„Přemluvily mě kolegyně v tiskárně, kde jsem pracoval jako ruční sazeč. Říkaly – ty to umíš s dětmi, tebe děti mají rády, ty budeš naším dědou Mrázem. Já se bránil a říkal – jsem ještě chlapeček, děda Mráz by ještě měl nosit dárky mně... nakonec mne přece jen přesvědčily, a tak to začalo,“ odkrývá podrobnosti z úplných začátků své dlouhé kariery dědy Mráze. Už příštího roku ho hodně přesvědčovat nemusely, pak se mu tato role začala líbit a začal si v ní libovat. Pozvali ho do české mateřské školy a jinam, a mnohokrát nosil dárky dětem domů.
Úlohu nejznámějšího dědečka na světě, v červeném kabátku s dlouhým bílým plnovousem hrál pan Zdeno s přestávkami, ale neustále se k ní vracel, a od skončení domovinské války ho pravidelně angažuje městská radnice, bez ohledu na to, kdo v ní sedí. Počítá, že se dosud vyfotil s alespoň dvěma tisíci dětí. Po válce dostal i nový stejnokroj, který mu ze Spojených států amerických přivezla švagrová Zlata Rufová Kaplanová. Od té doby se ještě více podobá proslulému obyvateli krajního severu a daruvarské Vánoce jsou nemyslitelné bez jeho hlasného Ho, ho, ho… a bez zvonečku, kterým ohlašuje svůj příchod s pytlem plným dárků.
Za touto velkou, náročnou a obětavou práci však nikdy nevzal ani minci. Ani jedno pozvání neodmítá, ale pokaždé je to bez jakékoliv úhrady. „Dělám to kvůli dětem a pro děti, ale i pro své potěšení, dělá mi to radost,“ říká. „Kdybych tím chtěl vydělávat, tak bych založil firmu, koupil deset stejnokrojů a pracovali by jiní, zatímco já bych šéfoval,“ směje se při vysvětlování své obchodní filozofie.
Vzhled dobrosrdečného dědečka je v dokonalém souladu s jeho vlídnou a veselou povahou. Je otevřený, přátelský a jednoduchý, vždy ochotný vtipkovat, třeba i na vlastní učet. Vyprávěl nám příběh o jedné paní, která nadšená chválila jeho manželku Olgu, jak „mu skvěle vatou vytvarovala břicho,“ a paní Olga odpověděla, že to neudělala ona, „ale jeho zuby.“ Tedy, že břicho je opravdové, přírodní, nikoliv udělané z polštáře.
Ta zcela přírodní mohutná figura a léta, kterých má nyní už dvaasedmdesát, zužují manévrovací prostor daruvarského Joulupukkiho, stále tíž snáší námahy, které vyžadují role roznašeče vánočních dárků. Proto přestal po desetileté tradici svůj rodinný dům v daruvarské ulici Eugena Kumičiće přeměňovat na dům dědy Mráze. Už nenašel ani žebřík, kterému by svěřil svých 130 kilogramů, a tak na Tři krále v roce 2009 navždy zhasl rozkošné osvětlení, které předtím bylo deset let prvotřídní turistickou atrakcí. Nyní ho má ozdobený jako „normální lidé“, tedy jen několika lampičkami na smrku před domem. Ale dříve… to byla podívaná! Desítky tisíc lampiček, desítky metrů svítícího kabelu, desítky kilogramů svítících sítí, sáně, Rudolf a řada jiných vánočních postav, a uprostřed na fasádě jména jeho vnuček Tessy a Tiny, pro jejichž lásku všechno dělal. Za to také může jeho americká příbuzná, které jednou svěřil, že by chtěl, aby jeho „barák vypadal jako v Las Vegas“. A tak začaly přicházet balíky, a nakonec byly světelné ozdoby natolik mohutné, že musel využít všechny zásuvky v celém domě… A také to něco stálo! Od svatého Mikuláše do Tří králů spotřeboval proudu za dvanáct set kun, a přestože s tím začal dříve než rodina Salajova v Čazmě, nenašel porozumění v městské správě ani u distributora elektrické energie, a všechno musel platit sám.    
