Podobnou cestu procházeli Češi žijící v dnešním Chorvatsku, kam se stěhovali hlavně v průběhu 19. století. Až do roku 1918 žili ve společném státě s obyvateli dnešní ČR. Po rozkladu Rakouska-Uherska zůstali Češi v Chorvatsku v jiném státě, v Království SHS (Jugoslávii). Už po přistěhování začala postupně jejich asimilace, k čemuž nejvíce přispěly tehdejší školy a bohoslužby, které nebyly v českém jazyce. Asimilace byla rychlejší ve městech a pomalejší ve vesnicích, pokud v nich žil větší počet příslušníků české národnosti. Nejsilnější bránou před odnárodněním byly tehdy české písně, zvyky a české knihy, které si Češi s sebou přivezli nebo jim je někdo zasílal ze staré vlasti. To vše by přece jen nestačilo, nebýt českých škol, které si chorvatští Češi začali zakládat až po založení Československého svazu v tehdejším Království SHS v roce 1921.
Zakládaní českých škol nebylo tak snadné, jak si to dnes představujeme, nebo jak se to občas popisuje. I když se u nás v posledních 30 letech o českých školách psalo dost, přece se nepodařilo sepsat celkové dějiny českých škol, což bylo v plánu ještě před půlstoletím. Právě proto zůstaly velké mezery v dějinách českého školství, zvlášť co se týče období mezi dvěma světovými válkami. Nebyli vyjmenovaní mnozí průkopníci, kteří se zasloužili o zakládání českých škol, dokonce se neví hodně o působení čtyřicítky českých učitelů, které vysílaly československé úřady. Často nebyli jen učiteli, ale i kulturními pracovníky a nositeli kulturního života v prostředí, kde pracovali. Nepsalo se o mnohých problémech, na které se naráželo při zakládaní českých škol. O problémech by se jistě mohlo snadněji psát před půl stoletím, když ještě žilo hodně těch, kdo na předválečné období pamatovali. Dnes lze spoléhat jen za menší počet zachovaných kronik nebo na nějaké kratší zachované archivní záznamy. Připomenu obsah právě takových záznamů, abychom doplnili některé mezery ve školském životě v období mezi dvěma světovými válkami.
PRVNÍ ČESKÁ SOUKROMÁ ŠKOLA V CHORVATSKU
První česká nižší čtyřletá česká škola v Chorvatsku byla založena v roce 1922 v Daruvaru. O jejím založení a problémech, na které po založení narážela, se psalo, ale jak tomu bylo jinde, to už není tak známé. Pravdou je, že se na zakládání i dalších českých škol na širším daruvarském území podíleli také členové daruvarské Besedy. Při otevírání každé takové školy bylo třeba zdolat mnohé překážky, těch bylo všude. Někde šlo o podobné, někde odlišné, někde se vyřešily a někde se to nepodařilo po celé meziválečné období.
Při daruvarské České besedě působil od roku 1923 výbor, který se od roku 1926 nazýval Matice školská, jako pracovní odbor Československého svazu. Sídlo Svazu po založení bylo v Novém Sadu, později v Bělehradě. Spolupráce Matice školské se Svazem byla nutná, jeho prostřednictvím kontaktovala s úřady v Československu a také udržovala kontakty se státními úřady v Bělehradě. Vedení Československého svazu v Bělehradě mělo zájem spolupracovat s Maticí školskou v Daruvaru, protože jejich tajemník byl jediným profesionálem, který měl na starosti udržovat kontakt se všemi Čechy a Slováky v tehdejším státě, řešit jejich záležitosti a udržovat kontakty s československými úřady. Svaz se také plně zapojil do otevírání českých škol a byl svými radami všem velmi nápomocen.
