o tom, co ji vedlo k nápadu založit ho, jak se vypořádala s češtinou, jak se v ní vzdělává a co jí novinářská práce přináší, ačkoli ona sama byla učitelkou matematiky. Povídali jsme si o jejích zájmech, rodině, jejím životě v Daruvaru, Sisku a Rijece, kde stála u zrodu Besedy, o cestě za synem do Ameriky a o Jednotě.
Sněžana Hercegová se narodila Slávince a Václavovi Částkovým v Daruvaru, kde chodila do české mateřské a základní školy a do českého oddělení gymnázia. Její otec byl hudebníkem a režisérem. Ona sama v Besedě tančila, hrála v divadlech a operetách.
„Každá zmínka o Daruvaru ve mně budí příjemné vzpomínky, protože jsem tam prožila nejhezčí léta svého života – dětství a mládí. V Daruvaru je vzpomínka na rodiče, žije tam bratr Kruno. Ráda vzpomínám na Český dům, který byl mým druhým domovem od nejútlejšího dětství. Rodinný dům mých rodičů odděloval od Českého domu pouze park, ve kterém jsem znala každou pěšinku, strom, mraveniště. Donedávna, než jsme rodinný dům prodali, a pokud jsem byla členkou předsednictva Svazu, jsem tam jezdila jako domů, vždy s pevným rozhodnutím dělat a působit pro dobro menšiny, přestože jsem vždy nesouhlasila s politikou a konkrétními rozhodnutími. Ať už mé diskuse byly přijímané s pochopením nebo ne, vše jsem dělala s dobrým úmyslem. K Jednotě mám citový vztah. Přeju si, aby byla dobrá, a píšu do ní přílohy z Rijeky, občas reakce, také turistické poznávací články.“
Životní cesta odvedla Sněžku Hercegovou z Daruvaru do Sisku a Rijeky: „Po ukončení gymnázia jsem odešla na studium matematiky na Přírodovědecké fakultě v Záhřebu, kde jsem se seznámila s manželem Dubravkem, inženýrem matematiky a informatiky. Rok jsem pracovala jako profesorka na daruvarském gymnáziu. Pak jsem se provdala a s manželem jsme se odebrali za prací do Sisku a zůstali jsme tam patnáct let. Narodily se tam naše děti – Boris a Jasna, a je mi líto, že tam tehdy nebyla Česká beseda. Pracovala jsem na střední technické škole. Ze Sisku jsme se přestěhovali do Rijeky, a to kvůli zdraví našich dětí – měly alergie a astmatické záchvaty. Zanechali jsme byt, vybavení, zaměstnání, přerušili vztahy a do Rijeky jsme přišli skoro jako bezdomovci. Byli jsme dva roky v podnájmu, já měla práci jen na půl pracovního úvazku, ve čtyřicátých letech svého života jsme se znovu zabydlovali a navazovali kontakty. Ničeho ale nelitujeme, dětem to prospělo,“ vzpomíná Sněžka.
Nyní je v důchodu a často hlídá vnoučata. Její syn má třináctiletou Anu, jedenáctiletého Luku a dvaapůlročního Martina. Obě Sněžčiny děti studovaly ve Spojených státech, syn tam zůstal a žije tam s rodinou už 25 let, dcera se po studiu vrátila do Rijeky. „Syn se usadil ve městě Austin v Texasu. Několikrát jsme tam byli, ale vnoučata jsou u nás častěji – každoročně skoro tři letní měsíce, a to bez rodičů. Ana a Luka jsou sportovci, závodně plavou a mají dobré výsledky. V Rijece trénují a během léta závodí i za Chorvatsko, jsou členy i chorvatských klubů. Rádi chodí do Českého domu. Ana jezdívala s Besedou na výlety a zájezdy, během léta tančila v Ráčku, jednou s ním i vystoupila. Jezdíme s nimi na Dožínky, na Naše jaro. Když jí byly dva roky, dostala pod stromeček malý český kroj. Později se na Dožínky oblékala do stylizovaných krojů tanečnic Ráčku. Pro čtenáře by bylo možná zajímavé povídání o Češích v Texasu, psala jsem o tom v Naší řeči,“ zauvažovala hostitelka. Dozvěděli jsme se od ní, že v texasském městě Austin Češi už česky neumí, ale k českému původu se hlásí.
