Tímto vznikly nové řecké komunity, které jsou dnes považovány za nedílnou součást velké řecké diaspory.
Pojem diaspora Řekové důvěrně znají již od dávných dob, pochází ze starořečtiny a označuje setí, rozesetí. První písemná zmínka o něm pochází z 5. století př. n. l. v historickém spisu Dějiny peloponéské války, které sepsal starořecký historik a politik Thúkydidés, považován rovněž za zakladatele historické monografie. Diaspora tedy označuje lidi nebo etnickou populaci, kteří dobrovolně nebo z donucení emigrují ze své vlasti, a přitom si zachovávají vazby na původní kulturu. Dnes řecká diaspora, vedle židovské a arménské, patří k nejpočetnějším ve světě, o čemž ostatně svědčí přítomnost kolem šesti milionů Řeků ve 182 zemích, tj. mimo hranice dvou řeckých národních států: Řecka a Kypru.
Hromadný příchod Řeků do bývalého Československa datuje od roku 1948. Vyvolala ho občanská válka v letech 1946–1949 v Řecku. Na jedné straně konfliktu stála promonarchisticky orientována část řecké společnosti a na druhé tzv. revoluční část, jež byla vedena řeckou komunistickou stranou podporovanou komunistickými režimy v Albánii, Jugoslávii a Bulharsku.
Po porážce Řecké demokratické armády (Dimokratikos Stratos tis Elladas – DSE) muselo z politických důvodů kolem 100 000 Řeků vlast opustit. Tito emigranti nejdříve našli na krátkou dobu útočiště ve státech sousedících s Řeckem – v Albánii, Jugoslávii a Bulharsku. Přítomnost tolika bojeschopných partyzánských jednotek těsně u řeckých hranic představovala, i přes jejich porážku, ohnisko trvalého nebezpečí pro athénský režim, a proto vedení Komunistické strany Řecka (KKE – Kommunistiko Komma Elladas) se souhlasem Moskvy rozhodlo o evakuaci všech emigrantů z Albánie, Jugoslávie a částečně i z Bulharska. Největší skupina řeckých emigrantů byla nasměrována do sovětského Uzbekistánu, zatímco další početné skupiny do ostatních socialistických států (Polsko, NDR, Maďarsko), přičemž se druhá největší skupina, přes 12 000 osob, dostala do Československa.
V první vlně v roce 1948 tam dorazilo přes 3000 dětí a na přelomu let 1948–1949 je následovali dospělí. Po nezbytné aklimatizaci v karanténních táborech (Lešany u Benešova, Mikulov, Svatobořice u Kyjova, Těchonín) následovalo usídlení emigrantů v příhraničních okresech severní Moravy a severozápadních Čech, ale i na Svitavsku. Zpočátku izolovaná skupina se v polovině 50. let adaptovala a Řekové se postupně rozmístili téměř po celé republice.
V 70. letech 20. století žilo v celém Československu 15 tisíc Řeků, z toho 900 v moravskoslezském Krnově, ve kterém měli zaplnit mezeru po deportovaném německém obyvatelstvu. Část z nich, zejména ti starší, se snažili vrátit po pádu vlády řecké vojenské junty do své vlasti, což se jim dařilo ve větší míře teprve až po roce 1982.
Nejvyšší státní představitelé obou zemí často charakterizují existenci nepříliš početné řecké komunity v České republice jako jeden z nejdůležitějších mostů mezi Prahou a Athénami. Status národnostní menšiny Řekové získali v České republice v roce 1991 a podle posledního sčítání obyvatel (2021) se k řecké národnosti hlásí 4077 občanů.
Řecká komunita sídlí v následujících městech: Praha, Brno, Ostrava, Jeseník, Krnov, Třinec, Karviná, Šumperk, Vrbno pod Pradědem, Havířov a Bohumín. Početně menší komunity Řeků žijí i v Jablonci nad Nisou, Liberci, Hradci Králové, Jihlavě, Vyškově, Olomouci, Strážnici, Znojmu a Mikulově.
Kulturní činnost řecké menšiny je velmi bohatá a podílejí se na ní spolky označovány jako „řecké obce“, jichž v Česku působí celkem deset. Řecké spolky pravidelně pořádají akce kulturního a společenského rázu a ve většině probíhá výuka řečtiny a řeckých tanců.
K nejvýznamnějším kulturním svátkům patří již tradiční Řecký festival v Krnově a Řecké dny v Brně. Všechny řecké obce připravují kulturní a společenský program ke státním svátkům Řecké republiky 25. března a České republiky 28. října, ukončený tradiční řeckou lidovou zábavou s hudbou a tancem.
