Slavnostního zahájení se zúčastnila řada významných hostů v čele s místopředsedkyní vlády Chorvatské republiky pro společenské aktivity a lidská práva Anjou Šimpragou a státním tajemníkem pro politické záležitosti na Ministerstvu zahraničních věcí a evropských záležitostí Frano Matušićem. Přítomné oslovili i český velvyslanec Milan Hovorka a jeho izraelský a kanadský kolega Gary Koren a Alen Bowman, zástupce japonskeho velvyslance Ueda Tatsuyuki a ředitel Archeologického muzea Sanjin Mihelić.
Výstava hovoří o osudu mladé české židovské dívky Hany Brady, jejíž život skončil v plynové komoře v Osvětimi, o osudu jejího bratra Jiřího, a o mladé ředitelce tokijského Střediska pro vzdělávání o holocaustu, která, motivovaná zájmem japonských dětí, životní příběh Hany a Jiřího objevila. Cílem autora výstavy, českého pedagoga Lubomíra Šuly, který žije v Hanině rodném Novém Městě na Moravě, bylo seznámit české děti s Haniným příběhem v rámci vzdělávání o holocaustu. Mezinárodnímu publiku byla výstava poprvé představena v listopadu 2022 v sídle Rady Evropy ve Štrasburku.
Jak vysvětlil velvyslanec Hovorka, ve snaze přiblížit japonským dětem téma holocaustu, Fumio Ishioka, ředitelka tokijského vzdělávacího a informačního centra o holocaustu, získala v roce 2000 balíček ze Státního muzea v Osvětimi, který obsahoval kufřík jednoho z vězňů nechvalně známého koncentračního tábora. Na němž bylo napsáno: Hanna Brady, geb. 16. 5. 1931, Waisenkind (tj. sirotek). Právě tento malý hnědý kufřík vzbudil u žáků Fumiko Išioky velikou zvědavost. Chtěli se dozvědět, kdo byla Hana Brady a jaký byl její osud. Ishioka, která znala pouze jméno a datum narození uvedené na kufříku, nakonec odhalila příběh o životě dívky Hany z Nového Města na Moravě a jejího bratra Jiřího, který přežil holocaust a po válce emigroval do Izraele a později do Kanady, kde zemřel roku 2019. Z osvětimského muzea dostala informaci, že tam byla Hana deportována z Terezína, a získala odtud pět Haniných kreseb. Její žáci však chtěli o Haně vědět víc. Proto se vypravila sama do Terezína, kde se jí podařilo vypátrat další stopy. Dovedly ji až do kanadského Toronta, k Haninu bratrovi Jiřímu, který mohl odpovědět na všechny otázky japonských dětí.
Hanna Brady se narodila 16. května 1931 v Praze do rodiny sekulárních židovských maloobchodníků Karla a Markéty Bradyových, která žila v Novém Městě na Moravě. Měla o tři roky staršího bratra Jiřího. Ke konci roku 1940 byla Hanina matka zatčena gestapem a krátce vězněna v Jihlavě, poté převezena do ženského koncentračního tábora v Ravensbrücku. V září následujícího roku si gestapo přišlo i pro Hanina otce. Poté, co ztratila oba rodiče, se jí a jejího bratra ujal strýc Ludvík, který pro svůj árijský původ nebyl terčem nacistických deportací (přesto však tím, že pomáhal Židům, značně riskoval). Dne 14. května 1942, krátce před jejími jedenáctými narozeninami, přišla Haně obsílka, že se musí dostavit do deportačního centra v Třebíči, odkud byla po čtyřech dnech čekání spolu se svým bratrem a ostatními transportována do terezínského ghetta. V Hlavní pevnosti, v tzv. „dětském domově“ strávila další dva roky. Občas pomáhala s lehkými pracovními úkoly, navštěvovala tamní lekce šití. Z tehdejšího období se po ní zachovalo 5 kreseb. Později, kdy byly v ghettu povoleny vycházky, se mohla stýkat se svým bratrem, ke kterému se ještě více přimkla.
