„Dnes nám chybí Slavica Petranovićová, Ivica Muraja a Nikola Laktić,“ hned referuje Vjeko Adámek, vedoucí sboru. Vjeko se narodil v Nové Vsi a tak, i když přes půl století žije v Nové Gradišce, i dnes mluví dobře česky. Jeho vzpomínky na život v zapadlé české vesničce v Bosně, kde strávil dětství, jsou poutavým svědectvím o dobách minulých. Jeho manželka Marie se, jak zavtipkovala, „Češkou stala vdavkami“. Léta života s tchyní, která mluvila jen česky, jí přiblížily tento jazyk natolik, že všemu rozumí. Dokázala by i mluvit, kdyby bylo třeba, ale v Nové Gradišce takovou potřebu nemá.
V čele stolu sedí další manželský pár, Lakićovi. Zdenko již několik let doprovází na harmoniku pěvecký sbor. Na otázku, jestli svého kapelníka členové sboru poslouchají, pohotově odpovídá, že „vůbec“. Když zazní smích, tak se čtveráckým úsměvem přidá: „Protože nemám co říci.“ Jeho manželka Radmila do Besedy přišla za manželem-hudebníkem, který je pořád na nějaké gáži či zkoušce, a tak se na jednu k němu přidala. „Doma jsem poslouchala písně, které Zdenko upravoval pro sbor, a tak se mi zdá, že jim docela dost rozumím. Číst ale nedokážu, takže jsem si texty musela přepsat foneticky. Dokud Zdenka nepožádali, aby pomohl v Besedě, s češtinou jsme neměli žádné styky. Je to ale chorvatštině jazyk velice podobný, jen je třeba dobře poslouchat, a snad se může všemu rozumět.“
Milušku Konjićovou do sboru přivedla touha. „Byla jsem členkou Besedy i dříve. Víte, jak to chodí. Když se narodíte v kraji, ve kterém je čeština slyšet všude a každodenně, zvyknete si na ni, a když jste pak daleko, a já žiju v Nové Gradišce už čtrnáct let, čeština vám začne chybět. Hodně mi chyběla, a tak jsem začala zpívat,“ říká rodačka z Horního Daruvaru a dodává: „Když přijdu do kraje, kde jsou Češi, kde češtinu slyším všude kolem sebe, moje srdce se naplní.“
„Mám ráda společnost, tanec a zpěv, a tak jsem se nechala přesvědčit, abych přišla do sboru,“ řekla nám Ana Mađarevićová a dodala, že se jí zde líbí a že jí nedělá žádný problém zpívat v neznámém jazyce: „Jsou to hezké a velice melodické písně.“ „A to by se vám sama ani nepochlubila, jak hezky šije,“ prozradili na ni její kolegové. „Ona nám ušila ty hezké kroje, ve kterých jsme byli na Dožínkách, ty se zelenými kazajkami.“ „A víte, co bylo nejtěžší? Přišít na ně všech třiadvacet knoflíků,“ přidala se smíchem besední švadlena Ana.
„Já zpívám teprve čtyři měsíce, a proto vám toho moc neřeknu,“ hájil se na začátku Goran Bašić, tajemník Besedy. Samozřejmě že to nebyla pravda. Je velice zajímavé, co spojuje s krajany tohoto zaměstnance městské správy: „Moje dvě tety se vdaly do českých rodin, ale češtinu jsem poslouchal především, když jsem šel na návštěvu k Jandíkům. Strýček byl původem z Nové Vsi, kam rodina často ze Sarajeva, kde žila, jezdila.“
Od samého začátku založení Besedy je jejím členem i Milan Žegarac. Vždy se s hrdostí hlásí k tomu, že byl žákem české školy v Daruvaru a bydlel v českém internátu. Před zkouškou byl vynikajícím průvodcem po českých stopách osadou Staro Petrovo Selo, dnes vlastně předměstím Nové Gradišky. Na málomluvného Milana nám jeho kolegové prozradili, že ho „do Besedy honí manželka, aby nebyl pořád doma“.