Kromě obcí působí také sdružení Společnost přátel Nikose Kazantzakise (jeden z nejznámějších představitelů novořecké literatury, proslulý především svými romány Řek Zorbas, Poslední pokušení, Kristus znovu ukřižovaný a jejich filmovými adaptacemi) a Nadační fond Hellenika. Velice významné postavení zaujímá Lyceum Řekyň v České republice. Lyceum Řekyň je známé v celém helénském světě svým nesmírným přínosem pro udržení a šíření řeckého kulturního dědictví již od roku 1911, kdy bylo založeno v Aténách pedagožkou Callirrhoe Siganou Parren. V současné době má Lyceum celkem 66 poboček, z toho jich 50 působí v samotném Řecku. České sdružení patří mezi devět evropských poboček z celkového počtu šestnácti zahraničních Lyceí. Česká pobočka je založena v roce 2000 a sídlí v Brně.
Cílem Lycea je zachovávání řeckých zvyků a tradic, studium a pěstování folklorního umění, podpora ženy, morální podpora matky a dítěte a popularizace všech forem řecké kultury a umění. Přispívajícími členy Lycea Řekyň v ČR se mohou stát i muži, pokud chtějí přispět k naplňování cílů Lycea. Nemohou být ale zvoleni do správní rady a hlasovat na valném shromáždění.
K zakládajícím členkám Lycea patří například etnografka Antula Botu (1952), první česká Řekyně, která ukončila studium etnografie na FFUK v Praze a zabývá se řeckou otázkou v Česku. Spolu s manželem, historikem Milanem Konečným, napsali dílo Řečtí uprchlíci – Kronika řeckého lidu v Čechách, na Moravě a ve Slezsku 1948–1989. Jde o rozsáhlou pětisetstránkovou monografii, kterou v roce 2005 vydala Řecká obec v Praze.
Další zakládající členkou Lycea, jež celoživotně propagovala řeckou kulturu byla zpěvačka Marta Elefteriadu, narozená v roce 1946 v jugoslávském Bulkesi, dnes Maglić (Vojvodina, Srbsko). O dva roky později se tam narodila i její sestra Tena, a obě byly v roce 1950 spolu s rodiči přesunuty na Moravu. Obě sestry se prosadily v hudbě a na hudební scéně působily jako duo Marta a Tena. Jejich první nahrávky pocházejí z roku 1968. V roce 1970 vyšla ve vydavatelství Panton jejich první dlouhohrající deska s názvem Dál než slunce vstává. Od té doby obě sestry patří do širší špičky české popmusic.
Marta, která mimochodem ukončila studium psychologie na FFUK v Praze, sestavila i řeckou kuchařku (poprvé vyšla v roce 1992 a loni se dočkala pátého vydání).
Od roku 1999 vychází časopis Kalimera, což je dosud jediný časopis v řeckém jazyce v Česku. Začal vycházet z iniciativy skupiny Řeků, členů Řecké obce Praha, podporovaných správní radou Řecké obce Praha. Do čtvrtého čísla byl vydáván díky finanční podpoře různých řeckých podnikatelů v Praze. Časopis se z původních 16 stran rozrostl na 32, a od roku 2008 je dostupný i online na stránkách Řecké obce Praha. Je to dvouměsíčník a vychází za finanční podpory Ministerstva kultury České republiky a jeho čtenářů. V časopise jsou publikované informace o aktivitách Řeků v České republice a ŘO Praha, obsahuje také cestopisné reportáže z Řecka a Kypru, rozhovory s Řeky žijícími v České republice a jiných zemích, články související s řeckými dějinami a také řecké recepty.
Novinářka Mladé fronty dnes Scarlett Wilková (Opava, 1974) nemá sice řecký původ, ale je velkou propagátorkou a příznivkyní Řecka a řecké kultury. Je autorkou knihy Málokdo ví o nedávno zesnulé zpěvačce Haně Zagorové a pracuje také na neziskových projektech týkajících se problematiky života lidí v seniorském věku. Spolupracuje se společností Post Bellum, která provozuje databázi Paměť národa. Pro ni natočila vyprávění řady řeckých pamětníků, a tak vznikl nápad zaznamenat jejich osudy i v beletristické formě. Výsledek je román Až uvidíš moře, který pojednává o dospívání a následném životě dvou řeckých dívek, jež uprchly z rodného Řecka a nový domov našly v Československu. Román začátkem dubna 2022 vydalo prestižní pražské nakladatelství Motto, získal vesměs kladné kritiky a těší se velkému zájmu čtenářů. Připravila Sylvie Sittová
