Následně byl z obce Březí vykázán, protože neměl mít příznivý postoj k tehdejší lidově demokratické republice a zjevně odmítl spolupráci s StB. Velkou část svého života pak strávil v obci Ivaň, dožil se prý 99 let a má tam mít i malou pamětní desku na jeho památku. Měl to být zároveň také písmák.
Protože Karel Fišer strávil a učil mnoho let v někdejší Jugoslávii – Daruvaru – Ludině, našly by se třeba ještě nějaké materiály pamětníků? Článek bych pak umístil na web www.Pratlsbrun.cz, kde bych panu Fišerovi věnoval pár řádků. Web Pratlsbrun.cz je v majetku Regionálního muzea v Mikulově, tak by pak informace mohly sloužit i dalším generacím...“
K e-mailu pan Mašek přiložil několik dokumentů z policejních archivů. Na stránce amaterskedivadlo.cz se nám podařilo vypátrat střípky z článku o bošovické výstavě o Karlu Fišerovi:
KAREL FIŠER, učitel, varhaník, organizátor veřejného a kulturního života.
Narodil se 5. 12. 1901 v Zahnašovicích na Zlínsku v rodině hospodského, jinak měšťana a rolníka, Františka Fišera. Mládi prožil ve Fryštáku, tady chodil i do školy.
Do Bošovic přišel jednoho prosincového večera 1921 a na jeho příchod mu svítila obrovská pochodeň hořícího větrného mlýna na Drahách.
Nastoupil na své první učitelské místo. Jeho příchodem rozkvetl kulturní a společenský život. Vesnická divadla byla tehdy samozřejmostí, ale operetky a zpěvohry v Bošovicích nacvičoval až Karel Fišer. Hrál v kostele na varhany, zpíval se sborem.
Dne 5. června 1923 se v kostele sv. Stanislava Bošovicích oženil s Poldinkou Navrátilovou, dcerou hostinského Aloise Navrátila z Bošovic. Leopoldina Navrátilová však 21. 11. 1927 umírá a zanechává Karlovi Fišerovi dceru Zdenu (narozena 4. 3.1924, zemřela 10. 7. 1946).
Podle svých představ si na konci vesnice postavil domek – vilku. Tady s dcerou prožívá několik spokojených a klidných roků.
Jeho novým působištěm se stalo Království Jugoslávie, kraj Moslavina v Chorvatsku a česká menšina v Ludině. Tady nastoupil 20. záři 1935 učitelské místo na české škole – poslalo ho sem tehdejší Ministerstvo školství a národní osvěty v Praze. Do české menšinové školy tehdy chodilo kolem 60 žáků, Čechů. Během několika týdnů stmelil nový učitel krajany a vytyčil velký úkol: Postavit a kulturně využívat Český národní dům a tím položit i základní kámen novému soužiti Čechů a Chorvatů v širokém okolí. Dne 2. června 1936 se začalo stavět, ve třech týdnech byla hrubá stavba dokončena. U Chorvatů stavba budila obdiv svojí velikostí a prostorností. Celá Moslavina byla osvětlena pouze petrolejovými lampami, ale Český národní dům byl osvětlen září elektrických žárovek. Dům ještě nebyl dokončen, ale už se zde hrála Maryša od bratří Mrštíků. Říkaly tehdy, dům byl pootevřen. Oficiální otevření Českého národního domu bylo stanoveno na 17. října 1937, bylo to něco velkolepého.
Na obzoru se však rýsovala strašlivá mračna celosvětového požáru. Po informacích o mobilizaci v ČSR se v Ludině konaly sbírky na obranu českého státu, největší v červnu 1938. Ludinští věděli, že je třeba bránit Prahu i Ludinu. V červnu 1940 odjelo do československé zahraniční armády tvořící se na západě osm ludinských krajanů, následovali další a poslední transport odjížděl z Ludiny v březnu 1941 včetně učitele Karla Fišera. Tito vsak dojeli pouze do Bělehradu, kde je zastihlo bombardování.
Návrat do Chorvatska byl hrozný. Po návratu byli všichni pozatýkaní, všichni byli odsouzeni k smrti. Až na jednoho. Bylo to v době, kdy Chorvatská „Zaštita“, zakuklení ustašovci napadali česká obydlí, tloukli naše lidi, kradli majetek, podřezávali ovocné stromy. Život pro Čechy se stával peklem.
Učitel Karel Fišer se z Bělehradu nevrátil. Už neměl domov. Byl na něj vypsán zatykač. Bojoval o svůj holý život, bojoval však i za krajany. Prostřednictvím jednoho kutinského advokáta se dostal přímo k ustašovskému funkcionáři a vsadil vše na jednu kartu. Vsadil i vlastní život.
Ustašovský funkcionář si vzpomněl na rok 1932, kdy ho jeden Čech – Karel Fišer – vyvezl na koňském spřežení včetně zbraní přes zahradu do polí...
