Předsedkyně Klubu literátů Táňa Novotná Golubićová úvodem připomněla, že vzpomínku uspořádaly nejdřív v Jindřichově rodném Brestově místní Beseda a daruvarská divadelní skupina, které Jiřina čtvrtstoletí stála v čele, v Daruvaru se přidal Klub a knihovna za podpory Jednoty a Svazu Čechů. Jana a Jitka Staňovy shromáždily fotografie, záznamníky a další předměty a za pomoci Jarušky Pihýrové vznikla působivá výstavka. Vzpomínkový večer slavnostně uvedl ženský pěvecký sbor daruvarské Besedy českými lidovými písněmi.
Libuše Stráníková a Marie Selicharová provázely přítomné životními cestami obou manželů, které se spojily v redakci Jednoty v Daruvaru. „Oba zde zanechali mnoho stop, ve kterých dodnes kráčíme,“ zaznělo v průvodním slovu. Úryvky z próz a procítěné verše Jindřicha i Jiřiny Staňových četli Alena Raisová, Jiřinka Buzková, Jasna Lukášová, Romana Rašetićová, Míra Borošová, Jiřina Brkićová, Ivo Leksa a Željko Podsedník. Byla to krásná ukázka bohatého básnického výrazu a hloubky citů a myšlenek obou autorů.
Moderátorky vyzvedly odbornost Jindřicha Stani v oboru žurnalistiky a českého jazyka a Jiřiny Staňové v obou těchto oborech a archivnictví, ale také v krajanském životě – folkloru a ochotnickém divadle. Jiřina byla také místopředsedkyní Svazu Čechů. Bohužel osud oba předčasně odebral z krajanského života a neumožnil jim dokončit mnohé chystané a plánované podniky.
Při vzpomínání na oba krajanské pracovníky přečetla Míra Valentová vtipnou báseň, kterou Jiřina napsala kdysi při oslavě svátku Josefa Valenty. Na Jindřicha a Jiřinu jako spolužáky, kolegy na studiu a oddané přátele dojemně zavzpomínaly také L. Stráníková, Lenka Janotová, Věra Vystydová. O přátelství v divadelním souboru zavzpomínali Drago Šimala a Ivo Leksa, který konstatoval, že ač Jiřina byla vysokoškolsky vzdělaná, nikdy se nad nikoho nepovyšovala a byla ke všem přátelská. Dcera Staňových Jitka konstatovala, že ve zdejších divadelnících a spolupracovnících našla její matka novou rodinu.
Organizátorky poděkovaly přítomným za láskyplné vzpomínky a konstatovaly, že na lidi, kteří zanechali tak hlubokou a významnou stopu v krajanském životě, nemůžeme, ani nesmíme zapomenout. Ve šlépějích manželů Staňových dnes pokračují také jejich dcery. Přátelé a příbuzní pokračovali ve společném vzpomínání. Text a foto Ž. Podsedník
OD NAROZENÍ JIŘINY A JINDŘICHA STAŇOVÝCH UPLYNULO 75 LET
Klub literátů Svazu Čechů, divadelní skupina Sebranka a Burianova knihovna České besedy Daruvar uspořádaly 9. března v Daruvaru s podporou Svazu a nakladatelství Jednota literární večer Jiřiny a Jindřicha Staňových k 75 letům od jejich narození.
Jak v působivém průvodním slovu uvádí Libuše Stráníková, na jejich stopy narazíme všude: v Jednotě, ve Svazu, v krajanských spolcích – zejména v daruvarském. Mohli bychom se od nich poučit v novinářství, v divadelnictví, ve folkloru, v literatuře, ve vztahu k českému jazyku, v úctě k lidem, kteří nám v krajanském snažení předcházeli.
JINDŘICH STAŇA se narodil 20. října 1947 v Brestově, základní školu vychodil v Brestově a v Končenicích a české oddělení gymnázia v Daruvaru. Potom jako úplně první stipendista české menšiny vystudoval v Praze češtinu a slavistiku na FFUK a novinářství na fakultě žurnalistiky (čili dvě fakulty najednou a obě vystudoval v termínu). Ihned po promoci začal pracovat v Jednotě, kde měl příležitost uplatnit získané znalosti. Tehdejší ředitel a šéfredaktor Josef Matušek mu dovolil zavést celou řadu novinek, pravidel a praktik, které v redakci platí do dneška. Patřilo k nim například rozdělení rubrik a v té době velice praktické vypracovávání tzv. zrcadla, podle kterého pak v tiskárně zalamovali stránky. Byl vynikajícím novinářem, o kterém se předpokládalo, že se jednou stane šéfredaktorem Jednoty. Jindřich bohužel velmi brzy podlehl nemoci, které se marně bránil. Zemřel 28. ledna 1987, bylo mu pouhých 40 let... I když za sebou nezanechal velké dílo, vyoral svými začátky v novinářství i ve spolkové činnosti příkladnou brázdu co do vysoké odbornosti a úrovně, stojí v nepodepsaném nekrologu, jehož autorem je pravděpodobně šéfredaktor Matušek.
Na studiích v Česku se Jindřich seznámil s Jiřinou Švejkovou, studentkou archivnictví a pomocných věd historických na FFUK v Praze.
