zvlášť dr. Iva Heroldová v 60. a 70. letech minulého století. Psaly o nich i dvě naše krajanky, které v Praze vystudovaly etnografii, Vlasta Šabićová, roz. Sakařová a Sylvie Sittová. Ale především proto, že dnešní mládež o tom ví jen málo, to vše by se mělo shromáždit v jedné knize přístupné všem.
Méně se psalo o vztahu věřících krajanů k tehdejší církvi v Chorvatsku. Při stěhování Čechů na území dnešního Chorvatska v 19. století rodiny s sebou přinesly i svou víru, náboženské knihy i kulty. Na širším daruvarském území šlo hlavně o katolíky a méně o evangelické rodiny (luteráni, kalvíni). I když zákony už tehdy stanovily rovnoprávnost náboženských konfesí, ve skutečnosti tomu bylo jinak. Například nebylo možné uzavřít sňatek mezi katolíky a evangelíky, pokud by ženich nebo nevěsta nepřijali společnou víru. Bylo také zakázáno evangelíky pohřbívat na katolickém hřbitově. Díky tomu můžeme snadněji pochopit, proč se v minulosti vedly náboženské války i mezi křesťany, které si vyžádaly miliony oběti. A Desatero Božích přikázání stanoví: … nezabiješ, nepokradeš, nepožádáš statku jeho…
Čeští evangelíci byli ve svém náboženském působení přece jen lépe uspořádáni. I když byli roztroušení v několika vesnicích, vyhledali si kazatele, kteří kázali v českém jazyce. Češti katolíci se museli uspokojit s kázáním v chorvatském jazyce a pokud se chtěli modlit v českém jazyce, mohli tak činit jedině doma čtením českých modliteb a náboženských knih. Není proto divu, že se v průběhu času na ně zapomnělo, jako i na české církevní písně, o kterých nejsou záznamy.

POMĚRY PO PRVNÍ SVĚTOVÉ VÁLCE
Po ukončení první světové války došlo k rozkladu Rakouska-Uherska a na části jeho území vznikly dva nové státy, Československo a Království SHS, později Jugoslávie. Češi na území Jugoslávie se stali menšinou a těm na území Chorvatska hrozila asimilace. K tomu by snad také došlo, nebýt Československa. S jeho pomocí se daruvarské České besedě v roce 1922 podařilo otevřít v Daruvaru první českou školu. Letos tomu bylo sto let, ale pořadatelé jeho oslavy dostatečně nezdůraznili, jak náročný úkol byl získat pro ni schválení. Bylo tu úsilí otevřít českou školu, ačkoliv na začátku nebyl ani český učitel, ani školní budova, ani schválení státních orgánů v Bělehradu. Proti otevření české školy byli i některé přední osobnosti města, mezi kterými bylo i několik našich krajanů. Českou školu si nepřál ani tehdejší daruvarský farář Ettinger, od kterého se přitom očekávala podpora. Pod jeho kontrolou byly hodiny náboženství, které žáci českých rodičů řádně a svědomitě navštěvovali. Ettinger se pravděpodobně obával, aby Češi po otevření české školy nevyžadovali i českou bohoslužbu, a to by on tehdy ne chtěl schválit. Školní výuka a náboženství šly v té době ruku v ruce. Bez souhlasu všech zúčastněných by problém nebylo možno nevyřešit.
