„JE MI TEPRVE DVACET!“ RADUJE SE OSMDESÁTNICE
Na světě žije několik miliónů lidí, kteří se narodili právě 29. února. Patří mezi ně například slavní: skladatel Gioachino Rossini, herečka Alice Davenportová, novinář Herbert Ihering a další, ale třeba i ti, kteří žijí ve vaší blízkosti. Mezi nimi je i Ivka Víšková, rozená Šinková, jejíž rodina pochází ze Zagorje, od města Varaždinu. Narodila se 29. února 1940, a ačkoliv jí je letos 80, slavila teprve dvacetiny.
Za oslavenkyní jsme si zajeli do Garešnice, kde nyní, po smrti manžela Stanislava, už třetí rok žije u jednoho ze synů – Stjepana a jeho ženy Milušky. Své dětství ale prožila ve vesnici Hrastovac u Garešnice, provdala se do Daruvarského Brestova, kde se naučila česky, protože celá její rodina tímto jazykem mluví.
Paní Ivku jsme navštívili na narozeninové oslavě, a to právě, když krájela ohromný narozeninový dort s nápisem Sretan 20. rođendan. V den oslavy byl dům plný hostů z Garešnice, Brestova, Kutiny, Palešniku. Jaký je to pocit slavit dvacetiny a zároveň mít čtyřikrát víc?“ zeptali jsme se oslavenkyně: „No, je to krásný. Škoda, že opravdu těch dvacet nemám. Narozeniny totiž slavím každý rok 28. února a jen na přestupný rok 29. února. Osmnáctiny jsem slavila už v Brestově. To nás ale bylo míň než dneska, kdy nás je asi dvacet. Takovou velkou oslavu jako dnes jsme ještě neměli. Na mé narozeniny přijela sestra Boženka (66) z Kutiny, nepřijely moje dvě sestry z Križevců Ana (83) a Rezika (76) a Barbara (74) z Ivance u Varaždinu. Je to pro ně už daleko,“ vysvětlovala.
„Vdala jsem se do Daruvarského Brestova, s manželem Stanislavem jsme se měli moc rádi. Celý život jsme se zabývali zemědělstvím a starali se o dobytek, obdělávali 15 jiter pole, k tomu byla starost o domácnost a o dva syny. Manžel byl členem brestovské České besedy a hasičského spolku. Hasičem byl od svých 18 let, dostal mnoho uznání a medailí. S manželem nám bylo moc hezky. Škoda, že teď v důchodu, kdy bychom mohli žít spokojeně, tady už se mnou není. Onemocněl a během půl roku zemřel,“ se slzami v očích vyprávěla paní Ivka, která ráda vzpomíná na Brestov: „Měli jsme tam dobré sousedy. Všichni navzájem jsme si pomáhali, i doma i na poli. Děti mě nechtěly nechat samotnou a odvezly si mě do Garešnice, jsem tu spokojená. Na patře žijí mladí – vnučka s manželem a mým pravnoučkem Hrvojem. Pomáhám jim při žehlení, úklidu, vaření. Také moje druhá snacha bydlí v Garešnici blízko nás. Dobře si všichni rozumíme. Do Brestova, kde jsem žila blízko Českého domu, občas zajedeme na pole a obejdeme stavení.“ uvedla paní Ivka. Text a foto A. Raisová
Pod jednou střechou čtyři generace
Paní Ivka se narodila manželům Jeleně Šinkové, roz. Copakové a Mirkovi Šinkovi, oba z Varaždinu, pak se přestěhovali do Hrastovce u Garešnice. Ivka má dva syny – Stjepana (1964), pracoval jako policista, a Jaroslava (1966), byl hlídačem, oba žijí v Garešnici a oba jsou už v důchodu. Syn Stjepan má za manželku Milušku (roz. Královou), a druhý syn Jaroslav má za ženu Míru (roz. Kutnohorskou). Obě snachy pracují v textilním průmyslu v Garešnici a obě také pocházejí z Brestova. Na oslavě byla i Miluščina sestra Zdenka, provdaná Nováková, která zpívá v pěvecké skupině Konvalinky brestovské Besedy. Všichni ve Víškově rodině, až na vnoučata a zetě, hovoří česky. „Mám tři vnoučata – od Stjepana Maju a od Jaroslava Sanelu a Vedrana. Od Sanely mám i dvanáctiletou pravnučku Anteu a od Maji pětiletého pravnuka Hrvoje.“
MÁM RADOST Z KAŽDÉHO SPOLEČNÉHO DNE
Zašli jsme do Dolní Rášenice, která sousedí s Ivanovým Selem za krajanem Slávkem Valným. Je jedním z mála lidí, kteří se narodili právě na přestupný den. Chtěli jsme si popovídat o této zvláštnosti. Zajímalo nás, jak tuto skutečnost vnímá on, zdali jako štěstí anebo naopak nedostatek.