Dne 23. října 1944 byla transportována do koncentračního tábora v Osvětimi–Březince. Jeden z důstojníků (podle Jiřího Bradyho přímo doktor Mengele) jí při rozřazování určil stranu, která končila v plynových komorách (její smrt v den příjezdu potvrdily i některé z Haniných spoluvězeňkyň, které Osvětim přežily). Její bratr Osvětim přežil a později pomohl dát dohromady detaily ze života své sestry, včetně fotografií.
Je zajímavé, že Hana chtěla být učitelkou a toto její přání se naplnilo jiným způsobem: Svým vlastním osudem učí děti hodnotám, jako je tolerance, úcta a soucit a vypráví o holocaustu. Připravil Marijan Lipovac
SVĚTOVÁ PREMIÉRA DOKUMENTÁRNÍHO FILMU EVA FISCHEROVÁ V DARUVARU
O dokumentární film Chorvatské rádio-televize o umělkyni Evě Fischerové, který měl světovou premiéru 25. ledna v daruvarském kině 30. svibnja, byl ohromný zájem. Projekce se konala při příležitosti Mezinárodního dne památky obětí holocaustu (27. ledna). Předcházela jí hudební vložka profesorů Hudební školy B. Bjelinského z Daruvaru, v jejichž podání zazněla skladba z filmu Šindlerova lista (Schindlerův seznam). O den později film zhlédli i studenti Ekonomické a turistické školy.
Seznámit se s životem a tvorbou rodačky z Daruvaru E. Fischerové, kterou ještě před rokem nikdo neznal, ačkoliv ve světě byla známá, si nenechali ujít představitelé Daruvaru, institucí a škol. Pozdravila je Daruvařanka, redaktorka filmu a pořadu Prizma Chorvatské rádiotelevize (HRT) Daniela Draštatová, která prohlásila: „Je neuvěřitelné, že jsem o ní nic neslyšela, ačkoliv vyrostla v mé ulici.“ V tom momentě se z Říma hlásil mobilem i syn E. Fischerové Alan David Baumann, nadšený velkým ohlasem diváků. Životopisný skoro hodinový film návštěvníky seznámil s příběhem velké malířky, Židovky, která ačkoliv se během života do rodného Daruvaru nevracela, nosila ho v srdci. Po 102 letech se o její pomyslný návrat postaral její syn, který odhalil umělecký svět své matky.
Autorka se ve filmu snažila zachytit životní příběh E. Fischerové, dcery posledního daruvarského rabína Leopolda, jehož služba rodinu odvedla do Srbska do Bělehradu, kde ho Němci během 2. světové války zastřelili. Z filmu bylo zřejmé, že šlo o neuvěřitelnou ženu, která se stala uznávaná díky svým obrazům a vitrážím. Film zachycuje vyprávění Eviných nejbližších, z rodin Fischerových a Baumannových, ale i přátel a lidí, kteří ji znali. Zachycuje zajímavosti od svatby na kole přes průboj na uměleckou scénu a setkání se známými umělci Morriconem, Chagallem, Dalím a Picassem.
Po projekci filmu se tvůrci filmu svěřili se zážitky z natáčení. Scénáristka a režisérka Marijana Kranjecová zmínila, jak k natáčení došlo: „Impulsem bylo mé rychlé 17minutového interview pro Prizma s Eviným synem A. D. Baumannem o jeho matce, o níž jsem nevěděla. Výstava o E. Fisherové měla vernisáž vloni na Noc muzeí v daruvarském zámku, jako první akce regionálního muzea. Po zhlédnutí reportáže mě D. Draštatová vyzvala, abych o ní natočila dokument, který jsme realizovali vloni. Týden se v červnu–červenci točilo v Římě a čtyři dny v Daruvaru, i v Bjelovaru.“
Redaktor dokumentárního programu HRT Vladimir Brnardić řekl, že letos, kdy Chorvatsko předsedá Mezinárodnímu sdružení obětí holocaustu, HRT připravilo řadu filmů na to téma: 26. ledna Dječak iz Auschwitza a 30. ledna se konala i televizní premiéra filmu Eva Fischer, na němž se kromě uvedených osob podíleli producent Miroslav Rezić, hudba Ivana Đula a Luka Vrbanić, kamera Igor Tukša, montáž Miljenko Baričević, grafické zpracování Damir Sabolović. Text a foto A. Raisová