Zároveň s řešením těchto problémů čeští předáci kontaktovali i školní úřady v Československu. Od nich žádali, aby pro začátek do české školy v Daruvaru vyslaly učitele, školní učebnice v českém jazyce, pokyny k vypracování vyučovacích programů, které by respektovaly tehdejší školské osnovy jugoslavského státu. Československé úřady byly ochotné spolupracovat, ale měly také své podmínky. Členové daruvarské Besedy tehdy zamlčovali další problém, se kterým nevystupovali na veřejnosti, věděli, že by jim mohl uškodit. Ještě na začátku se zjistilo, že z otevření české školy nebude nic, pokud o českou školu nebude dostatek zájemců. Mohlo se stát, že se naplní myšlenka prof. Franty Buriana, který napsal, že „máme chlíveček, ale kravičku do něj nemáme“. Možná by k tomu bylo došlo, kdyby se do české školy nezapsali také někteří žáci z okolních osad. Prostě, zapisovat děti do české školy nechtěly ani některé české rodiny. Problém otevření českých škol se vyskytoval i v jiných prostředích, dokonce i ve vsích s velkým počtem příslušníků české menšiny. Kupříkladu v Brestově byl jen jeden ročník české školy se 13 žáky otevřen v roce 1926, v Končenicích v roce 1931 a v Ivanově Sele česká škola začala pracovat až v roce 1945.
Z různých překážek, které dělaly státní školské úřady, lze usoudit, že problém českých škol měl také politické pozadí. O tom se psalo jen málo, zamlčelo se, že tehdejší daruvarské společenství bylo rozděleno do dvou táborů, a ani Češi nemohli stát stranou. To lze sledovat na příkladě sokolského hnutí. Chorvatské sokolské spolky se zakládaly ještě před první světovou válkou a pod tím názvem pokračovaly i po válce. Po ukončeni války však státní politika chtěla založit společný sokol pro celý stát. Vedení chorvatského sokola ale chtělo zachovat chorvatské jméno, a proto v Chorvatsku jednu dobu působily dvě sokolské organizace, státní se nazývala Jugosokol. Češi nebyli zatížení názvem, uspokojili se tím, že jsou sokoli. Jakkoli, úředníci a učitelé také museli působit ve státním sokole, jinak by přišli o práci, dokonce i učitelé vyslaní z ČSR by mohli být vyhoštěni. Rolnická česká mládež na venkově pod vlivem Radićovy selské strany (HSS) byla z větší části v chorvatském sokole až do roku 1928, kdy vedení chorvatského sokola prohlásilo zánik chorvatských sokolských spolků, jinak by jim byl zabaven veškerý majetek. Sokolové, příslušníci české menšiny, se posléze zapojili buď do práce Jugosokola, nebo přerušili veškerou činnost. Uvedené dění kolem sokola narušilo dobré vztahy mezi mnohými daruvarskými rodinami, a dokonce bylo důvodem nesvárů v mnohých českých rodinách. O tom svědčí třeba zápis v deníku české učitelky Slávky Žukovićové-Máchové z té doby, kde uvedla, že ona a jeden její bratr fandili státnímu sokolu, zatímco její otec a další bratři byli pro chorvatský sokol. To jejího otce pobouřilo v takové míře, že vyhrožoval, že nejmladšího syna nezapíše do české školy a že ho nikdo nepřesvědčí, aby změnil rozhodnutí.
S časovým odstupem můžeme pochopit, že se chorvatští politikové nemohli vyrovnat s tím, že podle ústavy z roku 1921 byli Srbové a Chorvaté považováni za jeden národ, Srbochorvaty, a jazyk za srbochorvatský. Zdejší Češi a Slováci se také uváděli jako Čechoslováci. Jednu dobu tomu tak bylo i v Československu, kde se také prosazovaly názvy Čechoslováci a československý jazyk. Proti takovém názoru se tehdy, kromě jiných, vzepřeli Radić a v Československu Hlinka. Tehdy byli oba považovaní za separatisty, ale dnes se jejich názor vnímá jinak.