Před více než půlstoletím si začal pan Zdeno Lipovský oblékat kostým dědy Mráze a mezí prvními institucemi, kde rozdával dárky, byla česká mateřská škola. Jeho kořeny jsou také české. „Příjmení Lipovský se vyskytuje jak v Čechách, tak na Slovensku, v Polsku, Německu... Moji pocházejí z Moravy a ze Sudet, odkud pocházejí předkové z maminčiny strany, Gellerovi a Bayerovi,“ vysvětluje pan Lipovský, a dodává, že o rodinné minulosti toho neví hodně. Když byl mladý, nezajímala ho, a potom už bylo pozdě. „Mám ale synovce Maria, který žije ve Švédsku a pátrá po našich kořenech a vypracovává rodokmen.“
Z. Lipovský vychodil českou školu Komenského a hrdě zdůrazňuje, že obě vnučky také chodily do české základní školy a na české gymnázium, a on že tancoval ve folklorní skupině daruvarské Besedy, a že jeho partnerky byly Sněžka Částková a Jiřina Sakařová. Zajímavé zkušenosti získal díky znalosti jazyka i v grafické škole v Záhřebu, kde se všichni divili, jakým jazykem to mluví a jedné učitelce překládal milostné dopisy. Koneckonců, s češtinou se setkával po celý pracovní věk, protože v daruvarské tiskárně připravoval k tisku české noviny a knihy…
A jaký je rozdíl mezi dědou Mrázem v roce 1963 a dnes, a proč pořád hraje dědu Mráze, když se v Chorvatsku dnes trvá na výrazu „Djed Božićnjak“?. „Dřív se muselo hodně improvizovat, vousy byly z vaty, místo kabátu byl tenký plášť, a v dárkovém sáčku byl pomeranč a sem tam nějaký ten bonbon a čokoláda, zatímco dnes jsou to hlavně jen hračky. A co se jména týče, u nás Čechů je Ježíšek, v Německu Weihnachtsmann, v Americe Santa Claus a všichni jsou spjatí s Vánocemi, ale ten Djed Božićnjak mi nějak nesedí, přece jsem začal před téměř pětapadesáti lety.“
A tak tomu bude také v budoucnu. Jak ještě dlouho, to se neví… „Mám už přes padesát let pracovní stáže, a proto si myslím, že jsem si zasloužil důchod,“ zavtipkoval náš děda Zdeno Lipovský Mráz. „Tento rok to ještě vydržím, pravděpodobně i příští, a potom uvidíme.“
Text M. Pejić, foto V. Daňková a osobní archiv dědy Mráze

Hudba, klobouky a okouzlení Amerikou
Když nenosí červenou čepici dědy Mráze, Zdenu Lipovského neuvidíte bez kovbojského klobouku. Jde o jeho další zálibu – je totiž nadšeným milovníkem Ameriky a všeho spojeného se Spojenými státy, zejména velkých kovbojských klobouků. V jeho sbírce jich je dvacítka, z nich dokonce sedmnáct proslulé značky Stetson. Za to snad může jeho dětské okouzlení western filmy. Když chodil do školy, svým spolužákům vyprávěl filmy, které ani neexistovaly. Jednoduše si vymyslel nějaký děj, a znělo to tak přesvědčivě, jako by se na právě takový film díval. „Moje dětské sny byly, že budu hrát fotbal v Dinamu a že budu žít v Americe. Ani jeden se neuskutečnil.“ V USA sice byl, ale jen turisticky. „Nabízeli mi, když tady začala válka, ať se s celou rodinou přestěhuju do Ameriky, ale já to nechtěl, řekl jsem: Já budu svůj domov bránit,“ povídá pan Zdenko. A také ho bránil.
Dnes, když se pohrouží do vzpomínek, může klidně a hrdě říci, že všechno co udělal, bylo čestné a dobré. A bylo toho dost. Zvláštní, a obsáhlá kapitola v jeho životě patří hudbě. Po léta hrál na bubny v různých daruvarských rockových skupinách, a lásku k bubenickým paličkám přenesl i na syna Elia. Elektroni, Ždralovi, Veseljak, Ponoćni leptiri, Zbrda-zdola, Coda… jsou jména skupin, v nichž hrál. „Jen se mi nepodařilo zahrát si v nejznámější zdejší skupině Gambrinus,“ říká pan Zdeno a vysvětluje, jak se stalo, že propásl šanci hrát s Gambrinusem – protože se právě – ženil.“