„Obvykle umí česky jen pozdravit slovy Jak se máš? Když Ana chodila do první třídy, zavítali do jejich školy Češi z městečka Taylor v Texasu a zatančili české tance. Na uvítanou měli na ohradě napsáno Jak se máš? Ana prý tehdy chodila po škole a kdekomu vykládala: Já jsem také Jaksemáš. Moje babička má v Rijece Český dům.“
Rijeka se stala Sněžčiným druhým domovem, ale je málo rijeckých starousedlíků, kteří mají takové znalosti o městě a okolí. „Hodně jsem psala o turistice, památkách, krajích. V centru Rijeky má snad každý dům zajímavou pověst. Stačí se projít Korzem, starým městem, po nábřeží a minulost vám otevírá své stránky. Procházka po lungomare je oblíbená, ale stojí za to projít se i kaňonem Rječiny.“
Sněžka s našim týdeníkem úzce spolupracuje. Stačí zavolat nebo jen poslat zprávu nebo dopis elektronickou poštou, hned je tu odpověď a máme jasno, co se v rijecké Besedě děje. „Víc než čtenářům vzkazuju novinářům a redaktorům. Na menšině, Besedách, Svazu a Jednotě mi velmi záleží. Kdybych směla navrhovat, doporučila bych Jednotě dát více prostoru čtenářům a uveřejňovat méně článků z internetu. Dnes ho umí používat „každá babka“ a snadno si tam najde recepty, nemusela by jich být celá stránka, nebo dvě. V Jednotě je zapotřebí číst všechno, někdy se mi něco nelíbí, tehdy zasednu k počítači a hned napíšu to, co mě tíží. Například ty stále stejné zprávy z vystoupení a přehlídek plné chvály mohou mít negativní efekt a dovedou kdekoho i urazit. Mám takový páteční obřad – čtení Jednoty. Začnu s titulem a podtitulem, podpisem novináře nebo dopisovatele, podle toho už tuším, co tam bude a jak to bude napsáno. Ředitelka Lýdie Dujmenovićová nás několikrát vyzvala, ať píšeme i kriticky, a když napíšeme, připomínky některých dopisovatelů se schovávají pod koberec. Moje postřehy ale přece jen ve srovnání s jinými dopisovateli vyšly několikrát. Vím, že kromě mě reagují i další. Myslím si, že Jednota je pořád jen růžová. Proč jsou všechny přehlídky krásné, proč se nemůže uveřejnit názor odborníků na přehlídce sborů, hudeb, dechovky? Proč se hodnotí jen divadelní přehlídka a to jen neadekvátně a pořád stejnou komisí?“ ptá se naše spolubesednice a pokračuje.
„Nepatřím ani nefandím žádné politické straně, ale Chorvatsko je pro mne domovem a obdivuju vztah k menšinám v něm. Nelíbí se mi počínání v menšině na základě privilegií, které užíváme v Chorvatsku a žití podle motta – My jsme menšina, co nám kdo může, my můžeme něco schválit nebo nemusíme, můžeme změny praktikovat nebo nemusíme, děláme si, jak se nám to hodí a přitom naříkáme, jak nás „někdo“ nemá rád a je proti nám. Snažím se být reálná a stále se kontroluji, jestli ze mě nemluví ta nespokojená babka, tu bych ráda zašlápla. Nesměli bychom zapomínat, že Svaz je tu kvůli Besedám, že pilní a oddaní lidé v nich nepracují proto, aby se měly dobře učitelské, novinářské a jiné rodiny, které žijí z toho, že jsme menšina a máme práva.“
„Dříve jsem hodně pletla a dělala ruční práce, teď to už kvůli zdravotním potížím nemohu. Hodně píšu, rediguji, píši a zalamuji zpravodaj Naše řeč, který vydává Česká beseda Rijeka, z nouze jsem se tak stala „přiučenou novinářkou“. V naší Besedě nikdo nemá o psaní zájem, nikdo se neobtěžuje obnovit si nebo zdokonalit češtinu. Mě na češtině velice záleží a jsem pyšná, že Naše řeč má stále přílohy z českého jazyka a mluvnice a že má stále lektora nebo lektorku češtináře, rodilého Čecha. Nejdříve to byl český učitel Petr Trunec, Jana Filipenská a Zdena Steckerová, jedno číslo lektorovala Marcela Čovićová, též rodilá Češka a učitelka češtiny. Dříve jsem hodně psala i do časopisu Vodoprivreda poznávací a turistické reportáže spjaté s vodami. Jsem ráda členkou Chorvatsko-české společnosti, i když nežiju v Záhřebu, sleduji její pozoruhodnou činnost, občas napíšu do jejího časopisu Susreti. Je to společnost, která hodně udělala a hodně dělá pro vztahy mezi Chorvatskem a Českem a seznamuje s významnými osobnostmi, které působily v obou zemích. A to její členové dělají bez zisku, aniž by kohokoliv zaměstnávali. Jejich činnost není v rozporu s činností Svazu a Besed, naopak, mohli by sklízet i společné kladné výsledky, jako to dělají se záhřebskou Besedou. Jejich členové nemusí být a nejsou převážně Češi, ale lidé, kteří mají rádi českou kulturu, minulost, zem, památky...
