Tam se Češi přistěhovali koncem devatenáctého století. Šlo o větší skupinu lidí, která ve snaze zajistit si lepší život opustila českou zemi a nejdřív zamířila na Ukrajinu. Po nějaké době se vydala na jih a v roce 1894 se dostala do severní Bosny. Zde museli vykácet les, aby vytvořili parcely na stavbu domů a mohli založit vesnici, kterou pojmenovali Nová Ves. Zakladateli bylo pětadvacet rodin, mezi nimiž byla i rodina Pirklova, tedy předkové Vjekoslava Slávy Pirkla, otce paní Jarmily.
Pirklovi se do Brodu přestěhovali v roce 1956, a tak se Jarmila se sestrou narodily ve velkém průmyslovém městě na chorvatském břehu řeky Sávy. Letní měsíce trávily u prarodičů v Nové Vsi a byly nadšené klidem, krásou přírody a babiččinou pohostinností. „Do Bosny jsem jezdila velice ráda a každé léto, dokud se babička s dědečkem také nepřestěhovali do Brodu.“ Časem se z Nové Vsi vystěhovali téměř všichni krajané, převážně do Slavonského Brodu a jeho okolí, kde bylo možné dostat práci. Kontakty se zbylými krajanskými rodinami se zachovaly a často se organizují zájezdy z Brodu do Nové Vsi, kde je koneckonců hřbitov jejich předků. Tam je i kostel, který zdobí obraz svatého Václava, jako pocta českým zakladatelům osady. Jednou do roka, začátkem září, se tam o svátku Narození Panny Marie konají velké oslavy.
Paní Jarmila o svých předcích neví moc, ale její tatínek, i když říká, že mu „paměť už neslouží“, dokáže zrekonstruovat pěkný kus rodinných dějin. „Daleko víc ví náš příbuzný, Václav Pirkl, který shromáždil spoustu údajů a dokumentů a zpracovává kroniku Nové Vsi a rodiny Pirklovy.“ říká paní Rajkovićová.
Snaží se udržet styky i s českou větví rodu, navzájem se navštěvují s tetou v Přerově, otcovou sestřenicí. Před několika lety tam byli i na svatbě, kde obdivovali jejich zvyky, „hezké a jinačí než zdejší“. „Teta přijede každý rok s rodinou do Chorvatska, nyní už má i vnoučata, a jezdíme spolu i k moři.“
Do České republiky jezdí jen na Moravu za příbuznými, a právě uvažují o nabídce na turistický zájezd do Prahy a do Karlových Varů. Uvažují také o tom, že by bylo dobré, kdyby Beseda zorganizovala zájezd do Čech, což by možná povzbudilo zájem o spolkovou činnost. Nyní je poměrně chabý. V Besedě sice působí pěvecká, taneční a hudební skupina, ve všech jsou ale aktivní starší členové Besedy, mladí se k nim vůbec nepřidávají.
Klasický případ mají Rajkovićovi doma. Dcera Marina byla v divadelní a loutkářské sekci, ale když ukončila školu, přestala na zkoušky chodit. „Nyní se chystá do Německa za prací, protože u nás jako zdravotní sestra zaměstnání nenajde. Syn Mario žije v Zadru, kde pracuje jako obchodní zastupitel firmy Badel, a tak v Brodě zůstanu sama s manželem Željkem.“ On je na úřadu práce a čeká na důchod, a tak vbrzku budou dva penzisté, kteří všechen volný čas budou trávit na besedních akcích: paní Jarmila jako vedoucí pěvecké skupiny a organizátorka veškeré činnosti a pan Željko jako obsluha při besedních akcích. Navíc se stará i všeobecně o zázemí spolku. „On se docela rád zapojuje do besední činnosti, i když nemá české kořeny; pochází ze Slavonie, jen maminka byla z Haliče.“
Po dvaatřiceti letech práce v bance odešla paní Jarmila předloni do důchodu, a nyní se může besední činnosti věnovat daleko více. Dokonce se zdá, že jí nestačí, a tak se zapojila také do chorvatského kulturně uměleckého spolku Smilje a tančí šokacké tance. Nezanedbává ani zahradu, momentálně je ale nejdůležitější rodinnou záležitostí příprava svatby. „Moje sestra v září vdává dceru a už se naplno zabýváme přípravami.“
V Besedě je Jarmila činná od prvního dne, od roku 1996, kdy byl spolek založen, a má o tom i svou vlastní dokumentaci, sbírku novinových článků a seznam členů, kteří zaplatili členský poplatek. Od začátku totiž byla pokladní. Po nějakém čase převzala vedení pěvecké skupiny od své maminky, která se roznemohla, a už nemohla pracovat se zpěváky. Nyní je už tři roky předsedkyní.
„Začátek byl velmi těžký. Musím smeknout klobouk panu Ottu Vaškovi, protože se velmi zasloužil o shromažďování krajanů. Nedopustil, aby činnost zanikla. Vzhledem k tomu, že mu pomáhal i můj tatínek, vím, jak bylo složité příslušníky české menšiny získat pro práci ve spolku. V Brodě je ještě stále značný počet Čechů, kteří o to nemají zájem.“
Členové, kteří jsou v Besedě činní, zpravidla pocházejí z Nové Vsi a jsou roztroušeni na velkém prostoru – v městských čtvrtích, na předměstí a v sousedních obcích a městech: Brodski Stupnik, Lužani, Oriovac, Stari Slatinik a další, někteří cestují dokonce z dosti vzdálené Požegy, Vukovaru, nebo třeba z Batriny u Nové Kapely. V takových podmínkách je velice těžké bránit se asimilaci a získat účastníky pro jakékoliv akce. Tedy: „být Čechem ve Slavonském Brodě není snadné, ale přece jen je to hezké.“ A nakolik je spolek důležitý pro zachování národnostní identity, vysvětluje paní Jarmila na vlastním příkladu. „Já jsem se česky naučila zde v Besedě. U nás doma byla situace zajímavá. Moje maminka je Maďarka, totiž, babička byla Maďarka a žila ve smíšeném manželství. Maminka sice česky uměla, ale protože jsme ve škole mluvili chorvatsky, tak se to přeneslo i domů. A tak česky mluvíme jen ve spolku, v něm jsem se opravdu hodně naučila.“
Beseda pořádala i kursy češtiny a několik let se připravovala divadla s jediným cílem – učit se český jazyk. „Všechno to fungovalo, dokud jsme byli mladší. Nyní zájem o veškerou aktivitu klesá, protože jsme už starší a mladí do Besedy nechtějí. Kromě Máji Omerbašićové, která hraje na harmoniku a vede hudební sekci, mají všichni ostatní přes padesát let, a ztrácejí elán…“
„Jakou má tedy Beseda perspektivu, pokud vůbec nějakou má?“ nedalo nám, abychom se nezeptali, přesto, že všechno vedlo k předpokládané odpovědi.
„Nevím, ale nejsem optimistka.“

M. Pejić/mp a rodinné album