Problémy s ní školáci začínají mít ve vyšších třídách, a ještě víc jejich rodiče. Těžko totiž snášejí, když má jejich potomek z matematiky špatnou známku; děti k tomu přistupují daleko reálněji.
Že by matematika mohla být jejím životním povoláním, zjistila Eva v druhém ročníku vysokoškolského studia. Kolegům dělaly zkoušky z matematiky problémy, jí šly hladce. Vděčí za to dobrým základům ze školy a taky možná genům. I Evini rodiče, Jiřinka a Josef Kolouchovi, vlastně celý život pracovali s číslicemi. Maminka byla účetní, tatínek ekonom ve státní finanční agentuře. A tak se Eva ve třetím ročníku rozhodla pro paralelní studium třídní výuky a matematiky. Pracovat začala v Končenicích, od roku 2004 učí v české základní škole v Daruvaru. Do ní kdysi sama chodila, když vyšla čtyři třídy v obvodní škole v Dolanech, ve vesnici, kde strávila dětství a kde i nyní žije.
„Vyrostla jsem na kopečku u kapličky. Hráli jsme si po celé dny venku, když jsem napsala domácí úkol, stačilo hvízdnout na sousedy a už byla celá parta venku. Blízko bydleli sestřenice, strýc s rodinou i maminčini i tatínkovi rodiče. Bylo to idylické bezstarostné dětství. Hodně jsem jezdila na kole,“ vzpomíná dnes Eva.
Když povyrostla, chodila spolu s ostatní dolanskou mládeží do Besedy tančit. A pak přišel rok 1994 a snaha Besedy oživit dechovku: „Lojza Stráník chodil s hudebníkem Milivojem Částkem od domu k domu a přesvědčovali chlapce, aby se učili hrát. Přišli i k nám, ale bratr řekl ne. Táta z toho radost zrovna neměl, ale pak jsem všechny překvapila já, že já bych šla a že bych chtěla hrát na saxofon. Mně se ten nástroj velmi líbil, jenže dechovka ho neměla, a tak jsem začala s klarinetem. Spolu s Vjekou Stráníkem nás na něj učil hrát pan učitel Jaroslav Klubíčko ve škole, a když už jsme se něco naučili, tak jsme šli do dechovky. Protože hudebníků bylo málo a tanečníků hodně, tak jsem v dechovce zůstala.“
Rodiče později koupili Evě v Praze nový alt saxofon: „Bylo to přesně tak, jak mi říkali, když mi tehdy dali klarinet. Hmaty jsou podobné, a tak jsem se na něj naučila hrát víceméně sama.“
Na začátku jí ženskou společnici v dechovce dělala Adriana Dostálová, teď občas paní Macková, ale nejčastěji je Eva jedinou ženou v dolanském orchestru. A také jedinou saxofonistkou. Zvykla si na to a nevadí jí to. „Dolanská Beseda je veselá, na zkoušky chodíme rádi, protože tam jdeme nejen cvičit, ale i setkat se s kamarády, zašpásovat si, vyluftovat si starosti a stres,“ říká a z celé řady vystoupení, které s dechovkou během let absolvovala, stěží vybrala jedno, na které nejraději vzpomíná: „Na loňský zájezd do Čech, do Krupky.“
Tomislava znala Eva z širší daruvarské společnosti i dříve, než se stali párem. Po svatbě se nastěhovali do tehdy prázdného dolanského domu – Kolouchovi v té době už žili v Daruvaru. „Mnozí se divili, ale já říkám, jaký je to venkov, když do centra máme jen čtyři kilometry! Ale zato máme krásnou přírodu kolem, velký dvůr a na něm psa i kočku,“ vypráví Eva, které bylo hned jasno, že budou mít víc dětí. Jako dítě totiž stále toužila po sestřičce, se kterou by si hrála, jen jeden sourozenec jí nestačil.