Po příchodu českých učitelů do Daruvaru se začal řešit nedostatek učitelského kádru, byl to zároveň začátek boje proti asimilaci. Škola produkovala kádry, které se měly stát nositeli kulturního života v českých besedách, které se tehdy zakládaly ve vsích s větším počtem Čechů. Také v té práci měli největší podíl jednotlivci z daruvarské Československé besedy, novináři daruvarského týdeníku a učitelé, kteří přicházeli z ČSR. Po náboženské stránce se situace nelepšila, dokonce lze říci, že se dodatečně ztěžovala. Náboženské názory kádrů, které přicházely z Československa na výpomoc, se lišily od tehdejších náboženských názorů na území jugoslávského státu. Po roce 1918 se v Československu projevila nespokojenost s katolickou církví, někde se dokonce bouraly katolické pomníky, třebaže se před první světovou válkou většina obyvatelstva hlásila ke katolickému vyznání. Byl to revolt proti dřívější politice Habsburků, kteří katolickou církev podporovali. Český národ měl s náboženstvím v dějinách špatné zkušenosti, od husitské doby, Bílé hory, protireformace, až do roku 1918. Třebaže se náboženská situace v ČSR během 20. let uklidnila, přece římští katolíci po roce 1918 přišli o velký počet svých dřívějších stoupenců. Kromě toho, byla v souladu se státní politikou založena církev československá husitská, později také českobratrská evangelická, ale vyskytoval se i velký počet nevěřících (ateistů), zástupců liberálních názorů a svobodného myšlení, i jiných konfesí. Mohli bychom říci, že náboženství v ČSR bylo nejednotné, i nadále však bylo nejvíce katolíků a následovali je československá a českobratrská církev.
Po příchodu do Daruvaru se učitelé z ČSR setkali s jiným náboženským podnebím. Na Daruvarsku bylo nejvíce příslušníků katolické a pravoslavné církve. Zde po válce nedošlo k protináboženskému hnutí jako v Československu, dvě uvedené víry měly státní podporu a udržely jistou samostatnost. Názory katolické církve byly poměrně konzervativní, dokonce neschvalovala ani sokolské hnutí a jeho učení, které mělo jiné názory na svět a život. Přesto se o náboženství mluvilo i mezi zdejšími Čechy, sledoval to i zdejší český tisk.
Kádry, které přicházely z ČSR, přinesly s sebou také českobratrskou víru a kult Jana Husa a Jana Amose Komenského. Do té doby slavili zdejší češti katolíci svatého Václava a Jana Nepomuckého, přijali ale i kult Jana Husa a Jana Amose Komenského, když se v českém tisku dočetli o jejich životních příbězích. Zvlášť je dojal tragický osud Jana Husa. Později v 20. letech pálili hranice na kopcích poblíž města nebo některé vsi o dni jeho upálení. Neuctívali Husa kvůli náboženské, ale kvůli jeho mravní stránce, protože byl upálen kvůli svému učení. Dlouho nevěděli, že katolická církev považovala Jana Husa za kacíře a s Komenským se nemohla ztotožnit jen proto, že nebyl katolíkem. Takové rozlišné náboženské stavy uškodily zdejším Čechům, někteří se vzdálili od církve, někteří přestoupili na nové víry, které se vyskytly v Daruvaru: baptisté, adventisté a později i spiritisté. Je zajímavé, že v nich byli hlavně příslušníci české menšiny. Otto Sobotka, redaktor českého týdeníku Jugoslavští Čechoslováci, dokonce propagoval a držel přednášky o spiritismu. V takových okolnostech v 20. letech minulého století mohlo kázaní v českém jazyce v katolických kostelech zůstat jen nesplněným přáním jednotlivců. Nebylo to kvůli nedostatku duchovních, kteří by kázali v českém jazyce –v meziválečném období pracovali na daruvarské farnosti dokonce tři příslušníci české menšiny jako učitelé náboženství nebo kaplanové. Příčiny rozporů byly hlubší.

PODÍL JOSEFA SALAČE NA ZAVEDENÍ ČESKÉ BOHOSLUŽBY
Zavedení kázání v češtině se přece uskutečnilo v roce 1934. Prvním kazatelem byl tehdejší kaplan Josef Salač. Na tom se částečně podílel osobně, ale více k tomu přispěly jiné okolnosti. Nezasloužil se o to ani Československý svaz založený v roce 1921, v jehož vedení byli na začátku hlavně příslušníci slovenské národnosti, evangelíci z Vojvodiny, kteří už dříve měli bohoslužbu ve slovenštině. Představitelé Čechů ve vedení Československého svazu měli hlavně protikatolické názory a zastávali názor, že Svaz by se náboženskými otázkami zabývat neměl.
