Dostat se do státní reprezentace, ať už se jedná o jakýkoliv sport, se podařilo málokomu z krajanů. Šestnáctiletému Emanuelovi Ninovi se to povedlo a odnedávna trénuje v házenkářské kadetské reprezentaci Chorvatska. Starší Deni jde v jeho stopách. Bratrů Fialových jsme se zeptali, co tomu předcházelo, jak se k házené dostali a jaké mají plány.
„Nejdřív jsem se z daruvarského házenkářského klubu dostal do bjelovarského, a pak si mě při jednom zápase s Viroviticí všiml selektor chorvatské házenkářské reprezentace Luka Panza, trenér Prvního plynárenského spolku PPD. V říjnu 2014 mě společně s jednadvaceti dalšími pozval na kadetské soustředění do Umagu.“ Od té doby takových soustřední absolvoval několik. Dělá vše proto, aby se příští rok v létě jako kadetský reprezentant zúčastnil evropského mistrovství v házené ve Švédsku.
Na dráhu házenkáře se Emanuel Nino vydal jako sedmiletý, nejdřív jako vnější střelec. K tomuto sportu se dostal snad kvůli tomu, že v jeho rodině je házená všem v krvi – hráli rodiče, hrají i jeho dva bratři. Už deset let pro něj nic jiného než házená neexistuje. Stejně jako starší bratr Romario, i Emanuel Nino hraje nyní v Házenkářském klubu Bjelovar, a kromě toho i v 1. kadetské lize (ročník 1998), ve druhé skupině 3. chorvatské ligy sever a v první skupině 1. premiérové ligy. Trénuje je Zlatko Dozan. Díky házené hrál Emanuel Nino v Maďarsku a Bosně. Jeho vzory jsou Balić a Duvnjak. „Teď hraju jako pivotmen neboli střelec z čáry,“ vysvětluje sympatický, skoro dvoumetrový čahoun, který by klidně mohl hrát i košíkovou. Jeho největším úspěchem je patnáct gólů během jednoho utkání. Stejně jako jeho bratři Romario a Deni, i Emanuel Nino byl žákem České základní školy J. A. Komenského v Daruvaru. Je držitelem mnoha uznání a medailí, mezi nimi i těch udělených správou Daruvaru (dvakrát jako nejlepší hráč), Bjelovarsko-bilogorským županstvím (v roce 2014 jako nejúspěšnější mladší kadet), házenkářským svazem (v roce 2015 jako nejúspěšnější mladší kadet) a několikrát Svazem Čechů, základní a střední školou. Jak si ale tento výborný student druhého ročníku zdravotnické školy farmaceutického oboru v Bjelovaru najde na házenou čas?
„Všechno se dá stihnout, jen když se dobře plánuje,“ tvrdí Emanuel Nino, který si kvůli tomuto sportu musel vybrat školu v Bjelovaru, protože na Daruvarsku žádná sportovní není. Vedení školy, rodiče a bratři ho podporují, což má na jeho výsledky vliv.
„Ze školy jdu na trénink, trochu se učím v bytě, který mně a Romariovi poskytl bjelovarský klub, a tak pořád dokola,“ vysvětluje. „Nemám čas na žádné jiné koníčky, a ani na kulturu. Je to náročné, ale když má člověk nějaký cíl, nic není těžké. Házené věnuji všechen čas. Po střední škole bych rád studoval na kineziologické fakultě,“ přeje si tento talentovaný házenkář.
Mladší bratr Deni, žák osmé třídy České školy Komenského z Daruvaru, je také úspěšný – už tři roky je držitelem titulu nejlepšího házenkáře – předloni Daruvaru, vloni Bjelovarsko-bilogorského županství a letos ho za jeho výkony v kategorii mladších kadetů odměnil házenkářský svaz. „Házenou začali hrát mí starší bratři, nejdřív Romario a o tři roky později i Emanuel Nino, a nakonec i já.“ Oba hrají házenou v bjelovarském klubu, který je sponzoruje, takže lze předpokládat, že v příštím školním roce se k nim přidá i Deni. Jeho velkým přáním je dostat se jednou do chorvatské reprezentace jako jeho idoly Balić a Vori. Po základní škole má Deni v plánu studovat na střední farmaceutické škole v Bjelovaru a přitom se bude věnovat házené. Jeho sen není nesplnitelný, vždyť který z klubů by si nevšiml nejlepšího střelce, který je schopen během jednoho třicetiminutového poločasu dát patnáct branek?
„Házenou jsem se nakazil natolik, že bez ní nemůžu žít,“ tvrdí Deni a vykládá, jak se těší na tréninky v daruvarském klubu, které mají třikrát týdně ve sportovní hale. Od začátku je jeho trenérem Zoran Grkinić, stejně jako jeho spoluhráčů z české školy v Daruvaru Frana Ivančiće a Luky Barberiće a z nižších tříd Ivana Zavadila, Antonia Péra a Vlatka Špačka. Přestože Deni má teprve čtrnáct let, hrál už i ve Slovinsku, Bosně a na Slovensku. Jeho pokoj je plný medailí, pohárů a uznání, které mu kromě klubu, županství a Daruvaru několikrát udělila i česká škola a Svaz Čechů, což je pro něj dodatečnou motivací. A. Raisová/archiv