„Teto, kdy už přijde Ježíšek. Já bych už chtěl nějaký dárky,“ zatahal Aničku za rukáv jeden z chlapců v nejstarší skupině. „Když budeš hodný a poslušný, za několik dnů,“ odpověděla mu a se svou kolegyní Zrinkou Vrbickou pokračovala ve zhotovování vánočních ozdob. Děti se kolem nich shlukly. Zajímalo je, jak se to dělá. A jejich tety vychovatelky jim to rády ukázaly.  
„Děti mám ráda od malička. Vlastně vždycky mě obklopovaly a obklopují.“ Momentálně se s kolegyní starají o sedmatřicet dětí ve věku šesti až sedmi let. „Je to generace, kterou vedu od jeslí až do základní školy. Práci ve školce mám moc ráda, a jak roky plynou, jsem si víc a víc vědomá toho, že jsem si zvolila správné povolání. Je to možná proto, že mám víc zkušeností, nebo proto, že se každodenně od dětí učím a ony zase ode mě. Vždyť každá další generace je díky modernějším hračkám a pomůckám vyspělejší,“ zauvažovala Anička. „Ve školce se řídíme celoročními tříměsíčními, týdenními a denními plány. S dětmi oslavujeme významná výročí a jejich narozeniny. Plníme jejich přání. Chodíme se k nim domů podívat na jejich mladší sourozence, na upravenou zahradu anebo na pracoviště jejich rodičů. Snažíme se, aby rodina splynula se školkou v celek, abychom spolupracovali s rodiči a byli ve stálém kontaktu.“ Školka se 147 dětmi, rozdělenými do šesti skupin, se dá přirovnat k velkému mraveništi, kde vládne příjemná atmosféra. „Je nám tady dobře. Rozumíme si navzájem. Jsme rádi, že o naši školku je skutečně velký zájem. Díky Československému ústavu zahraničnímu jsme dobře vybaveni nábytkem, hračkami, pomůckami, českými knihami a máme i nové hřiště. Nejnovější učební pomůcka je magic-box, díky které mají děti přímý styk s češtinou. Jediné, co nám chybí, je prostor. S netrpělivostí očekáváme, kdy už se konečně začne s plánovanou přístavbou, abychom už nebyli stísněni.“
Anička má tři bratry – Vénu, Fráňu a Ivana. Narodili se v Ivanově Sele Marii a Antonínovi Pinterovým, kteří na svém hospodářství těžce pracovali, aby svým dětem umožnili lepší život. Nikdo ze sourozenců se zemědělstvím nezabývá. „K mamince jezdíme každý týden, tatínek nám vloni zemřel,“ jinak stále usměvavá Anička rázem zesmutněla. Do své rodné vesnice se ráda vrací. Jak by ne, když v ní prožila krásné dětství a kus svého života. Do školy chodila v Ivanově Sele a potom do Hrubečného Pole. Vzpomněla si na doby, kdy ve třídě bylo skoro třicet žáků, v současnosti jen desítka. „Manželé Koutníkovi s námi nacvičovali divadla. Ve hře Dvojník pána Dibelky jsem hrála jednu z hlavních hrdinek,“ pochlubila se. Učitelka Justýna Koutníková v místní Besedě vedla také taneční skupinu a děvčata naučila vyšívat kroje. Choreografie pro ně připravovaly Eva Zetová a Lenka Homolová z Čech. Anička tehdy chodila do vyšších ročníků základní školy, dva roky potom se stala členkou taneční skupiny v Daruvaru, vedl ji strejček Štěpán Ambrož.
Anička se odjakživa chtěla věnovat dětem. Ale život ji nejdříve vedl jiným směrem. „V blízkosti naší vsi tehdy nebyla žádná vhodná střední škola se zaměřením na pedagogiku. Jen ve Virovitici, a to by znamenalo dojíždět. Chodila jsem proto do ekonomické školy v Daruvaru, která byla podstatně blíž. Byl to omyl, jak jsem později pochopila. Po střední škole jsem se rozhodla studovat na vysoké – buď českou a chorvatskou literaturu nebo předškolní výchovu. Vybrala jsem si to druhé.“ Během studia v Záhřebu se Anička provdala za Dragana Pavloviće, krajana z Tréglavy, se kterým se zná z ivanoselské malotřídky, kam oba chodili. V době studia se jim narodil syn Roman. Po absolvování školy pět let pracovala v chorvatských jeslích. „Manžel působil jako vedoucí ve stavební firmě, nejdřív po celém Chorvatsku a pak dlouhá léta v Německu. V Daruvaru jsme začali stavět a do toho se narodila dcera Kristýna.“ Byla to pro ně doba velkých plánů, které ale přerušila válka.