Zavedení české bohoslužby napomohla změna politiky katolické církve, která zpozorovala, že počet katolíků ve světě po první světové válce klesal a počet ateistů se zvětšoval, zakládaly se také nové konfese a bývalí katolíci si vybírali jiná vyznání. To vypozoroval také papež Pio XI. a chtěl to svou encyklikou z roku 1922 zastavit. Dal podnět k tomu, aby věřící zakládali katolické kroužky, které by pořádaly programy na podporu katolického uvědomění. Činnost by probíhala mimo církev, vedli by je laici, ale jeden duchovní by udržoval styk s takovými kroužky, radil by a pomáhal při jejich práci. Kroužky nacvičovaly divadla, zakládaly pěvecké sbory, v nich se konaly přednášky a pořádaly náboženská procesí. Pro jejich zakládání se nejvíce udělalo ve 30. letech, později se v každé katolické farnosti zakládaly Katolické akce, které sdružovaly katolické kroužky jako vlastní sekce.
V roce 1932 se stal knězem Josef Salač, který byl potom až do roku 1935 kaplanem v Daruvaru. A právě on měl v roce 1934 první kázaní v češtině jazyce. Po jeho příchodu do Daruvaru se katolické kroužky začaly zakládat i v Daruvaru. Koncem 30. let bylo v daruvarské Katolické akci kolem 16 kroužků (sekcí). Nelišily se významně obsahem své práce, ale spíš věkovým složením, nejmladší, žákovské, dívčí, chlapecké, dospělých žen, dospělých mužů, dělnické, výhradně pěvecké aj. Podobné kroužky v Daruvaru měli také příslušnici pravoslavné a židovské víry, dokonce v některých programech vystupovali společně. Díky tomu se udržel kulturní život v Daruvaru, zejména proto, že šlo o nepřiznivé politické období, později nazvané šestojanuarska (šestého ledna) královská diktatura (1929–1934). V té době bylo zakázané působení většiny politických stran a pronásledování pocítily i kulturní spolky, které ve své práci musely překonávat mnohé překážky. Každý spolek musel při pořádání nějakého programu dostat povolení od úřadu až v Bělehradu a podrobně uvést, co bude dotyčný program obsahovat. Pokud povolení dostal, spolek musel zaplatit povolení v místních úřadech a po programu podat přesnou finanční zprávu o zisku, čím se při programu obchodovalo, a ze zisku úřadu odvést určité procento. Protože se tehdy kulturní spolky samy financovaly, často akce skončila ztrátou. Některé spolky kvůli tomu přestaly pracovat, nebo svou práci omezily. Náboženské kulturní kroužky tento problém neměly, zejména po finanční stránce, církev měla privilegia.
Kněz Josef Salač nebyl tehdy jen kaplanem, byl také členem Československé besedy v Daruvaru, kde musel uklidňovat vztahy mezi daruvarským farářem Ettingerem a Besedou. Musel vysvětlovat, že katolické kroužky nejsou namířené proti Besedě, dokonce je vyzýval k spolupráci. Nebylo to snadné. V besedním výboru byli také ateisté, stoupenci českobratrské církve a dokonce spiritisté, kteří katolickou církev stále považovali největším nepřítelem. Nebylo to snadné ani pro Josefa Salače, jeho švagr Hurda, manžel jeho sestry Emilky, byl horlivým stoupencem spiritismu.