Pro otevření každé české školy bylo nutné uspokojit mnohé předpoklady: musel být dostatečný počet žáků, bylo nutné mít souhlas jejich rodičů, mít českého učitele, zajistit místnost pro školní výuku, mít souhlas místních a státních úřadů, postarat se o financování a ubytování učitelů, získat podporu Československého svazu, který měl navázat kontakty se státními školskými úřady v ČSR. Ty měly vypracovat učební osnovy v souladu s jugoslávskými, postarat se o české školní učebnice, vysílat české učitele a hradit mzdy za jejich zdejší prací. Bylo nutné dbát o to, co si o tom myslí učitelé, kteří pracovali na zdejších národních státních školách, protože ti často nebyli nadšeni, když bylo v některé vsi kromě národní školy otevřeno i paralelní české oddělení. Dá se to částečně pochopit. Dokonce v kronice školy ve Velkých Zdencích její správce Mato Lovrak, který se později stal známým dětským spisovatelem, upozornil, že se po otevření českého oddělení jeden učitel z lidové školy stane přebytečným a bude dekretem přeložen, možná dokonce do nějakého zapadákova, daleko od domova. Taková přeložení učitelé vnímali jako trest.
Musí se rovněž brát v úvahu také to, že jugoslávské státní úřady se na začátku nestaraly o menšinové školy, péči ponechaly menšinám, a mnohé z nich byly proto soukromé. Teprve později, když se někde české školy zakládaly jako paralelní, začaly jugoslávské úřady podporovat i jejich práci. Uvedené podmínky k otevření české školy nesplňovala tehdy ani jedna osada, ve které byl dostatek školních dětí české národnosti. Rovněž od roku 1929 začalo nepříznivé období, ve kterém se veškerý život změnil. Velkou hospodářskou krizi, která tehdy začala ve světě, prožíval i tehdejší stát. K tomu se přidala i politická krize, která zesílila zvlášť po atentátu na chorvatské politiky v jugoslávském parlamentu (1928), což v roce 1929 přivedlo k zavedení diktatury krále Alexandra. Došlo k mnohým změnám, stát se od té doby nazýval Jugoslávie a byl rozdělen na devět bánovin, hranice mezi nimi neměly historický podklad, a proto je lze považovat za administrativní. Daruvarské území bylo zařazeno do Savské bánoviny se sídlem v Záhřebu. Mnohé změny ovlivnily i kulturní život. K uspořádaní například každého kulturního programu musel pořadatel podat žádost s popisem obsahu místním státním úřadům, ty ji potom zaslaly na schválení do Bělehradu, kde se rozhodovalo, zdali se pořádání žádaného programu povolí. Vše si vyžadovalo hodně času, různých příplatků, proto v tom období ubylo kulturních programu a některé kulturní spolky po nějakou dobu přestaly pracovat. Možná proto bylo po roce 1928 zastaveno i pořádaní Dožínek v Daruvaru, přestávka potrvala až do roku 1935.
Během tohoto období vyšla spousta nových zákonů, které nahradily dřívější. Vztahovaly se i na školské otázky. Snad proto v roce 1930 předsednictvo Československého svazu v Bělehradě rozhodlo, aby sídlo Matice školské místo v Daruvaru bylo v Záhřebu, čímž byla v Daruvaru zrušena dřívější agenda. Nejdříve se mělo za to, že to je špatné řešení, protože Záhřeb byl příliš vzdálen od daruvarského území a nemohl se tam plně věnovat zakládání českých škol. Přece se tak nestalo, ale jen proto, že do vedení nové Matice v Záhřebu byli zvoleny tři významné osobnosti: náčelníkem byl zvolen architekt Lev Kalda, jeho náhradníkem dr. František Smetánka a tajemníkem Bohuslav Kebrle. Práci Matice školské tehdy rovněž sledoval a podporoval zástupce Československého konzulátu v Záhřebu, který se stal spojkou se školními úřady v Československu. V Daruvaru založili koncem roku 1931 místo dřívější matice Okrskový odbor Matice, do kterého se volili vynikající pracovníci a doplňovali je důvěrníci z některých osad z Daruvarska.