Se slzami v očích Anička zavzpomínala na chvíle, které její rodinu poznamenaly na celý život a nadělaly trhliny v jejich srdcích: „V roce 1991, když vypukla válka, jsem s dětmi odjela ke tchýni do Rakouska. Tam jsem se dozvěděla, že ivanoselské děti byly převezeny do rekreačního střediska v Jánských Koupelích v Česku, proto jsem se vydala za nimi.“ Společně s Mařenkou, Zrinkou a Zdenou byla Anička zařazena mezi vychovatelky. V daruvarské české mateřské škole s nimi pracuje i nyní a tvrdí, že jsou velmi dobrá parta, na kterou se vždycky může spolehnout. „Vedoucí ivanoselské skupiny v Česku byla Anička Vodvárková a jejím pomocníkem Rudolf Koutník. Bylo tam všechno dobře koordinované. Každý měl ve středisku svou povinnost, včetně praní a žehlení. Vše tam fungovalo jako v každé rodině. Výuka probíhala pravidelně, zorganizovali jsme i školku, kterou české podniky vybavily hračkami. Všem, kteří nám v době války pomohli, za to chci moc poděkovat. Nejenže se o nás dobře starali a zásobovali nás potravinami, ovocem, oděvy a obuví, i na zimu nás vybavili. My jsme totiž přijeli nalehko. Nečekali jsme, že náš pobyt v Česku bude tak dlouhý. Byli jsme přijati, jako bychom byli jejich dávní přátelé. Chtěla bych také poděkovat všem, kteří ivanoselské děti včas vytrhli ze spárů války. Ony totiž odjely 20. září a den poté byl útok na Ivanovo Selo. Zahynulo tam mnoho rodičů dětí, o které jsme se starali, ale my jsme to před nimi tajili.“ Mezi oběťmi byla i osmdesátiletá Aniččina babička Josefka a třicetiletý bratranec Josef Horák.
„Je mi líto, že ivanoselská škola je v tak špatném stavu. Myslím si, že nejstarší česká osada by si zasloužila školu novou. Někdo by se měl postarat o mládež, která, jestliže se nechce zabývat zemědělstvím, nemá v Pémii kde pracovat,“ neodpustila si Anička poznámku. Také ona, jako řada jiných, se do svého rodiště ráda vrací, ale jejím domovem už je Daruvar, kde se s manželem usadili, vystavěli si velký dům, v němž žijí s rodinami svých dětí, syna Romana a dcery Kristýny. „Každý z nich má své patro, a my s manželem jim pomáháme. Syn pracuje jako kriminalista v daruvarské policii a jeho žena Sandra Malinová na recepci daruvarského hotelu Termal. Jejich dvě dcerky Nika (3) a Tara (1), jsou naše radost. Chodí do české školky. Rády tančí a zpívají. Dcera pracuje jako farmaceutická technička v pakracké lékárně, také ona má k Ivanovu Selu vřelý vztah – letos tančila v ivanoselské skupině na dožínkách v Kaptole. Její hoch, Drago Romozi, je ochotník v tamní Besedě. V rodině všichni mluvíme česky, jen snacha se ještě učí,“ představila Anička celou svou rodinu. Je šťastná, že její děti dostaly na Daruvarsku práci a že jsou všichni spolu. Má radost z jejich úspěchů a ze své práce, která pro ni znamená mnoho. Zvlášť ji těší, když se do školky přijdou podívat její bývalí svěřenci, kterým na jejich tetu a školku zůstaly dobré vzpomínky.     
              

A. Raisová/ar a rodinný archiv