Salač byl člověk, který každého vyslechl, rád jednal v Besedě se členy, kteří měli širší rozhled, uctíval i Husa i Komenského, věděl že by česká bohoslužba prospěla všem Čechům, bez ohledu na jejich náboženskou příslušnost. Díky tomu měl v Daruvaru velký počet stoupenců a po vyjednávání s farářem Ettingerem v daruvarském kostele v roce 1934 bylo první kázání v českém jazyce. Na začátku to sice bylo jednou měsíčně, ale přece byla otevřena cestička k dalším českým kázáním, které po Salačově odchodu do Záhřebu v roce 1935, měl učitel náboženství Filip Homolka. Lze říci, že Salač položil základ českému kázaní v Daruvaru. On s tímto prostředím udržoval styky i po odchodu. Žily zde dvě jeho sestry. V období let 1936–1940 Salač navštěvoval i mnohé vesnice, ve kterých žili příslušníci české menšiny a kázal v českém jazyce (Ludina, Dežanovec…). Poslední měl v Hercegovci roku 1940, když se tam konaly poslední předválečné dožínky.
Během svého pobytu v Záhřebu Salač vystřídal různé funkce. Udržoval dobré vztahy s tehdejším záhřebským arcibiskupem Alojzijem Stepincem. Díky tomu dojednal možnost, aby na Daruvarsko přicházeli mnozí češti kněží a misionáři, kteří navštěvovali zdejší vesnice, ve kterých žili Češi, česky přednášeli a kázali a po návratu o tom i psali. Díky jejich zápisům byly aspoň částečně zaznamenány dějiny osad, o kterých už dnes bezmála nevíme. Bez schválení arcibiskupa by se takové návštěvy nemohly uskutečnit. Josef Salač byl rovněž v doprovodu arcibiskupa Stepince, když v roce 1939 v Daruvaru vysvětil otevřený Český dům. Salač se také zasloužil o to, že vyhladil a urovnal názory na katolické kroužky. Aby se uklidnili v Besedě i ti, kteří považovali, že ony tříští svornost Čechů, byl přijat návrh založit při Besedě Katolickou radu, která si na starost vzala náboženskou stránku. Tím se náboženské vztahy uklidnily, řady českých krajanů se znovu stmelily, k čemuž pak také přispěl tragický osud Československa po roce 1938.

CO VÍME A NEVÍME O JOSEFU SALAČOVI
(Krátký příležitostný zápis o biskupu Josefu Salačovi k 90. výročí jeho vysvěcení na kněze, 70. výročí uvěznění a 50. výročí nástupu do funkce pomocného záhřebského biskupa)
Jméno biskupa Josefa Salače (1908–1975) není v Daruvaru neznámé, ale pochybuji, že mladé generace o něm vědí dostatečně, přestože o něm vyšly dvě knihy (2009, 2010), obě vytištěné v chorvatštině Biskupským ordinariátem v Požeze. Jde o odborné knihy, kde autoři na základě dokumentů popsali jeho životopis, nepopisovali události z jeho života, které byly pro ně vedlejší, bez nich však nelze plně pochopit jeho osobnost.
Josef Salač se narodil v Dolním Daruvaru v řemeslnické české rodině. Jeho rodiče před první světovou válkou pracovali v daruvarské České besedě. Bohužel, v roce 1918 oba rodiče zemřeli na španělskou chřipku a po nich zůstaly tři děti: Emilka (1905), Josef (1908) a Rozálie (1909). Pro nezletilé děti to byla velká tragédie, neměly ani babičku nebo dědečka, naštěstí po jednom dědečkovi zdědili obytné stavení a majetek, a tak bylo možné z pronájmu financovat pozdější Josefovo školení.
O děti se starali poručníci, ale veškeré domácí povinnosti dětská rodina zastávala sama. Hlavou rodiny byla Emilka, která byla Josefovi nejen sestrou, ale i matkou a otcem. Třebaže Daruvar ještě neměl českou školu, Salačovy děti četly české knihy a učily se psát v češtině. Veškerá pozdější Josefova korespondence se sestrami, od školní doby až do smrti, byla v češtině, také ve všech úředních osobních dokladech se uvádí jeho česká národnost. Mladého Josefa v poválečných létech zaujaly mnohé filozofické knihy, dokonce se zajímal o budhizmus. V knihách vyhledával odpovědi na mnohé otázky. Asi hledal také odpověď na otázku, proč mu Bůh vzal oba rodiče, když patřili k věřící katolické rodině a on sám byl v kostele ministrantem. Odpověď však nenašel a snad pod vlivem protikatolického psaní československého tisku se také jednu dobu od katolické církve vzdálil. Po ukončení gymnázia v roce 1926 byl poštovním úředníkem, ale byl z Daruvaru přemístěn do Záhřebu. Po celou dobu udržoval styky se svou sestrou Emilkou v Daruvaru, která se provdala za Jana Hurdu, potom se tato rodina stala poručníkem nezletilého Josefa a jeho mladší sestry.