O daruvarském odboru se dozvídáme z obsáhlé korespondence mezi ni a Maticí školskou v Záhřebu a také s Československým svazem v Bělehradě. Dá se říci, že v té době všichni společně „táhli za jeden provaz“, a tak se podařilo vykonat velkou část z plánu o založení českých škol. Sice se to všude nepodařilo, ale z dopisu lze usoudit, že to byla práce náročná. Z Okrskového odboru matice v Daruvaru byl zaslán dopis na adresu Bohuslava Kebrle do Záhřebu, ze kterého se dovídáme i údaje o jeho založení:
„Matičnímu výboru v Záhřebu Oznamujeme ustavení naší okrskové školní rady (školní odbor při Československém svazu v království Jihoslávie). Jejich členové jsou: p. Burian, p. Knyttl, p. Hlaváček, p. Sosnovec, p. Procházka, sl. Grundová, p. Smítka, p. Nezval, p. Hašpl, p. Dočkal, sl. Řeháková, p. Čapek, sl. Svobodová Důvěrníci jsou za Holubňák: p. Josef Bahník, Končenici: p. Heřman, Brestov: p. Čuchnil a p. Znamenáček, Dolany: p. Lněníček, Dežanovec: p. Láznický, Šibovec: p. Vorlický, Polany u Grubišnog Polja: p. Štigler Antonín, Ivanovo Selo: pán Vysoký, Rášenice p. Vaněk, Grubišno Polje: p. Vepřek a p. Procházka, Uljanik: p. Procházka a p. Winkler.
Jednotliví funkcionáři dosud zvolení nejsou, nemáme dosud vlivného a neodvislého předsedu, který by v případech potřeby intervenoval na kompetentních místech. To ale není vážnou překážkou naší činnosti a s veškerými záležitostmi se račte obraceti na mě.
V hluboké úctě
Daruvar, 16. XII. 1931 Ladislav Hlaváček“
Tento dopis ze Záhřebu přeposlali koncem prosince předsednictvu Československého svazu s připomínkou, že se v Daruvaru na jejich popud „ustanovila Okrsková školní rada“. Také je informoval, že jim československé MŠNO (Ministerstvo školství a národní osvěty) expeduje přes 400 učebnic darovaných spolkem Komenský a vánoční nadílku, na kterou on z „vlastní iniciativy“ poslal také 3500 Kč. Je vidět, že spolupráce mezi Daruvarem-Záhřebem- -Bělehradem-Prahou fungovala. Založení Okrskové školní rady nejvíce pomohlo Matičnímu výboru v Záhřebu, měla svědomité členy a důvěrníky. Na začátku pokrývala nejvíce daruvarsko-hrubečnopolské území, kde žil největší počet příslušníků české menšiny a kde bylo v plánu české školy otevřít. Okolnosti jejich založení na uvedených územích se lišily. Je vidět, že na okrese Hrubečné Pole v meziválečném období nebyla založena ani jedna česká škola. Škola ve Velkých Zdencích tehdy nepatřila k Hrubečnému Poli, patřila do okresu Garešnice, jakož i česká škola v Hercegovci. O tom, co bylo na Hrubečnopolsku překážkou, a také, že se tam hodně toho nedařilo, se dozvíme z archivních dokladů.
HRUBEČNOPOLSKO: POKUS O ZALOŽENÍ ČESKÉ ŠKOLY V RÁŠENICI
Na území okresu Hrubečné Pole žilo nejvíce Čechů v Malých Zdencích a Orlovci, Hrubečném Poli, Polanech, Ivanově Sele a Tréglavě, žili ale i ve vsích Rastovac, Munije, Turčević Polje a na cestě k Bjelovaru Pavlovec. Po první světové válce a po založení Československého svazu začali do uvedených osad přicházet členové daruvarské Besedy s cílem založit český kulturní spolek, který tehdy ani jedna z uvedených osad neměla. Často tam zavítaly s kulturním programem, hlavně s divadlem. Nejdříve se jim to podařilo v Hrubečném Poli, kde byla v roce 1924 založená Československá beseda, ta ale vbrzku zanikla. Daruvařané zvlášť podnikali mnohé cesty do Malých Zdenců, Ivanova Sela a Rášenice, pořádali tam programy a vyzývali k založení spolku, ale nešlo to. O české škole se tam jednalo jen okrajově, byli si vědomí, že by nejdřív měli založit český spolek, který by se stal nositelem menšinového života na daném území. Spoléhat jen na výpomoc z Daruvaru bylo možno jen určitou dobu, ale jako v případě Besedy v Hrubečném Poli, bylo jasné, že činnost zanikne, jakmile ta pomoc přestane. Už tehdy se vědělo, že se český spolek může udržet jen tehdy, když bude mít dobré základy, a to nejen počet členů spolku, ale i dobré vedení. Takového se tam tehdy nedostávalo, a proto mnohé snahy až do roku 1931 neměly větší výsledky.