Být matkou tří dětí je podle ní „... nádherné. S prvním dítětem se bojíš, druhé bereš jako něco normálního a to třetí považuješ za dar, se kterým si užíváš v každém dnu jeho vyrůstání, protože už víš, jak brzy to skončí. S nejstarší Michaelou, které je teď 13, jsem pořád byla hlavně učitelka, na Roka, kterému je 9, jsem už neměla tolik času, nejmladší Karla má 5 a vyrůstá tak nějak sama. A teď si myslím, že je to nejlepší, má možnost v naší společnosti – my v rodině všechno děláme spolu – najít sama sebe.“
Eva na děti mluví jen česky, a to současnou češtinou, než jaká se používá v našem krajanském prostředí. Je to zřejmě díky bratrovi Sašovi, kterému se tehdejší Československo zalíbilo, když byl jako středoškolák během domovinské války s ostatními krajanskými dětmi v Seči. Proto se rozhodl pro studium strojírenství v Praze, kde nakonec dostal dobrou práci, založil si rodinu a zůstal.
Manžel Tomislav sice česky nemluví, ale díky své mamince všemu rozumí. Rozumí také velice dobře vínu, po rodičích má malý vinohrad v Dubravce: „Obděláváme ho sami a s velkou radostí, pomalým tempem, při kterém stačíme poslouchat, jak tu krásně ptáci zpívají, a obdivovat slunce, jak zapadá. Odpočíváme s mozoly, které si tu občas vyděláme,“ vtipně vypráví Eva a prozrazuje, že dnešní inženýr elektrotechniky Tomislav jako dítě snil o tom, že se stane kuchařem. Odradili ho od toho, a tak dnes alespoň „kuchtí“ dobrá vína.
„Už jsme za ně dostali na Vinodaru několik medailí, i zlatých,“ skromně dodala Eva. Tomislav, který nyní pracuje v Sirači, má ve volných chvílích dalšího koníčka – tamburicu. Hrát se naučil už v základní škole a dlouhá léta je členem tamburašského orchestru KUS Kamen Sirač. Na tamburicu se v hudební škole učí hrát i Rok, Michaela je v šestém ročníku houslí, a tak mají Horvatovi doma vlastně celý orchestr. I se zpěvačkou, protože nejmladší Karla „fakt dobře zpívá“.  
„Učitel byl dřív oporou společnosti, autorita, důležitá osoba, kolem které se všechno točilo, zvlášť v malém prostředí. Dnes je to jinačí, někteří rodiče si hodně dovolují. Měli byste nám víc věřit a nechat nás, ať děláme svou práci,“ takový názor má Eva na ožehavé téma současného školství. A také: „Rodiče by mohli chodit do školy, i když děti nemají problémy... Nevidím naši budoucnost černě, máme chytré, šikovné děti... Říká se, že jsou dnešní děti pořád na mobilech. Ale to také není pravda. Když je budete sledovat o přestávce, uvidíte, že se mobilem zabývají jen někteří... My jsme vyrůstali v jednodušším prostředí, dnešní děti v moři informací nevědí, co je důležité a co není. Učitel sice může poradit, ale naučit by je to měli rodiče. Dnes rodiče na děti nemají čas. Snažím se, abych vyučovala matematiku zajímavým způsobem, aby děti bavila. Velice mě těší, když vzbudím jejich zájem a oni se přihlásí na hodiny pro pokročilé...“
Ve volných chvílích Eva ráda luští sudoku a poslouchá rockovou hudbu. Že je ale učitelka každým coulem, prozradil i konec našeho rozhovoru. „Ani to nebolelo,“ oddechla si a přiznala, že z něho měla strach. A také se na něj svědomitě připravila: prolistovala rodinné album, zapátrala v besední historii a udělala si poznámky, na co nesmí zapomenout. Že by se někdo na rozhovor připravoval tak pečlivě, to se nám novinářům opravdu stává málokdy. Text V. Daňková, foto vd a rodinný archiv