V té době se však Karel Fišer s menší skupinou chtěl dostat zpět do Československa. V Ludině byli Němci, pro učitele i ostatní ze skupiny jistá smrt. Přesouvali se tedy do Záhřebu. Ve věži arcibiskupského kostela přežili další bombardování. Ustašovci měli možnost při vyprošťování z trosek některé z Čechů zatknout. Bylo 16 obětí. Zbylá skupina se dostala do Bělehradu, Komandant je nechtěl pustit, ale chtěl je zařadit do četnického komanda. Pomohl opět český vyslanec v Bělehradu. Všem zajistil potřebné doklady. Mohli tedy pokračovat domů, do Protektorátu. Domů se však dostalo jen několik jednotlivců.
Po příchodu domů do Bošovic Karel Fišer navázal ilegální činnost se zajatci a uprchlíky. Byl ve spojení hlavně s partyzánem, Srbem Dobroslavem Lupuljevem. Tento se ukrýval u sedláků Pažebřucha a Žandy ve Velkých Hostěrádkách, byli pro něho uvězněni a zastřeleni učitelé Pacák, Volf a Kuks z Klobouk u Brna. Dodnes není spolehlivě vysvětleno, zda zmíněný nebyl agentem ve službách fašistů.
Po pádu fašizmu v 1945 se Karel Fišer hlásil o učitelské místo v pohraničí, kde bylo málo učitelů. Zakotvil v Prátlsbrunu – Březí u Mikulova. Opět hrál divadla, estrády, vyučoval zpěv a hudbu.
V roce 1949 ho navštívili pánové v kožených kabátech. Provedli důkladnou prohlídku domu, zabavili korespondenci, za prsty jim zůstalo i několik stokorun. Se železy na rukách ho odvezli do věznice ve Znojmě. Následovala pražská Bartolomějská (sídlo policie, pozn. redakce), osmihodinové křížové výslechy a bití. Byl převezen do pankrácké věznice, následně do Ruzyně. Nikdy nebyl obžalován za konkrétní zločin. Bylo mu však stále vyhrožováno fyzickou likvidací a nadáváno do dacanů.
Po několika měsících těžkých žalářů a samotek byl v březnu 1950 propuštěn domů. Po příchodu z vězení se hlásil v Brně znovu o učitelské místo. Dne 1. září 1950 nastoupil na školu v Novosedlech, ale za dva měsíce byl přeřazen do Ivaně.
Byl poslán na psychiatrické vyšetření do Brna, dostal se do léčebny v Černovicích a později do Kroměříže. Tam strávil plných 17 měsíců.
A důvody toho všeho? Okresní velitelství národní bezpečnosti v Mikulově dne 22. 4. 1950 ve výměru, s kterým musel opustit Březí (i když byl stále ještě na psychiatrické léčebně) napsalo:
„Podle zjištění nemáte kladný poměr k lidově-demokratickému zřízení a neposkytujete záruky, že svého pobytu v hraničním pásmu nezneužijete k činnosti namířené proti státním zájmům. Svým chováním zadáváte příčiny k šíření nepravdivých a poplašných zpráv, jež jsou sto ohroziti klid a pracovní úsilí spoluobčanů v obci.“
Vrátit do Bošovic se nesměl, obec mu to nedovolila. Azyl a přístřeší našel v Ivani na faře, odkud byl vyhnán farář. Nesměl učit, protože byl nervově nemocný. Teprve v roce 1952, údajně po vyléčení, mohl znovu nastoupil na učitelské místo v Ivani.
Přišel rok 1968 a jisté změny vedení státu. Učitel Karel Fišer byl částečně rehabilitován, bylo mu vydáno osvědčení, že byl účastníkem zahraničního odboje, Na rehabilitaci a finanční odškodnění za věznění v padesátých letech si však musel ještě počkat.
V osmdesátých letech dostal pozvání do Jugoslávie, aby převzal čestná občanství několika měst. Vděční obyvatelé Ludiny na něj stále vzpomínali. Cestou se však stává účastníkem těžké autonehody a domů se vrátil s těžkými popáleninami na nemocničním lehátku.
S velkým zadostiučiněním vítá listopad 1989. Přestože může konečně volně mluvit o všech zvěrstvech a nespravedlnosti, spokojuje se s konstatováním, že máme svobodu, že si ji musíme bránit, aby jeho život neprožívali další poctiví spoluobčané.
Předsednictvo Českého svazu bojovníků za svobodu mu v květnu 2001, tedy k jeho stým narozeninám, předalo Železný záslužný křiž a pamětní medaili „Za věrnost 1939–1945“, za zásluhy v boji za osvobození Československa.
Po celý život sbíral a shromažďoval obrazy, keramiku, porcelán. V jeho vilce v Bošovicích, kterou po smrti dcery pojmenoval „Zdena“, nashromáždil doslova poklady. Rád je ukazoval přátelům, zájemcům, jezdily sem zájezdy. Po roce 1990 se vilka stala místem soustředěných nájezdů různých zlodějů, Ty největší loupežné nájezdy naštěstí už nezažil. Zemřel 15. 2. 2002 v Bošovicích ve svých sto letech.