Když byla koncem roku 1931 v Daruvaru založena Okrsková školní rada, byli v ní i důvěrníci z Hrubečnopolska (Hrubečné Pole, Rášenice, Polany, Ivanovo Selo). Sice tu nebyl důvěrník z Malých Zdenců, možná proto, že se už vědělo, že tam díky Daruvařanům a Velkozdenákům bude v příštím roce 1932 založena Československá beseda a také tam bude z Velkých Zdenců na národní školu přeložena učitelka Slávka Žukovićová-Máchová.
Zachoval se jeden dopis z konce prosince 1931, který Československý svaz z Bělehradu zaslal na adresu vedení Ústřední jednoty československých hospodářských družstev (UJČHD) v Novém Sadu. Ta se sice nezabývala otázkou zakládání českých škol, měla spíš zájem o hospodářský pokrok v osadách, ve kterých žili příslušníci české a slovenské národnosti (československé), poněvadž se předpokládalo, že pokrok bude lepší, pokud se československá mládež bude po základní škole zdokonalovat v hospodářských oborech buď školením, nebo účastí na hospodářských kurzech. Jednou z takových hospodářských škol byla Prokůpkova hospodářská škola v Daruvaru. Správně se chápalo, že takové školy budou moci lépe pracovat po založení sítě českých paralelních oddělení nižších tříd.
Obsah uvedeného dopisu se vztahuje na Pavlovec, který patřil k okresu Grubišno Polje. V dopise se uvádí, že v Pavlovci je ze 150 žáků kolem 45 českých, což si vyžaduje rozšíření školy. Přitom se dává pokyn získat podpisy alespoň třiceti rodičů českých žáků na prohlášení, které by mělo znít takto: „Prohlášení. Níže podepsaní rodiče uvedených školních dětí žádáme, aby se ona školila ve svém mateřském jazyce a zmocňujeme Československý svaz v Bělehradě, aby použil kroky, aby se pro naše děti otevřelo žádané oddělení v státní základní škole s československým vyučovacím jazykem. Potom by se uvedlo jméno osady a data, kdy bylo prohlášení napsáno.“
Následovat měly údaje o žákovi: jméno, věk, třída a podpis rodičů. Zároveň se vyžadovalo, aby se popsaly všechny okolnosti, které by se měly brát v úvahu: kolik je přesně všech dětí podle tříd (školního roku) a národnost, kolik je učeben, učitelů a jak by se na vše dívali, jestliže jsou dva, nejsou-li to manželé, jestliže je učeben nedostatek, zda by se dalo něco provizorního získat a zda by obecní školní výbor byl ochoten tak učinit – vše co nejpodrobněji. Dopis podepsaný předsedou Svazu končil pokynem, že o tom očekávají zprávu a připojuje díky za dobré snahy. Ačkoliv je obsah dopisu více informační, přece je z něho vidět, kolik si snahy vyžadoval každý pokus o založení české školy. V případě Pavlovce byl pokus zastaven už na začátku, od okresu Hrubečné Pole se jiného ani nedalo očekávat.
Při založení české paralelní školy v Rášenici, také na Hrubečnopolsku, se zapojila i Okrsková školní rada z Daruvaru. Rášenice je osada mezi Hrubečným Polem a Ivanovým Selem. Na cestě od Hrubečného Pole odbočuje na začátku osady silnice doleva (k Horní Rášenici), tudy lze přijet i do Tréglavy. Podél silnice směřující k Ivanovu Selu se rozkládá Dolní Rášenice. Osada patří k starším, v období Vojenské hranice (zrušené v r. 1871) byla sídlem vojenské správy, ke které patřilo i území Ivanova Sela.
