Kvůli uzavření pohostinství se výrazně zmenšila poptávka po pivu, a tím pádem klesla výroba. Pivovar ale nepřestal pracovat a nepropouštěl pracovníky. Ve vedení firmy doufají, že k tomu ani nedojde, i když ekonomická krize bude pokračovat i po rozvolňování a zrušení opatření v boji proti epidemii.
Pivovar pak, když to všechno dobře dopadne, udělá další čárku na seznamu katastrof, které ve svých dlouhých dějinách překonal. Několikrát byl na kolenou, avšak pokaždé vstal, otřásl se, a pokračoval dál. Během sto osmdesáti let působení to byly dokonce tři války, velká ekonomická deprese na začátku dvacátého století a nedávná desetiletá hospodářská krize, znárodnění, privatizace, restituce, globalizace… Každá pohroma nemilostně zasadila nesčetné rány, zanechala jizvy, pivovar však nikdy výrobu nezastavil. Pivo vaří nepřetržitě plných sto osmdesát let, od roku 1840, kdy ho dal postavit Izidor Janković, a to na stejném místě, na kterém stojí i dnes.
Izidor Janković byl synovcem zakladatele moderního Daruvaru, hraběte Antuna Jankoviće. V době jeho spravování panství ve městě žilo na sto dvacet rodin, kolem pěti set obyvatel. Aby velký zpustošený prostor osídlil, dával Janković do českých a slovenských novin inzeráty, v nich zval řemeslníky a zemědělce, aby přišli na jih rakousko-uherské říše na úrodnou půdu, kterou mohli získat za příznivých podmínek. Odezva byla značná, a během několika desetiletí se do západní Slavonie přistěhoval větší počet českých rodin. Přítomnost krajanů a dobrá pověst české pivní kultury ovlivnila v průběhu času i daruvarské pivo.
KONCEM STOLETÍ SE VÝSTAV ZDVOJNÁSOBIL
Pivovar měl zmírnit žízeň hraběcí rodiny, panstva a zaměstnanců statku, a v prvním půl století výstav nepřekročil pět set hektolitrů ročně. Během té doby pivovar, spolu s celým panským statkem, dvakrát změnil majitele. Hrabě Julije Janković, který ho zdědil po otci Izidorovi, prodal v roce 1879 statek Magdaleně Lechnerové, a její vnuk Antun ušlechtilý Tüköry de Algyest v roce 1893 prodal pivovar majetným občanům Pollakovi, Crnerovi a Dobrovićovi. Podnikatelská trojice měla vizi rozvoje pivovaru, zakládající se především na velkém počtu hostů lázeňského koupaliště, kteří do Daruvaru přijížděli ze všech stran právě vystavěnou železniční tratí. Přítomnost početných turistů, pověstná kvalita českého piva, a v neposlední radě i místní krajanská komunita daly majitelům pivovaru nápad uvařit pivo se jménem Staročeško. Bylo to hned v roce 1893 a pivo bylo Staročeško zimsko (tedy zimní). Od té doby se název Staročeško používá pořád a je to nejstarší pivní značka v Chorvatsku.
Pivovaru se dařilo, a do konce století byl výstav zvýšen na dvojnásobek, tedy na tisíc hektolitrů (konkrétně, v roce 1901 bylo uvařeno 986 hektolitrů piva, a celková výroba v Chorvatsku dosahovala 57 329 hektolitrů). Výrobní provoz prošel rekonstrukcí a modernizací. V rámci pivovaru byla elektrárna, díky které mělo město od roku 1907 veřejně osvětlení. Další modernizaci pivovaru provedl v roce 1925 nový majitel, židovská rodina Grossova. Pro srovnání – tehdy se, v roce 1931, vařilo dokonce 10 900 hektolitrů, nyní se ročně vaří dva tisíce hektolitrů. Následuje ekonomická deprese, která zanechala stopy také na pivovaru. Vařil málo, a část prostoru pronajal jako sklad. K přežití pomohl také fakt, že rodina Grossova vlastnila i místní kino Apollo a diváci se po promítání filmů často nechali občerstvit v pivovarské restauraci. Rodina Grossova začala stáčet pivo do skleněných lahví a vyvážet přes hranice regionu – do Samoboru, Šibeniku, Vukovaru, Doboje a dalších vzdálených měst.
