Bohužel, i naše generace Záhřebanů zažila svých osudových „deset vteřin“ 22. března 2020 v 6.24 hodiny, kdy ničivých 5,5 stupňů podle Richtera znovu zranilo Záhřeb, poničilo jeho pamětihodnosti a četné domovy a odneslo jeden mladý život, život čtrnáctileté Anamarije Carevićové, a to v dramatických okolnostech, kdy Chorvatsko a celý svět čelí pandemii koronaviru, která zastavila obvyklý život a maximálně zúžila mezilidské fyzické kontakty, nutné v takového situaci. Je těžké s chladnou hlavou psát zprávu o této katastrofě, která nebyla zcela neočekávaná, protože chorvatští seizmologové, pokračovatelé pražského studenta Andriji Mohorovičiće, dávno upozorňují, že je Záhřeb v seizmicky aktivní oblasti a že je jen otázkou času, kdy se rok 1880 bude opakovat.
Doba, kdy k zemětřesení došlo, vědomí, že počet obětí mohl být větší a že jste i sami mohli být mezi nimi, vnucují mnohé otázky, týkající se smyslu života, priorit a hodnot, o kterých by bylo možné psát zeširoka. Záhřeb i tentokrát svou tragédii přebrodí, protože je, jak psal Šenoa v roce 1872 ve své básni Záhřebu, „živý, hrdý, silný, vzdorovitý“, město bohaté a bouřlivé minulosti, ale i budoucnosti, jedna z evropských a světových metropolí, která se nedávno stala i důležitým turistickým cílem. Jeho tragédie, jejímž symbolem se už v prvních minutách po zemětřesení stala katedrála s ulomeným vrškem jižní věže, už vyvolala solidaritu celého Chorvatska a ciziny, jak jen je to v těchto podmínkách možné, protože se nestává často, že zemětřesení postihne hlavní město, zejména ne ta ve střední Evropě. Kromě toho se to všechno odehrává v době, kdy Chorvatsko předsedá Evropské unii, takže je Záhřeb vedle Bruselu neformální druhé hlavní město Evropy.
Záhřeb však byl evropským městem dávno před tím, když ještě byl malým městem „povrh starog Griča“ (nad starým Gričem), jak básní Šenoa, kdy do něho od samotných počátků přicházeli mnozí cizinci z jiných zemí, přinášející nové hodnoty, což ze Záhřebu udělalo tradičně otevřené a tolerantní prostředí, jakým je i dnes, ať už mu mnozí vyčítají cokoliv. Mezi přistěhovalci byli samozřejmě také Češi; co víc, první obyvatel Záhřebu, jehož jméno je známé, byl první záhřebský biskup, Čech Duch, osobnost, se kterou kolem roku 1094 začínají psané dějiny města. Z literátů o těchto dějinách nejkrásněji psal již zmíněný Šenoa, jehož předci původem z Čáslavi měli příjmení Šejnoha, všestranný spisovatel, který Záhřebany naučil milovat své město, a jehož předčasnou smrt způsobilo zemětřesení roku 1880, protože se rozstonal po neúnavných návštěvách trosek a obětí.
Nejdojemnější fotografie tohoto zemětřesení pořídil Čech Ivan Standl, který podle některých domněnek přišel z Prahy právě díky Šenoovi. Vedle Šenoy největší zásluhy o chorvatskou kulturu má další osobnost českého původu, Ivan Zajc čili „chorvatský Verdi“, syn Čecha z Domašína. Hudebníci byli nejpočetnější mezi důležitějšími záhřebskými Čechy. Byli to například Fran Lhotka a Milan Sachs. Nesmíme zapomenout ani na herce, mezi kterými je nejvýznamnější Marie Růžičková Strozziová.