Češi se do Rášenice stěhovali nejvíce v druhé polovině 19. století. V roce 1931 žilo v Dolní Rášenici 434 a v Horní Rášenici 483 obyvatel, mezi nimiž byl velký počet českých rodin. V Okrskové školní radě v Daruvaru bylo i jméno důvěrníka pana Vaňka z Rášenice. Už dříve byl mezi vesničany, kteří na okres Hrubečné Pole podali žádost o založení české školy, ale odpovědi se jim nedostalo. Zaslali o tom dopis na adresu Předsednictva Československého svazu do Bělehradu, které o tom v polovině prosince 1931 informovalo Matiční výbor v Záhřebu, a on to přeposlal Okrskovému školním výboru v Daruvaru. Z dopisu vyplývá, že v Záhřebu po přijetí dopisu z Bělehradu navštívili referenta pro informace s dotazem, v jakém je stádiu podaná žádost o otevření českého oddělení v Dolní Rášenici. Referent v archivu ochotně zjistil, že Okres Hrubečné Pole doposud neposlal vyjádření na stížnost Československého svazu, která byla námi „osobně předaná šéfu oddělení pro obecné školství. Bylo by tedy zapotřebí zjistit v okresu Grubišno Polje, co se stalo s dotazem banské správy. Referent nám slíbil, že v té věci podnikne kroky.“ V závěru dopisu se Okrskovému výboru v Daruvaru doporučuje, aby urgoval vyřešení na okrese (GP) jelikož „při dosavadní rychlosti bychom těžko dosáhli toho, aby škola byla otevřená alespoň začátkem příštího roku.“ Ve stejnou dobu Matice školní v Záhřebu zaslala dopis na vědomí Předsednictva Československého svazu do Bělehradu některé informace od referenta inspektora Markulina, že na základě argumentu protestu Svazu proti jednání okresního hejtmanství v Grubišnom Polji, předložil ministerstvu osvěty v Bělehradě k „… principiální vyřešení otázku, mají-li zdejší úřady právo či povinnost přinutit jinojazyčné rodiče, aby své děti posílali (kde jsou pro to zákonné podmínky) do paralelních škol s jiným než státním vyučovacím jazykem. Na tento dotaz bánoviny nedošla dosud odpověď a jsme přesvědčeni, že vás toto sdělení ze zásadních důvodu bude zajímati.“
Po dopisu ze Záhřebu o tom, aby Okrsková školní rada v Daruvaru urgovala u okresu v Hrubečném Poli ohledně české školy v Rášenici, psal Franta Burian v ručně psaném dopise 30. ledna 1932 Matici školské do Záhřebu. Z dopisu lze usoudit, kde to ještě vázlo a kdo otevření české školy znemožňoval. Dopis Franty Buriana proto uvádíme v celém jeho obsahu:
Matici školské – Záhřeb
Ve středu jsme měli mít schůzi, na které jsem chtěl referovat úředně o stavu v Rášenici. Poněvadž se nikdo nesešel, oznamuji vám, co mi psal p. Vaněk.