NEPŘESTÁVAL VAŘIT ANI ZA VÁLKY
V roce 1940 měl pivovar nového majitele, známého podnikatele Viktora Hrešiće, který mimo jiného vlastnil mlékárnu a sýrárnu Zdenka ve Velkých Zdencích. Během roku 1942 začíná velká rekonstrukce a stavba nového výrobního provozu a dva roky potom se pivovar vybavuje novým, německým zařízením. Přestěhování do nové budovy ukončilo v roce 1946, kdy bylo uvařeno dvaatřicet tisíc hektolitrů piva. V tomto roce byl pivovar zabaven novým socialistickým režimem a znárodněn.
Nové vedení pivovaru začíná v roce 1964 čtyřletou obnovu a modernizaci. Výrobní kapacita se pořád zvyšuje a v roce 1970 dosahuje 124 tisíc hektolitrů. Je to období, když byl pivovar sedm let obchodně propojený s pivovary Záhřeb a Karlovac. Během tohoto období byla vystavěna nová várna, instalovány fermentační tanky a vystav zvýšen na 150 tisíc hektolitrů. Nový velký investiční cyklus začal v roce 1990, v předvečer domovinské války, a v roce 1994, pivovar uvařil rekordních 255 tisíc hektolitrů piva. V druhé polovině devadesátých let však ostatní chorvatské pivovary značně zvýšily kapacitu a novými majiteli se staly hlavně obří nadnárodní kompanie, čímž začal daruvarský pivovar pokulhávat, aby se v roce 2010 dostal do konkurzu.
Novým majitelem se stala podnikatelská rodina Kufnerova ze Sirače, a pivovar začal znovu vstávat z popela, což velice úspěšně trvá ještě dnes. Je to doba plné afirmace sládka Kreši Mariće, který začal vařit nové druhy piva, a na křídlech hnutí malých nezávislých řemeslných pivovarů, takzvané craft revoluce, zahájil linku pivních speciálů Pátý element, ve které se vaří přes deset druhů piva.
KORONAVIRUS ZASTAVIL KLADNÝ SMĚR
Letošní rok začal velice dobře a tento start byl slibný pro oslavu kulatých narozenin. Pivovar ke svým 180. narozeninám uvařil nový speciál, pivo DA-1840-EU, a zrovna v okamžiku, kdy měla začít kampaň jeho široké distribuce, bylo všechno zastaveno kvůli pandemii koronaviru.
„Majové Dny piva a Den nezávislosti jsme hned odvolali, a oslava jubilea se může konat eventuálně na podzim,“ řekl nám ředitel pivovaru Siniša Lukač. „Zatím neplánujeme nic, protože je všechno nejisté. Přizpůsobili jsme se situaci a nabídli rozvoz piva zákazníkům na jejich adresu. Doufáme, že bude kvůli dramatické situaci žádanější domácí zboží, včetně piva.“
„Krize je pro nás způsob života, nijak se jí zbavit,“ říká sládek Krešo Marić a dodává, že je to škoda, protože rok začal značným zvýšením výroby všech druhů piva, ale na konci března zase všechno kleslo. „Naše nejhorší období bylo od roku 2008 do roku 2015. Bylo to naších sedm hubených krav, a mysleli jsme si, že nyní přichází sedm tučných… Urychleně děláme plány na život po koroně, avšak trendy nám bohužel nenechávají velký manévrovací prostor. Cítíme se trochu jako vojáci za první světové války, kteří po celou dobu civí v příkopě, a jakmile podniknou útok, něco je pokosí. Přece jen se nedáme, a držíme hlavu nad vodou.“
Text M. Pejić, foto mp a archiv