Hned na začátku našeho rozhovoru bylo vidět, jak je mu milé, že se o něj Jednota zajímá, protože je jejím věrným čtenářem a každé číslo si dopodrobna přečte. „Nejdříve si ji prolistuju a podívám se na fotografie, abych viděl, koho na nich poznám,“ řekl.
Slávkovi je teď sedmdesát šest, ale posledního dne v únoru oslavil své devatenácté narozeniny. „Hned, jak jsem se narodil, zapsali to datum, i když se někteří později v matrice pokoušeli datum mých narozenin změnit na třeba první březen. Řekl jsem jim, že to nemá žádný smysl. Znám hodně lidí, kteří se narodili třeba na starý rok a rodiče ho dali zapsat do knihy (kdysi to dělali na faře) až na první den příštího roku. Moji to nechtěli, navíc ne i z toho důvodu, že v den, kdy sem se já v Rášenici narodil, jeden příbuzný stejného příjmení zemřel, a tak se mluvilo o tom, jak jeden Valný odešel a hned ve stejný den se druhý narodil,“ povídal Slávko.
Slávko žije s manželkou Amálkou v Dolní Rášenici. Mají hodně příbuzných, kamarádů a známých, kteří k nim často zavítají na kus řeči. Oba jsou v důchodu a doma mají, jako i na ostatních vesnických statcích, velkou zahradu a domácí zvířata. Všechno je krásně upravené a čisté, mnozí by řekli, jako v pohádce. V létě se u nich najde různé ovoce a zelenina, kterou pak často rozdávají těm, kteří doma nemají, anebo jim neurodilo. „Pak z toho máme všichni radost,“ říkají. Babička moc ráda vaří, a to pravá česká jídla, která děti zbožňují. Mezi nimi jsou i české knedlíky, buchty… Nedávno jim upekla vdolky. „Moje vdolky všem tak moc chutnaly, že se za nimi jen zaprášilo a upekla jsem jich několik plechů,“ se smíchem povídala Amálka.
Největší potěšení jim svou návštěvou udělají jejich nejmilejší – nejbližší rodina. Dcera Vlasta s manželem Vládou a dvěma dcerami Mateou a Petrou žijí v Záhřebu. Matea se před dvěma lety provdala a také často s manželem do Rášenice k prarodičům zavítá. Právě oni se postarali, aby oslava dědových narozenin byla nezapomenutelná. Před oslavou zavolali dědovi, co by si k narozeninám přál, na což on odpověděl, že traktor. „A představte si, oni mi donesli dort, na kterém byl celý venkovský statek i s traktorem,“ zaslzely dědovi oči a pokračoval s povídáním, jak oslava probíhala. „Dostal jsem i hrneček s nápisem Nemilejšímu dědečkovi,“ řekl. „Kdysi tomu tak nebylo a ani jsem nevěděl, že mám narozeniny, neoslavovaly se jako dnes. Přece nějakou tu láhev domácí slivovice jsem odnesl do práce, abychom si s kolegy po práci připili na zdraví. Jinak doma na venkově se nikdy narozeniny neoslavovaly, a teď na stará kolena mi děti připraví takovou oslavu a radost. Jsem jim vděčný za to, co jsou pro nás schopné udělat.“
S rodinou Valných jsme se loučili s přáním, aby se stejně tak veselá oslava konala i za čtyři roky, kdy to bude kulaté výročí, dvacáté narozeniny nebo osmdesáté, je to vlastně jedno.
Text A.-M. Štrumlová Tučková, foto z rodinného alba