„Nova Gradiška byla kdysi krásné město, pak se zavřely továrny, mládí odešlo a stáří zůstalo. Dnes je Gradiška pustá. Dřív byla plná dětí. Pamatuju na hry u Lolina pivovaru, kde jsme si všichni spolu hráli, nedělali jsme mezi sebou rozdíly,“ zavzpomínala Olga Hercegová, zpěvačka, která do sboru přišla jako zkušená posila. „Jedno z nejhezčích vystoupení pro mě byly Zpěvánky v Rijece. Velký sál, hodně účinkujících a krásná příležitost poznat nové lidi a navázat nová přátelství.“
Aby chodila na sbor, Ljiljanu Radanovićovu přesvědčil soused Ivica Muraja. Prý, když může její manžel zpívat (v jednom hradišském sboru), proč by ona nezpívala v Besedě. V Besedě zpívá, protože i ona češtinu slýchala od své tchyně a tak není divu, že se jí české písně líbí. „Jsou veselé, jako vždy, když je u něčeho harmonika,“ říká tato členka Besedy, která začínala v besední tvořivé skupině. Velice ji baví dělat náhrdelníky a jiné ozdobné věci z tkaniny, je zručná i v technice decupage.
Podle pěvecké stáže v Besedě je nejmladší členkou Ana Gagićová, kterou ve sboru nutně potřebovali, protože se stále nedostává první hlas. Je opravdu zkušená zpěvačka, už léta chodí zpívat a tančit do sdružení důchodců. „Nejdřív jsem si myslela, kam já to půjdu a jak budu zpívat v zcela neznámém jazyce, ale zvládla jsem to,“ pochlubila se. Když přirovnává dva sbory, ve kterých zpívá, říká že „penzisté jsou veselejší a rozdováděnější.“
V Nové Gradišce už dlouhá léta žije ještě jedna Podboranka, Marijánka Leskovarová. „Vždy, když přijedu do Horního Daruvaru, tak brečím. Z bližší rodiny tam už nikoho nemám. Zastavím se na kopci a vždy vzpomínám, jak jsme do Daruvaru do české školy jezdili na kole, jak nás v zimě zábly ruce, jak jsme si je ve středu města ohřívali u pramene teplé vody.“ Dnes je v důchodu, před tím dvacet let pracovala ve střední škole v kuchyni. Teď je obětavou členkou i průvodcem Besedou. Právě ona nám pověděla hodně zajímavého o členech sboru, kteří nám to o sobě sami neprozradili. Pochválila tak harmonikáře Zdenka: „Je opravdu výborný, co slyší, hned zahraje.“
Od léta jsou členy sboru i manželé Galicijovi. Povídání o tom, jak se Petar, chudý hoch z Obriježe dostal do Nové Gradišky, kde mu zázemí dělal jeden starší bezdětný pár, jak se vyučil na malíře pokojů, zamiloval se do krásné Štefice z Badljeviny, jejíž rodiče nepřáli nemajetnému nápadníkovi, jak odjeli na kole a vzali se, sami si postavili společný dům v Gradišce, vychovali děti, které jsou dnes ve světě, je námět na celý pohádkový román. Pro začátek přinášíme jen krásné vzpomínky, které si manželé uchovávají ze svého dětství, z rodných vesnic na Pakracku. Tehdy tam byla čeština slyšet na každém kroku a krajané na výtky, proč mezi sebou mluví česky, když ostatní vesničané tomu nerozumí, říkali: „My jsme Češi, mi proto musíme mluvit česky.“ Tehdy bylo hostování českého krajanského divadla událostí pro celou vesnici, na kterou se šli podívat všichni. Uchovávají si vzpomínky na babičku Marijánku, u které Štefica v Brestově slýchávala češtinu, na Dožínky, na Červenou sukýnku a další české písně, které krajané na Pakracku zpívali, kdykoliv se sešli.
Manžele Galicijovi, kteří jsou dnes pyšnými prarodiči dokonce deseti vnoučat, ještě mají na co vzpomínat, ale museli jsme skončit. Sbor musel procvičit ještě některé písně k důležitému blížícímu se vystoupení.
Po společném fotografování, ke kterému přímo z nějakého jednání dorazil předseda Besedy a člen sboru Zdravko Konjić, zdůraznil Vjeko, že se všichni členové sboru opravdu velice snaží a jak je chvályhodné, že část svého volného času tráví v Besedě. Protože, jak se shodli všichni: Lehko je být Čechem na Daruvarsku, ale v Nové Gradišce není... V. Daňková/vd, arhiv