vás vedlo životem?“
„Vždy jsem se snažil být člověkem. To byl při jednání s lidmi můj prvořadý úkol, primárně, vždy a všude. A pak, jsem odborník ve svém oboru a to mluví samo o sobě. Nikdy jsem se nevyvyšoval nad jiné.“
Krajan Viktor Husák je v každé společnosti rozvážnou autoritou. Ve volném čase byl členem několika civilních střeleckých spolků, byl horolezcem a také rád houbařil. Každý měsíc si telefonicky pobeseduje se sousedkou z Končenic, žijící v Záhřebu, akademickou malířkou Helenou Zákorovou Sabolićovou.
Zatímco jeho štíhlá postava usedá k starobylému archivnímu psacímu stolu s besední ročenkou, nemůžeme se ubránit myšlence, že se tomuto člověku v životě dařilo všechno, čeho se dotknul, že ze všech životních situací vycházel jako vítěz.
               

Zdenka Táborská/zt a rodina