Psal se rok 1929, když nastala změna v životě Josefa Salače. Bez porady s rodinou opustil práci a zapsal se na studium bohosloví. Jelikož předem ukončil jeden rok dálkového studia práv, což mu na bohosloví uznali, studium ukončil v roce 1932. Primici měl téhož roku v Daruvaru, kde tehdy začala i jeho náboženská služba.
Salač po příchodu do Záhřebu, od roku 1935 až do roku 1943, vystřídal dvě gymnázia, na kterých byl katechetou. V roce 1938 složil zkoušku a stal se profesorem náboženství. V jednom vzpomínkovém záznamu jistá jeho bývala žačka gymnázia napsala, že se lišil od mnoha jiných učitelů. Vlastní názory nikdy nevnucoval, odpovídal na vše, co je zajímalo a ponechal žákům volnost, udělat si vlastní úsudek… Prý se ho v roce 1941 žáci dokonce ptali na názor na komunismus. On jim vysvětlil, že název vznikl od latinského slovíčka communitas, což označuje společenství. Dokonce i Kristus mluvil o takovém společenství, ve kterém by se jeho členové uctívali a pomáhali si, chovali se k sobě jako bratři. Bohužel, komunisté v Rusku (bolševici) si budovali trochu jinačí společenství: neuznávali Boží přikázání a všichni ti, kteří nesmýšleli jako oni, nebyli v jejich společenství vítáni. Dál ponechal žákům, aby si sami utvořili vlastní názor. Tím chtěl říci, že samé slovo komuna (komunismus) nebezpečné není, důležité je to, co se za ním skrývá. Salačova slova byla vždy i nějakou nevnucenou radou. Jeho oblíbené heslo bylo Gutta cavat lapidem (Kapka provrtá kámen), čímž doporučoval trpělivost a vytrvalost, pokud chceme něčeho dosáhnout.
Salač v roce 1942 obhájil doktorskou disertaci na téma Pokles počtu porodů, kde se pokusil vypátrat příčiny a morální prvky, které vedly k poklesu počtu porodů na území Moslaviny. To nebyly názory náboženské, nýbrž vědecké, zakládaly se na mnoha statistických údajích, z kterých bylo možné sledovat pokles počtu obyvatelstva na uvedeném území. Otázka demografie je aktuální i dnes, z jeho disertace by se i dnes mohli hodně poučit všichni, kdo se zabývají touto otázkou.
Po obhájení doktorátu se Salač stal lektorem morálního bohosloví na Katolické bohoslovecké fakultě, o něco později vicerektorem na Arcibiskupském bohosloveckém semináři, kde byl také duchovním pro studenty bohosloví. Politice se Salač vždy vyhýbal, nikdy o ni nepsal a nerad o ní mluvil, a tak válku a poválečná léta prožil bez následků. Po válce však byli mnozí katoličtí knězi pronásledováni, dokonce bylo uvězněno více vysokých katolických hodnostářů, mezi nimi i arcibiskup Stepinac, kterého soud odsoudil k šestnácti letům vězení.
