O tom jsem se sám přesvědčil v srpnu 2019, když jsem v Jednotě číslo 1125 z 27. prosince 1969 náhodou objevil krátký text nazvaný Neznámé stránky odboje proti fašismu.
Titul na mne nezapůsobil nějak lákavě, protože se v té době v Jednotě často objevovaly texty týkající se období protifašistického boje, ale stálo za to podívat se na sám článek a objevit skutečnou senzaci. Byla to totiž zpráva o tom, že záhřebský týdeník Vjesnik u srijedu 19. listopadu 1969 uveřejnil reportáž s titulem Zapomenutý hrdina, z níž se dozvídáme, že „v Čechách ke konci války působila brigáda Maršál Tito, složená hlavně z příslušníků chorvatského námořnictva, kteří byli tehdy do protektorátu posláni, aby tam střežili velké muniční skladiště u Jíváku nedaleko Nymburka.“ Dále se píše, že zakladatelem a prvním velitelem brigády byl jistý Ivan Babić, který se spojil s odbojovou skupinou Zlaty meč a zorganizoval přepadení skladiště, které se zdařilo, čímž se předešlo možnému vyhození skladiště do vzduchu. Babićova skupina se potom zúčastnila i osvobození Nymburku z moci fašistů, a Babić byl za své zásluhy vyznamenán československým válečným křížem, zatímco mu Zlatý meč vydal Osvjedočenje v chorvatštině, v němž byly vylíčeny jeho zásluhy o odboj.
V článku v Jednotě se uvádí, že je v reportáži dosti nepřesností a dohadů, a poněvadž v Československu nepochybně žilo dost lidí, kteří Babiće znali, text končí slovy: Byli bychom rádi, kdyby nám něco napsali jak o Babićovi, tak o brigádě Maršál Tito, která v Československu bojovala proti fašistům. Soudě podle dalších čísel, na výzvu v Jednotě nebyla žádná odezva, ale jakkoli, důležitější bylo podívat se na uvedenou reportáž v listu Vjesnik u srijedu. Šlo vlastně o vylíčení setkání s Ivanem Babićem, který tehdy, v roce 1969, žil v Dubrovníku. „Někdejší na slovo vzatý voják je dnes 84letý, plnoštíhlý, nemocemi trápený křehký stařeček,“ napsal novinář Miško Konjevod, který téměř na celé stránce velkého formátu uveřejnil Babićův neuvěřitelný válečný příběh. Z jeho biografických údajů uvedl jen, že pochází z obce Ličko Lešće, že za doby první světové války sloužil v rakousko-uherském námořnictvu v Pule a Šibeniku, a že s vojenskou kariérou pokračoval ve vojsku Království Jugoslávie. Odešel do důchodu v hodnosti poručíka ještě před začátkem druhé světové války, přestěhoval se do Dubrovníku, kde po vyhlášení Nezávislého státu Chorvatsko – NDH nějakou dobu strávil ve vězení. Podle Babićových slov bylo pro jeho cestu do Čech rozhodující onemocnění močového měchýře, se kterým se koncem roku 1944, válce navzdory, jel léčit do Záhřebu. Ale, ustašovská správa ho zajala a jako předválečného dělostřeleckého důstojníka a specialistu pyrotechnika jmenovala velitelem „Trestaneckého pracovního oddílu chorvatských námořníků“, utvořeného z 219 příslušníků, kteří byli za trest vysláni do Čech, aby hlídali muniční sklad Jívák v lese u obce Loučeň.
Babić tvrdil, že se nedlouho po příchodu dostal do pře s nadřízenými německými důstojníky, protože chorvatští námořníci protestovali kvůli těžkým pracovním podmínkám. Denně museli vyložit a naložit víc než 400 vagonů munice. S vědomím, jaký osud by mohl mít on i jeho vojáci v případě porážky, Babić začal uvažovat o přestoupení na druhou stranu. Svým vojákům řekl: „Jestli mě budete poslouchat, po ukončení války nás v Bělehradě a v Záhřebu budou vítat s hudbou,“ a v únoru 1945 se vydal do Prahy pod záminkou, že jde vyzvednout mzdy. Ještě z doby první světové války znal dost někdejších českých námořníků, tak se prostřednictvím jednoho svého válečného známého dostal do styku s Josefem Kavalírem, hlavním organizátorem ilegální skupiny Zlatý meč. Na setkání, na kterém bylo dalších pět českých vzbouřenců, bylo dohodnuto, že se sklad Jívák musí zachovat a musí se předejít tragédii, ke které by došlo v případě jeho vyhození do vzduchu, a zároveň se má přijít do styku s partyzány v okolních lesích, aby se za jejich pomoci sklad převzal.
Akce byla zahájena 5. května, téhož dne, kdy vypuklo Pražské povstání. Tehdy byl Babićovi a jeho útvaru vydán rozkaz, aby postupovali podle plánu. Oni odzbrojili přítomné německé vojáky a předali sklad partyzánům, po čemž přestoupili na jejich stranu jako První jugoslávská partyzánská brigáda Maršál Tito v Československu. V bojích se zbývajícími německými jednotkami po jejich kapitulaci byl Babić zraněn do nohy a skončil v pražské nemocnici. Tam sepsal válečnou zprávu a požádal, aby se jeho vojáci hlásili jugoslávským diplomatickým představitelům v zájmu návratu do vlasti. Tehdy mu však bylo oznámeno, že velení První jugoslávské partyzánské brigády Maršál Tito převzali jistí civilisté. Velitelem se stal Jovan Čirlić, politickým komisařem Velizar Stavanović a náčelníkem štábu Josip Vlahović. Není jasné, jak k tomu došlo a kdo je uvedl do funkce, ale zřejmě jde o české odbojové hnutí, do něhož byl Čirlić aktivně zapojen. Tento student techniky, rodák z města Srijemska Kamenica byl v roce 1942 vězněn v Jasenovci, potom byl odvelen do jednoho koncentračního tábora u Olomouce, odkud uprchl začátkem roku 1945. Zajímavé je také pokračování jeho životní cesty: dokončil studium v Brně, kde dál žil a působil jako univerzitní profesor, dokonce se v roce 1977 stal československým akademikem.