Pane profesore,
od Vás jsem list dostal, ale bylo pozdě. Ten pan učitel hned v úterý ten spis odeslal. Pozval do školy asi 5 až 6 Chorvatů, tam to řešili a už to šlo. Pan učitel moc tomu je nepřítel. Když jsem ho prosil, aby s tím čekal, až vy dojedete sem, on mně odpověděl, že on s Vámi nemá žádnou práci, a dětem vzkazoval, aby rodiče přišli na úterek do školy, ale nemusejí. Některého Čecha mně zbunili. Tady jim pročítal i školní zákon a tak dále. Taky jsem chtěl ve středu s Vámi na telefon mluvit s p. Procházkou v Grubišnom Poli, ale akorát procesí vodu světilo, bylo všechno uzavíráno, také se ani nesmělo. Hned jsem běžel domů, že autobusem něco přijde, ale ono až ve středu. Tak ve středu sem nemusíte chodit. Zajíc nám utekl. Já už některý den přijdu k Vám. Rášenice, 21. I. 1932, Krištof Vaněk
K tomuto dopisu Burian dopsal dodatečné vysvětlení: V pondělí 18. I. přišel p. Vaněk a oznámil nám (já a Knyttl), že již to přišlo, že si mají zápis do školy sami provést. Nic bližšího nám nedovedl říci a my jsme z toho nebyli dost chytří. Řekli jsme mu, aby poprosil p. učitele o opis vyřízení a poprosil ho aby vyřízením nepospíchal, poněvadž stejně do konce roku těžko že se bude začínat. V neděli že tam rozhodně přijdeme a že byjsme další dojednali. P. Vaněk opravdu opis poslal. Místní školní rada má provésti soupis, či zápis rodičů, kteří si přejí dáti do československého oddělení. Je to ze Záhřebu. Opis má Knyttl. Snad Vám ho poslal. Hned jsme psali p. Vaňkovi, že tedy určitě přijedeme v neděli, ať na druhou hodinu svolá schůzí rodičů a schůzí místní školní rady měla by být ve tři. Druhý den však jsme dostali tento dopis od p. Vaňka. Z ústního vyptávání od jiných občanů jsme se dozvěděli, že z Čechů byl jediný p. Vaněk na schůzi toho školního výboru, zápisník prý nepodepsal nebo nechtěl podepsat, žádný z rodičů prý nepřišel, poněvadž učitel to narychlo svolal po dětech a prý opravdu říkal, že to není nutné. Je opravdu veliký nepřítel. Měl v Pakraci, kde dříve byl, velké půtky se Řehákem, byl v jihoslovanském sokolu, pak přešel do chorvatského a stal se ihned náčelníkem, což udělalo v Pakraci velký rozruch. Tedy bojovný je.
Já nevím co s tím dělat, poněvadž nevím, co bylo hlášeno do Záhřebu tak se mi zdá, že jsem nebyl dost opatrný, když jsem mu vzkazoval, aby počkal. Toto byla povinnost má, abych Vám to oznámil.
S krajanským pozdravem – F. Burian
Tento Burianův dopis ze Záhřebu přeposlali Československému svazu a potom přes Okrskový výbor v Daruvaru poděkovali profesoru Burianovi za jeho obsáhlou zprávu o Rášenici. S politováním uznali, že rášenická záležitost v důsledku uvedeného neúspěchu padne na dlouhou dobu do vody a že bude velmi těžko zahájit nové řízení, „když již dvakráte dopadl zápis tak špatně“.
Podobný nezdařilý pokus o založení české školy byl i v Ivanově Sele, kde si kromě už uvedených příčin obecní a okresní úřady nepřály českou školu a dodatečné využily tradiční nesvornost mezi vesničany, kterým se nepodařilo ani v předválečném období vystavět kostel, na který už měli přichystaný stavební materiál. Vystavěli ho až po válce, když kvůli politickým důvodům, nebyly podmínky k stavbě příznivé. Nebýt tehdejšího slovinského duchovního saleziána Josipa Klenovšeka, kostel by ani v té době určitě nebyl vystavěn.
Daruvařanům se s větší prodlevou přece podařilo v Ivanově Sele založit v roce 1934 Československou besedu a v roce 1938 Besídku venkovského dorostu, která svou prací částečně nahradila českou školu. Dokonce byly v jejich organizaci v roce 1939 v Ivanově Sele pořádány i dožínkové slavnosti. Takovou Besídku si založili i v Rášenici v roce 1937, v Malých Zdencích a Polanech v roce 1938 a v Pavlovci v roce 1940. Třebaže výsledky jejich práce nebyly malé, přece nemohly nahradit české školy. O to, aby tam české školy nebyly, se postaraly lokální státní úřady, které silnou agitací podporovaly nesváry mezi vesničany. Nejúčinnějším prostředkem bylo strašení vysokými poplatky, které by měli vesničané platit, pokud by se taková škola otevřela. Bohužel, tento recept platil v Ivanově Sele v podobných případech i v poválečném období. Fungovalo to ale jen proto, že se vesničané nepoučili ze zkušeností v předválečném období. Tady zřejmě neplatilo přísloví, že dějiny by měly být nejlepší učitelkou života. Text Václav Herout, foto archiv