JIŘINA STAŇOVÁ, narozená Švejková, se narodila 13. února 1947 v Karlových Varech, kde absolvovala základní a středoškolské vzdělání a byla také členkou folklorního souboru. Po dokončení studia dva roky pracovala v okresním archivu v Karlových Varech a v roce 1972 se jako Jindřichova manželka přestěhovala do Daruvaru. Jako novinářka posílila redakci Jednoty. Jednota tak vlastně získala dvě vynikající novinářské síly.
S naším prostředím Jiřina srostla tak, jako by tu vyrostla, rozuměla mu a měla ho ráda. Téměř okamžitě se zapojila do České besedy a Svazu Čechů. Byla dlouholetou místopředsedkyní jak České besedy Daruvar, kde vedla i divadelní skupinu, tak také Svazu, kde byla členkou několika rad. Divadelní radu několik let vedla. Vždycky říkala, že má domov tady, na Daruvarsku, kde má své lidi. Jako odbornice v oboru archívnictví a dějin s obrovským zájmem o český jazyk, kulturu a tradice, našla v krajanském světě široké pole, na kterém mohla působit.
Jiřina v Jednotě zpočátku vedla kulturní rubriku, potom se jako redaktorka rubriky Mládí snažila získat mladé dopisovatele a povzbuzovala je k vlastní literární tvorbě. Později se jako redaktorka krajanské rubriky, ale i jako předsedkyně divadelní rady a členka předsednictva Svazu Čechů snažila oživit krajanskou kulturní činnost.
V roce 1992 se stala ředitelkou a šéfredaktorkou Jednoty a byla jí téměř až do předčasné smrti. Zemřela 10. února 2007, pouhé tři dny před svými 60. narozeninami. Byla to léta nesmírně složitá a těžká, jak kvůli politické situaci, tak také z hlediska finančního. O mnohých problémech se ale nešířila, sama se vyrovnávala s nátlakem na zmenšování redakce, s nedostatkem peněz, s osočováním a zlými jazyky. Vedla redakci tak, že se z našeho týdeníku stal převážně kulturní časopis, který krajanský život nejen sledoval, ale také ho pobízel a povzbuzoval. Na nás, novinářích, je, abychom krajanům přinášeli impuls, abychom rozproudili a usměrnili krajanský život, tvrdila. Zároveň redigovala řadu knih Krajanské tvorby a také Přehled.
Jiřina měla spoustu zájmů, a na co sáhla, to zvedla o rovinu výš: krajanský tisk, folklor, divadlo, literární tvorbu... Její snad největší láskou bylo ochotnické divadlo, kterému se při své práci věnovala více než čtvrt století. Za tu dobu vytvořila celou řadu vynikajících inscenací a rozhodně to byla ona, kdo se zasloužil o to, že se české krajanské divadlo dostalo do povědomí jak českých, tak také chorvatských odborníků. Ke stému výročí českého divadla v Daruvaru spolurežírovala hru Naši furianti a v knize Slovo psané a vyřčené sepsala dějiny daruvarského divadla. Téměř každý rok uvedla na jeviště některou divadelní perličku, většinou českých soudobých autorů. Dokázala perfektně zvolit hru pro svůj soubor, rozdělit úlohy tak, aby každému padly na tělo. Jejím mistrovským kouskem byly Shakespearovy Veselé paničky windsorské. Nezapomenutelné jsou její tzv. komponované programy k různým výročím, za všechny bych vyjmenovala programy Listujeme Jednotou nebo Český dům vypráví... Svou „divadelní sebranku“ stmelila tak dokonale, že její jádro ještě i patnáct let po její smrti stále působí.
Jiřina i Jindřich tvořili také literárně. Jindřich psal básně a humorně laděnou prózu, a kdyby neodešel tak brzo, jistě by dnes patřil k předním krajanským literátům... Jiřina ve svých básních dávala průchod svým nejniternějším, často neveselým pocitům. Jsou to nejčastěji smutné, ba pesimistické verše. Když byly příliš niterné a příliš ji odhalovaly, tak se pod ně podepisovala svým dívčím jménem, které v tomto prostředí skoro nikdo neznal...
Jiřinina drobná próza je inspirovaná zdejšími lidmi a prostředím, je humoristická a má satirický podtext. V krajanské literatuře to jsou skutečně vzácné vlastnosti. My, kteří jsme se s ní stýkali kolem divadla a i jinak, víme, jaký měla obrovský smysl pro humor.
Do Daruvaru Jiřina přišla z jiného prostředí, českého, vysokoškolského a velkoměstského, a přitom zapadla mezi nás, jako by tu byla odjakživa. Měla ještě hodně plánů a snů, které nestačila uskutečnit: archiv Svazu a Besedy, ročenka k stému výročí daruvarské Besedy, nevydané, nezredigované a nenapsané knihy, další inscenace…
Jindřichovi můžeme být vděční, že nám do krajanského prostředí Jiřinu přivedl. A Jiřině za všechno to, co nám dala – jako redaktorka, jako znalkyně českého jazyka, jako literátka, a především jako člověk. A jsem přesvědčená, že by oba, Jiřina i Jindřich, dnes byli hrdí na své dvě dcery, které každá svým způsobem, pokračují v jejich díle. Text Libuše Stráníková, redakčně kráceno