Státním organům se přece podařilo najít i nějaký Salačův „prohřešek“. Byl obviněn z toho, že zakazoval bohoslovcům, aby se zúčastnili státních voleb. Nebyla to pravda. Salač jen jako duchovní bohoslovcům všeobecně vysvětloval, že ve volbách občané vždy volili kandidáty, kteří hájili jejich práva, nikoliv ty, o kterých pochybovali, a proto se někdy voleb nezúčastnili. To už stačilo k tomu, aby byl Salač obžalován za protistátní činnost, jelikož bohoslovcům „zakazoval“ zúčastnit se voleb. Tajná police měla mezi bohoslovci několik svých spolupracovníků, a tak se Salač a několik bohoslovců dostali do vězení. Salač dostal sedm let, byl vězněn v období 1951–1953 a potom byl propuštěn. Po propuštění působil kratší dobu jako farář ve vsi Suhopolje, ale brzy nato odešel znovu do Záhřebu, kde zastával mnohé zodpovědné náboženské funkce. Navštěvoval mnohé katolické farnosti, radil a ve stejnou dobu spolupracoval se záhřebským arcibiskupem Kuharićem. Největšího uznání se dožil roku 1970, když ho papež Pavel VI. povýšil na pomocného záhřebského biskupa. Byl to první biskup české národnosti v Chorvatsku.
Zdejší Češi by mu měli být vděčni za vše, co pro ně udělal. Salač v 60. letech i dále pracoval na Bohosloveckém semináři, kde byl dlouholetým spirituálem (vrchní duchovní). A právě v té době dokončil práci na shromažďování textů náboženských písní a modliteb v českém jazyce. Nebyla to náhoda, pracoval na tom ještě od roku 1940, když měl v Daruvaru během roku tři bohoslužby v českém jazyce, při kterých se také zpívaly české náboženské písně. Koncem uvedeného roku měl Salač pro věřící přednášku s názvem Proč se oslavují Vánoce. Není známo, že by se texty náboženských českých písní v Daruvaru zachovaly, a snad proto je Salač sbíral, aby je zachoval před zapomenutím. O tom svědčí jeho bývalý bohoslovec, ivanoselský rodák Vinca Sedláček, který mu v té práci pomáhal. To, co Salač sebral, v roce 1961 vytiskl cyklostylem, čímž zachránil i tuto složku náboženského života příslušníků české národnosti v Chorvatsku. Dodatečně zaznamenal i jiné náboženské texty, dokonce některé ze začátku 16. století. Už toto svědčí o tom, že biskup Salač pro zdejší Čechy udělal hodně, ale oni se mu za to nedostatečně odvděčili. Důkazem toho může být i malý počet přítomných věřících Čechů na svaté mši věnované biskupu Josefu Salačovi, kterou pravidelně v posledních letech v Daruvaru koncem prosince slouží Antun Škvorčević, biskup Požežského biskupství.
Tento příspěvek je krátkou připomínkou k příležitosti 100. výročí začátku českého školství v Chorvatsku a trochu staršího Československého svazu. Obojí mělo účel zpomalit asimilaci, k čemuž měly přispět kulturní spolky, české školy, náboženství, české písně a knihy. Také to poslední se u nás trochu opomnělo, třebaže knihovníci na valných hromadách českých spolků ještě po druhé světové válce řádně informovali o počtu čtenářů a počtu přečtených knih během roku.
V současnosti jsme svědky stálého poklesu počtu příslušníků české menšiny, ale proti tomu nelze zabránit. Spíše bychom měli více uvažovat o zachování českého jazyka s uvědoměním, že zdejší žáci nikdy neovládnou českou mluvu a psaní v češtině jako jejich vrstevníci v ČR. Učení českého jazyka by se nemělo konat pod nátlakem než z lásky, jelikož může dojít k opaku, že naši žáci raději budou psát v chorvatštině, přestanou číst české knihy a budou se vyhýbat mluvit česky. Se zánikem českého jazyka bude zanikat i česká menšina, a tak je možné, že jednou slova naší oblíbené písničky Ta naše písnička česká… nahradí parafráze „Ta naše slovíčka česká...“ Je v tom trochu pesimismu, ale nikomu neuškodí, když se nad tím zamyslí. Text Václav Herout, foto archiv