Hned na začátku našeho setkání v prekopakerském Domečku nás Slávinka upozornila na svůj český původ a hezky česky vyprávěla o svých kořenech: „Od svého strýce jsem se dozvěděla, že se můj děda Fráňa Kubálek narodil v roce 1853 v nynější České republice v Lukavci u Pelhřimova. Do Končenic se dostal v roce 1894 a o rok později přišel do Prekopakry, kde si s babičkou Marií Orctovou, ta pocházela z Daruvarského Brestova, koupil majetek.“ Zavzpomínala na své dětství, kdy s babičkou chodila z Daruvaru přes Lipovec do Daruvarského Brestova na pouť.
Funkci místopředsedkyně Slávinka vykonává od října 2014. Už několik let je členkou Rady české menšiny města Pakrac a Požežsko-slavonského županství.
Česky ji učila babička s dědou a maminkou. Řekla nám, že před tím, než šla do školy, neuměla ani slovo chorvatsky, a tak se jí stalo například toto: „Když jsem s rodiči byla na svatbě, nerozuměla jsem, co po mně chtějí, když na mě volali: Ajde, dođi se sa nama slikati! Já se raději otočila a se slzami v očích utekla, protože jsem si myslela, že po mě chtějí, ať se tam svléknu. Pomyslila jsem si, jací jsou to hambáři. Nakonec mi bylo ale vysvětleno, že se se mnou chtěli jen vyfotografovat. Na svatební fotce z té doby mě ale nenajdete.“ V Prekopakře v současnosti kurs češtiny nemají. Naposledy na něj chodili před pěti lety. „Já jsem se ho také zúčastnila. Když přišel učitel z Čech, zpívali jsme a bavili se. Vzpomínám si, že nás učil, jak se co správně vyslovuje. Bylo to výborné a my jsme si pak víc dávali pozor na to, jak mluvíme. Chybí nám to a doufám, že v nadcházejícím období budeme kurs zase mít,“ plánuje Slávinka, které ke zdokonalení se v jazyce musí zatím stačit sledování českých filmů. Slova, která nezná a která se v Chorvatsku nepoužívají, si zapisuje a pak se je učí vyslovovat. Svou knihovnu plánuje obohatit chorvatsko-českým a česko-chorvatským slovníkem.
Lásku k hudbě, divadle a krajanské činnosti zdědila Slávinka pravděpodobně od rodičů, matky Fanynky, rozené Pickové, a otce Josefa. Oba pocházeli z Prekopakry, kde se i Slávinka narodila. „Divadla se tenkrát nacvičovala v domácnostech. Nezapomenu na to, jak jsem jako malá roznášela České lidové kalendáře a pozvánky na schůze,“ zavzpomínala a vzápětí vyprávěla, jak oslavovali svátek Josefa: „V ten den otci přicházelo poblahopřát hodně sousedů a dávali mu zvláštní kytici z jetele, řepky olejky a kopřiv. Táta ji přijal se smíchem a zábava mohla začít – hrál na harmoniku a housle, takže u nás bylo vždycky veselo.“ Z rodiny hraje na harmoniku a kytaru Slávinčin bratr Josef, který je, stejně jako její druhý bratr Marijan, členem Besedy. Slávinku vždycky lákal zpěv. Od roku 1984 až do domovinské války zpívala v besedním sboru, kde pokračovala i po roce 2000, kdy byla jeho činnost obnovena. „Nejdřív nás vedl Vjekoslav Křenek, po něm Petr Trunec z Čech a od roku 2002 doposud Jadranka Radonićová Sirovicová. Jsme s ní moc spokojeni. Na zkoušky chodí pravidelně, můžeme se s ní na všem domluvit a nemáme s ní žádné problémy. Také na učitele Trunce máme hezké vzpomínky. Vždy nám něco nového vyprávěl a žertoval, proto jsme na zkoušky chodili rádi.“
Besední taneční skupinu prekopakerští krajané založili v roce 2002. Tři až čtyři páry dospělých vedla Dana Stakorová, spolupráce s ní byla ale přerušena. „Teď máme čtyři páry mladší a střední generace. My starší jim k tanci zpíváme,“ informovala nás Slávinka, která pochválila činnost zatím šestičlenné dětské taneční skupiny vedené opět Jadrankou Antunovićovou. Slávinka je aktivní snad ve všech besedních sekcích a k tomu stihne pomoci i v kuchyni, při výzdobě sálu a při uvádění programů. „Nikdy jsem nechodila do české školy, takže mi přípravy textů pro moderování dají hodně práce. Aby tam nebyly chyby, text připravuji několik dní.“
Pochlubila se nám s jednou z oslav určenou pro starší členy Besedy: „Máme ji před Dnem české kultury. Je to setkání, na němž si zavzpomínají na staré zvyky. V naší Besedě totiž převažuje starší generace. Na tom posledním setkání se nás sešla třicítka a chtěli bychom si ho zopakovat,“ plánuje předsedova pravá ruka. Je si vědoma, že aktivita přispívá nejen ke zdraví, ale obohacuje i život druhých. Takových krajanů je mezi námi mnoho. A to je dobře.
A. Raisová /ar a rodinný archiv
