A kolika že malým tvorečkům pomohla na svět? „Za pětatřicet let, kolik jsem tuto práci dělala, asi dva tisíce,“ odpověděla Emílie, která se svěřila, že děti jsou její radostí dodnes. S hrdostí se pochlubila, že je jednou prababičkou a šestkrát babičkou a že vnoučata má i v Čechách.
S touto aktivní ženou v nejlepších letech jsme se seznámili v daruvarském Denním pobytu a pomoci pro starší občany, kam už sedm let, tedy od začátku existence této instituce, chodí do informatické a výtvarné sekce. Maluje a na internetu si vyhledává, co jí zajímá, a svým mladším kamarádkám radí, jak surfovat.
Narodila se ve Velkých Bastajích Anně, roz. Dohnalové a Adolfovi Kreislovým, oba byli českého původu. Snad proto se u ní zachovala tak pěkná čeština. „Maminka byla švadlenou a táta zedníkem. Bylo nás pět sourozenců – já jsem z nich nejstarší. Po mně se narodil Mirko, který už nežije, ztratil se ve druhé světové válce, pak Božena, Marie, ta zemřela na difterii a nejmladší Hela. Naživu jsme zůstaly jen tři – já, Božena a Hela – a všechny jsme zůstaly věrné Daruvaru.“
Chorvatskou školu vychodila Emílie v Garešnici a Palešniku, „to proto, že jsme tam žili. Kromě toho i v osadě Velika Trnovitica,“ vysvětlovala. Na otázku, jak se naučila tak dobře česky, když chodila do chorvatské školy, odpověděla: „To mě naučili rodiče. Mluvit a číst česky umím. Horší je to s gramatikou,“ pošeptala, jako by nechtěla, aby to někdo slyšel.  Po střední porodnické škole v Zadru (tehdy byla jen na dvou místech, v Zadru a Záhřebu) se za druhé světové války Emílie dostala do Německa. To byl začátek její zdravotnické kariéry. „Brzy jsem se naučila německy, nabídli mi, abych se stala jejich tlumočnicí. Do konce války jsem pracovala na dětském oddělení.“ Po návratu do Daruvaru pracovala Emílie jako porodní asistentka v Dežanovci, Pakraci a Daruvaru a to nejen v ambulanci, ale i v domácnostech, do kterých musela jezdit kvůli tehdejší vysoké úmrtnosti novorozenců. Vedla spolek porodních asistentek.  
„V Daruvaru jsem žila třicet let. S manželem Stanislavem jsem se pak přestěhovala do Dolního Daruvaru, kde žiji už od roku 1986, nyní s rodinou vnučky Niny, dcery mého syna Mirka, který zemřel v šedesáti letech. Oni žijí na patře, pomáhají mi a vozí mě k doktorovi. Kromě Niny měl Miroslav i syna Radoljuba, ten je v Německu. Oba mí synové, Mirko a Drahouš, chodili do české školy v Daruvaru a oba vystudovali námořnickou školu – Mirko po gymnáziu obor radiotelegrafista v Kotoru a Drahouš tamtéž střední námořnickou, obor stavitelství lodí. Drahouš, který žije v Čechách, má z prvního a druhého manželství po dvou dcerách, ale bohužel se nestýkáme. Mám tam tedy celkem čtyři vnoučata.“
Emílie je v důchodu už třicet tři let a ještě se o sebe umí sama postarat. Teprve odnedávna jí z domova důchodců dovážejí jídlo. Do předloňska ještě okopávala zahrádku. „Musíte pořád něco dělat, něčím se zabývat, číst, pracovat na zahrádce, malovat, hejbat se a dát pozor, co jíte,“ radí zkušená žena, která je přesvědčena, že jedině tím se člověk může udržet v kondici. „Jakmile jsem se stala důchodkyní, začlenila jsem se do daruvarské Matice důchodců, kde jsem byla vedoucí pěvecké skupiny Umirovljenik, stejně jako Božidar Lepan a Vlasta Tichá, která z nás měla nejdelší stáž. Když jsme začínali, vedli nás Mijo Šmid, Zdenko Terešák a Josef Zámostný,“ zavzpomínala na ty doby Emílie, která je také členkou daruvarské Besedy a to neuvěřitelných sedmdesát let. „Kvůli práci jsem ale nemohla být v Besedě moc aktivní. Když jsem se ale dostala do důchodu, zahrála jsem si hned v několika besedních divadlech, například s Mirkem Grabarem v Lucerně, s Tondou Pokorným ve hře Tam na horách a v mnoha dalších.“
Člověk během života zažije leccos, což Emílie může potvrdit. „Zažila jsem mnoho pěkných, ale i méně pěkných věcí. Ničeho ale nelituju. Možná bych změnila jen pár věcí. Škoda jen, že jsem se nedala k turistům, abych viděla kus světa. Cestování je totiž jednou z mých velkých vášní. Snad k tomu přispěl můj pobyt v Libyi, kterou jsem procestovala křížem krážem. Kromě toho ráda čtu, většinou knihy s lékařskou tématikou,“ připomněla vitální Emilie, která má, bez ohledu na pokročilý věk, v životě ještě mnoho plánů. Přejme jí, ať se jí splní.    A.Raisová/archiv a ar

V Libyi
Cestování bylo vždy velkou Emíliinou vášní. Nikdy neplánovala, že se jednou vydá do exotické Afriky, do několika tisíc kilometrů vzdálené Libye, arabského státu v severní Africe u Středozemního moře, který sousedí s Egyptem, Súdánem a Čadem. Zavzpomínala na dva roky prožité v nemocnici v libyjském městě Misuráta, ale i na jiná místa, která bez ohledu na válku navštívila díky přátelům z Polska a Maďarska.
„Dostala jsem se tam díky organizované pomoci slavonskobrodské nemocnice, která v roce 1975 do této země hledala odborníky. Přihlásila jsem se a oni mě vzali. Mohla jsem zůstat i déle, ale poté, co jsem obdržela zprávu o úmrtí svého padesátiletého manžela, jsem se vrátila.“
Zajímá vás, co ji vedlo k rozhodnutí, aby se na takovou cestu vydala? „Pro tento krok jsem se rozhodla, protože mé manželství bylo na rozpadnutí a já v odchodu viděla jediné východisko,“ vysvětlovala paní Emílie, která nejdřív pracovala na interním oddělení, teprve později v porodnici.
„Nelituji toho, že jsem se tam vydala. Udělala bych to zase. Mám z té země zážitky na celý život. Do Daruvaru jsem se vrátila na své pracovní místo, do důchodu jsem odešla v roce 1983.“