Babić tvrdil, že mu Československo za jeho zásluhy přidělilo hodnost námořního štábního kapitána a prezident Edvard Beneš ho vyznamenal Československým válečným křížem, zatímco mu ilegální organizace Zlatý meč vystavila potvrzení, že s nimi spolupracoval a přispěl k společnému boji „poslouchaje rozkazu svého vlastimilovného srdce“. Babić v roce 1969 tvrdil, že ho pochválil i sám velitel Rudé armády v Československu, maršál Koněv, a že se o něj zajímal také americký generál a pozdější prezident Dwight Eisenhower. Obdržel také tisíce dopisů od československých občanů s blahopřáním za statečnost, jemu na počest se psaly básně, dokonce se skládaly pochody. I když byl v Čechách oslavován jako hrdina, Babić měl problémy, po návratu do Dubrovníku byl uvězněn a obviněn z kolaborace s okupanty, a na určitou dobu přišel i o hlasovací právo. Odvolal se však a soud vyhrál, po čemž byl prohlášen loajálním občanem, ale přišel o důchod a o hodnost. Není známo, kdy zemřel, ani jestli měl potomky. Záhadou zůstalo také, jaký osud měli Babićovi podřízení, ale zřejmě se bez potíží vrátili do Jugoslávie. Třebaže šlo o bývalé vojáky NDH, přece udivuje, že se v komunistické propagandě nikdy neuvádělo, že v Československu působila, byť improvizovaná, partyzánská brigáda s jménem Josipa Broze Tita. I sám novinář Konjevod v listu Vjesnik u srijedu 1969 uzavřel svůj článek větou: „Kdy někdo sepíše dějiny té brigády? Je divné, že to dodnes nebylo učiněno.“
Bylo nejlepší prozkoumat pravdivost Babićových tvrzení přímo na místě. Proto jsem se v srpnu 2019 obrátil na Klub vojenské historie Druhý pluk Nymbursko. Odpověděli mi:
„Jak jste správně napsal, nedílnou součástí bojového vystoupení našich revolučních bojovníků v této době byla i činnost chorvatského oddílu, který byl dislokován v našem okrese. Podle našich zjištění mu skutečně velel poručík Ivan Babič, ale nedomníváme se, že to byl oddíl námořníků, ale jedna rota řadové pěchoty (domobrany hrvatsky) Tato se po vypovězení poslušnosti německé okupační armádě stala součástí zdejšího partyzánského oddílu Pavla Hložka. Tento početný partyzánský oddíl vznikl v polovině dubna 1945 a zasáhl do bojů na Loučeni, Mcelých a Ledcích. V Ledcích došlo k největšímu bojovému střetnutí, ve kterém padli dva chorvatští vojáci a jeden Řek sloužící v jejich řadách. To jsou Ivan Stanić, Mato Divković a Laurenti Kebrusalidze. Největší zásluhou chorvatského oddílu bylo skutečně předání německého muničního skladu na Jíváku u Loučeně, který tento oddíl střežil. Zde došlo i díky nim k ukořistění dvou německých tanků, které potom zasáhly do bojů na naší straně. Na přímém osvobození Nymburka se však tento oddíl, ani žádní Chorvaté nepodíleli. Jejich přítomnost v Nymburce je však zaznamenána ze dne 11. 5. 1945, kdy se v rámci jednotky Pavla Hložka zúčastnili slavnostní přehlídky vítězství.“
Stále jsem odkládal uveřejnění tohoto zajímavého příběhu, až se mi 17. května t. r. ozval Jaroslav Kupec, předseda Druhého pluku Nymbursko se zprávou, že nedávno uspořádali tryznu padlým, i s fotografiemi. Kvůli epidemiologickým opatřením byla v Nymburku uspořádána velká výstava fotografií z této doby týkajících se dění kolem Nymburku, a také kolona historických vozidel, která objela všechna místa bojů a položila květiny k pomníkům padlých. „Mezi těmito pomníky nechyběly ani ty, na nichž jsou vyryta jména chorvatských bojovníků, kteří zde padli spolu s našimi hrdiny v boji proti německým nacistům,“ napsal pan Kupec. Je neobyčejné, že členové Klubu přitom měli na sobě úbory českých partyzánů, ale také chorvatských domobranců s chorvatským erbem na rukávě. Pan Kupec poslal také fotografie z oslavy v osvobozeném Nymburku v roce 1945, na nichž jsou vidět také bývalí vojáci NDH, respektive bojovníci První jugoslávské brigády Maršál Tito. Na základě těchto údajů jsem napsal obsáhlý text do Večernjího listu. Ten byl uveřejněn 24. května a měl dobrou odezvu mezi čtenáři. Vděčni byli samozřejmě i v Druhém pluku Nymbursko, kde nevěděli podrobnosti o Ivanu Babićovi, proto byla reportáž z roku 1969 pro ně také senzace. Jakkoli, pro badatele této zajímavé epizody je tu ještě dost práce, protože by se mělo zjistit, jaká byla bojová cesta Brigády Maršál Tito, jména jejích příslušníků a její další osud. Měla by se rovněž ověřit Babićova tvrzení, o nichž Jednota v roce 1969 právem konstatovala, že obsahují dost nepřesností a dohadů. Doufejme, že na to nebudeme čekat dalších 50 let.   Text Marijan Lipovac, přel. žp