Teď už je však starý a chtěl by pivo, které je pro něj milou vzpomínkou na české turisty, věnovat nějaké instituci či muzeu. Mohli byste nám při tom pomoci?
Na schůzku do Českého domu v Záhřebu dorazil děda Šime zvesela, i když s pomocí hůlky. „Znám to tu, už jsem tu byl, když jsem mluvil s českým velvyslancem,“ řekl a litoval, že je venku zima. Na setkání proto nemohl přijít ve svém oblíbeném baretu, musel si nasadit klobouk. Výklad o celé události z doby, kdy Babunovi sice už žili v Záhřebu, ale velkou část roku pobývali v Tribunji u Šibeniku, začal zeširoka:
„Tenkrát jsem často vyrážel se svým dobrým kamarádem Milou-Mišou Mudronjou na rybolov na Kornaty, dobře jsem je znal. Tak jako řada rodin z Murteru, i Mišova vlastnila od nepaměti pole na jednom z neosídlených ostrůvků. A protože bylo září a bylo potřeba sklidit úrodu, s manželkou jsme se nejdříve svou lodí dostali do Murteru, kde jsme nabrali Míšu a pokračovali dál na Kornaty.“
Trojice pracovala ve velkém vedru celý den a loď naložila košíky zralých fíků a hroznů. Se soumrakem ulehli k zaslouženému odpočinku, ne však nadlouho, protože najednou přišla pravá letní „nevera“, bouře, která s sebou přinesla dokonce sedm „pijavic“ čili větrných smrští. Babunova loďka se převalovala z boku na bok na rozbouřeném moři, které nemilosrdně smetlo z přídě všechny naložené košíky. Nezbývalo než čekat do svítání a s prázdnou se pokusit o návrat domů. Nebyla to lehká cesta, protože „okrenulo na buru“ čili začala foukat bóra síly orkánu, a tak měli i zkušení mořeplavci co dělat, než se jim podařilo najít dočasnou záchranu na západní straně ostrova Murter, v chráněné zátoce Vučigrađe.
Když zakotvili, Mišo vylezl na kopeček nad zátokou prozkoumat, jestli je pravda, co se jim zdálo, když se cestou vyhoupli na hřbet vlny, že v dáli ještě něco zahlédli. A dalekohled potvrdil, že se tam, asi 4 námořní míle směrem k ostrůvku Vela Kurba, opravdu v moři bezmocně zmítá převrácená plachetnice.
Pěšky odešli do města Murter oznámit to policii, bohužel, policejní člun v tom okamžiku vůbec nebyl na ostrově Murteru a ani nikdo z domácích neměl chuť se pustit do záchranné akce. Šimova manželka Nedjeljka-Neda pak řekla: „Běžte, víte, jak bylo minulou noc nám,“ a dva kamarádi se vydali na moře, aniž věděli, čí je to loď a kdo na ní je.
Když se k ní doplavili, viděli v moři tři trosečníky, jak se z posledních sil drží za stěžeň a lana. Hodili jim z loďky svá lana, ale oni se jich zkřehlýma rukama nedokázali chytit. Nezbývalo, než aby Mišo skočil do moře, a jednoho po druhém přivázal lanem, které Šime přitáhl k lodi při pomalém manévrování kolem plachetnice. Muži byli tak vysílení, že sami nemohli vyšplhat na loď, takže je Šime ze zpěněného moře tahal na plachtě vhozené do moře. Nakonec se ještě Mišovi podařilo přivázat lanem i převrácenou plachetnici; táhli ji za sebou a vraceli se k Murteru.
Jak se ukázalo, zachránění muži byli Češi, Pražané, kteří kempovali v murterském kempu Slanica a které bouře překvapila při plachtění. Pak jim ke všemu praskla kardanová hřídel a tak byli proti silnému větru zcela bezmocní. Záchrana pro ně přišla v posledním okamžiku, byli natolik prochladlí, že nestačila masáž ani kořalka, kterou jim zachránci poskytli, do života je vrátilo teprve provizorní vyhřátí kajuty plynem, který jinak sloužil k nočnímu svícení.
„Než jsme je vytáhli z moře, trvalo nám to dvě hodiny a další čtyři než jsme se dostali na pevninu. Tam nás čekal potlesk lidí, kteří z nábřeží sledovali náš boj s vlnami,“ zavzpomínal Šime se slzou v oku. O jejich záchranné akci, při které vystavili nebezpečí i svůj život, napsal 15. září 1978 i Večernji list, pochválila je správa přístavu Lučka kapetanija Šibenik, a poté byli navrženi i na nejvyšší ocenění, které se v Chorvatsku uděluje za záchranu na moři – Vjesnikova plava vrpca. Ocenění sice nedostali, ale Šimu velice potěšilo, když druhý den přišli zachránění Češi – byli to Ing. Zdeněk Píchal, MVDr. Václav Lamka a Antonín Hrášek, a jako dík přinesli knihu o Praze a dvě láhve plzeňského piva. Jednu z nich Šime už čtyřicet let doma střeží jako vzpomínku na tuto událost, kdy pomohl zachránit z moře lidské životy. Nebylo to však poprvé. Už předtím dvakrát skákal do vln pro děti. V obou případech to byla nepozorná děvčátka, jednou si to vyžádalo i oživování umělým dýcháním; bohužel však následky dívence zůstaly po celý život.
Ačkoliv je v požehnaném věku, Šime i loňské léto strávil v Tribunji. Do vln už neskáče, zato se velice rád prochází podél moře a stavuje se na občerstvení ve známých kavárnách. Jeho recept na dlouhověkost zní: „Do vína jsem nikdy nenalil vodu, ale nikdo mě ještě nikdy neviděl opilého. Po celý život jsem rád zpíval a byl ve společnosti lidí, kteří zpívají,“ řekl nám. Vnučka dodala: „Napište také, že je děda velice ukázněný pacient. Poté, co měl vážné zdravotní potíže, opravdu poslouchá, co říká lékař, kterého má přímo v rodině. Také si dává pozor na to, co jí, například, jí jen bílé maso.“ Text a foto V. Daňková