A. Raisová/ar, archiv

V Besedě od prvního dne
„V Besedě jsem od prvního dne, tedy od 17. září 1994, plných 22 let,“ zavzpomínala Sněžka, která byla před jejím založením členkou organizačního výboru a vedla zakládající schůzi. „Po založení Besedy jsme měli přes 150 členů roztroušených v okruhu 30 km od Rijeky přes ostrovy a přímoří až do Crkvenice, Lovranu a Opatije,“ vyprávěla.
O tom, že několik českých rodin v Rijece, mezi nimi Bahníkovi, Husákovi, Mildovi či Řehákovi chtějí založit Besedu, informovalo rádio, Jednota, lidé se o tom dozvídali telefonicky i ústně. „Každého, kdo se zdál Zdenkovi Bahníkovi, který byl iniciátorem, být Čechem, se ptal Nejste náhodou Čech?, a když přikývl, byl členem,“ usmívala se S. Hercegová, která, když se o založení rijecké Besedy v Jednotě dozvěděla, byla v prvních řadách. Na devatenáct let se pak stala místopředsedkyní Besedy, „Předloni jsem se této funkce ale vzdala ve prospěch mladších.“ Prvním předsedou Besedy byl rok a půl Antonín Řehák a po něm ji až doposud vede Fanynka Husáková.
„Fanynka a já jsme Besedu zpočátku jejího mandátu vedly téměř samy, později se přidala Fanynčina rodina a přispěly také rodiny zakladatelů.
„První věc, kterou jsme podnikli, byl kurs češtiny, který jsem zpočátku vedla já. Do prvních kursů chodily malé děti, budoucí Rybičky, které kromě mě česky učily Eva Zetová a Zdena Steckerová. Celkem jsem vedla čtyři kurzy. Od té doby, tedy deset let, se kurs pro dospělé nekonal. Naposledy jen víkendový pod vedením Jany Filipenské z velvyslanectví.“ Žáky ve škole Podmurvice, kde je čeština podle modelu C učí česky Krešimir Špralja, který pracuje v Rijece a Záhřebu. „Myslím si, že i kdybychom kurs znovu zorganizovali, dospělí by o něj zájem neměli. Přestože bych si velmi přála, aby tomu bylo právě naopak. Dnešní čtrnácti až šestnáctileté dívky mají jiné zájmy. Bylo by dobré, kdybychom se učili česky všichni, i ti, kteří umí, i ti kteří dobře česky neumí,“ domnívá se S. Hercegová. „V každém spolku jsou lidé, kteří to táhnou a ostatní se vezou. V Rijece nás je aktivních asi třicet v čele s Fanynkou. Jádrem jsou členové pěvecké skupiny, většinou starší lidé. Doufejme, že mladí to po nás jednou převezmou.“

Jak se „rodí“ Naše řeč
Zpravodaj byl založen na konci roku 1995, vychází od roku 1996. Zatím vyšlo 86 čísel. A jak vznikl? „V Besedě jsme se dobře neznali a já cítila, že lidi, kteří se do ní přihlásili a přátele v jiných Besedách, Jednotě, Svazu Čechů a v Čechách, musíme o činnosti informovat. Málo z nich totiž odebíralo Jednotu a neměli informace o činnosti jiných Besed, ani naší. Ani teď se hodně nezměnilo. Časopis se od té doby vydává, a já jsem se stala novinářkou, i když povoláním jsem učitelka matematiky. Nikdo neuměl česky psát, jen tři rodilé Češky, ale ty se k tomu nemají. První číslo bylo bezejmenné. Název Naše řeč vymyslel Marko Pepić.
Je to náročná práce. Nevěděla jsem, jak se bulletin dělá a pořád jsem se musela učit. Začínala jsem se zprávami ze schůzí a akcí. Při práci jsem se zdokonalovala v češtině a učila se zalamovat články na počítači. S prvními pěti čísly mi pomáhal manžel. Píšu a zalamuji ve wordu a zpravodaj tisknu počítačovou tiskárnou. Papír a barvy mi hradí Beseda. S lekturou pomáhá Zdena Steckerová z Ostravy, Marcela Čovićová, rodilá Češka z Novigradu u Poreče, novinářka, která vedla Kroniku Čechů a Slováků na HRT. Během posledních čtyř let Marcela přispívá do zpravodaje články o bylinách, dějinách ČR, mluvnici aj. Titulní stránku udělal můj syn Boris a dcera Jasna spravuje webovou stránku, kterou jsme si před třemi lety nechali zmodernizovat. Je v češtině, chorvatštině a angličtině, čerpalo se z ní pro monografii Besedy a zpravodaj je na ní též uveden. Ten tiskneme jen pro ty členy, kteří nemají internet nebo pro ty, kterým ho posíláme. Trochu tak ušetříme.“