Zemětřesení poničilo řadu budov v centru města, tudíž i ty, které stavěli Češi, například Chorvatský sněm (Hrvatski sabor), který projektoval Lev Kalda. Jako vynikající člen české menšinové společnosti projektoval několik českých domů, také ten záhřebský, který byl tentokrát naštěstí ušetřen. Na náměstí Svatého Marka je i budova Vlády, Banski dvori, které stavěl stavitel z Moravy, Ivan Either, zatímco jižní portál kostela svatého Marka se připisuje žákům pražského stavitele Petra Parléře. Mnohé stavby na Horním městě (Gornji grad) jsou dílem Bartola Felbingera. Šíření Záhřebu na dnešní Dolní město se váže ke jménu Ruperta Melkuse, který naplánoval mnohé ulice, upravil Zrinjevac, projektoval hřbitov Mirogoj a zahájil obrovské infrastrukturní projekty jako je městská kanalizace. Záhřebskou secesi poznamenal Vjekoslav (Alois) Bartl, autor tržnice Dolac a kostela svatého Petra. Soudobý Záhřeb stavěli ještě žijící architekti českého původu: novozáhřebská sídliště 99letý Josip Uhlík, zatímco jedním z autorů reprezentativního letiště Franji Tuđmana je Branko Kincl.
Je velmi pravděpodobné, že nás koronavirus přinutí místo falešných nebo přeceněných „hvězd“ více si vážit vědců, kteří svět posouvají kupředu a zachraňují nás před četnými nákazami. Proto stojí za to připomenout otce moderní chorvatské chemie a farmacie Gustava Janečka, který se navíc jako předseda Chorvatské akademie vědy a umění stal přední osobností chorvatské vědy.  
Otcem moderní chorvatské fyziky byl Vinko (Vincenc) Dvořák, který je i autorem nejstaršího rentgenového snímku v Záhřebu. Výuku botaniky zahájil Čech Bohuslav Jiruš, matematiky Karel Zahradník a slavistiky Lavoslav (Leopold) Geitler. Oni všichni přišli po roce 1874 na moderní Univerzitu v Záhřebu a značně přispěli k tomu, aby se Záhřeb stal střediskem vědy a kultury, srovnatelným s evropským rámcem. Největším popularizátorem vědy byl Oton Kučera, rovněž českého původu. Po otci Čech byl otec chorvatské informatiky Branko Souček. Výtvarní umělci českého původu byli sochaři Vanja Radauš, Vojta Braniš, Mila Vod, Zlatko Bourek a Želimir Janeš, ze spisovatelů kromě Šenoy také Vjenceslav Novak, Jagoda Truhelková a Milutin Cihlar Nehajev. Scenáristou prvního chorvatského filmu, Brcko u Zagrebu, byl Arnošt Grund.
Mohli bychom i dále vyjmenovávat, protože české stopy v chorvatské metropoli jsou hluboké (nezapomeňme Pražskou a Masarykovu ulici v samotném srdci města), kvůli kterým lze mluvit o „českém Záhřebu“. Toto syntagma kvůli tradičně dobrým vztahům dvou národů nemusí nikoho urážet ani ji není třeba vnímat jako ohrožování kohokoliv. Doufejme, že se k solidaritě se Záhřebem aktivně připojí i Česko a že zase budeme svědky toho, jak se chorvatsko-české přátelství v těžkých okamžicích zoceluje, jak tomu bylo často i v minulosti. V těchto ponurých dnech není lehké najít paprsek optimismu, ale v tom nám opět může pomoci Šenoa, který svou zprávu o zemětřesení v roce 1880 uzavřel slovy:
„Záhřeb odolal Turkům i Tatarům, moru i požáru, Záhřeb odolá i útoku přírodní síly. Naše město se bude moci pochlubit, že během věků vypilo hořký kalich utrpení do dna, aby se vědělo, jak velké to utrpení a to neštěstí bylo; velikost vytrpěného neštěstí zvyšuje hrdinskou naději v budoucnost. Hodně jsme vytrpěli od nepaměti, hrůzu jsme zažili v nedávných dnech, ale to všechno neuhasilo v naší hrudi víru ve štěstí Chorvatska – v budoucnost Záhřebu.“
Text Marijan Lipovac, přeložila Libuše Stráníková, foto ml a internet