Je rozdíl mezi českými komunitami v Brazílii a Argentině?
Obrovský. V Argentině je druhá největší krajanská komunita na světě po Spojených státech a krajanská tradice tam sahá do poloviny 19. století. Tamní spolky jsou uspořádané, ale jsou to většinou lidé z nižších sociálních vrstev a práce krajanského učitele je tam hodně, řekněme, i sociální. Ale většina krajanů v Argentině umí česky mnohem víc než krajané v Brazílii, kde jsem učila hlavně začátečníky, protože do Brazílie lidé emigrovali spíš z politických důvodů. Především před druhou světovou válkou to byli zejména židovští podnikatelé, kteří utíkali před Hitlerem. Pak za války a po druhé světové válce v roce 1948 utíkali dobře situovaní podnikatelé, kteří s sebou do Brazílie přinášeli nějaké důležité know-how, takže se tam velmi dobře uchytili. Učila jsem baťovce, kteří tam přišli s Janem Antonínem Baťou, který tam založil čtyři města. Takže emigrace do Argentiny a Brazílie byla diametrálně odlišná, ale mě se líbilo v obou zemích. V Brazílii jsem učila i hodně Brazilců, kterým říkáme přátelé českého jazyka. To jsou lidé, kteří chodí ani ne tak ze zájmu o českou, ale evropskou kulturu, která má v Latinské Americe velký zvuk. Cokoliv, o čem říkáme, že je z Evropské unie, je velmi ceněné už předem.
Když popisujete argentinskou komunitu, dala by se k ní přirovnat ta v Chorvatsku? Učí se děti argentinských krajanů česky ve školách?
Určitě ne. Myslím, že se to nedá vůbec srovnat, protože ti lidé sice umí česky, ale nejsou tam vyloženě krajanské školy. Pro expaty (lidé žijící mimo svou vlast – pozn. red.), kteří přichází v současnosti, se tam organizují kurzy České školy bez hranic, což nevím, jestli je v Daruvaru vůbec potřeba, asi ne. I když České školy bez hranic výborně fungují v celé Evropě, ale tam, kde vzdělávání není organizované v češtině. V Argentině byly kurzy pro krajany většinou večer, nebyly svázané nějakými osnovami, takže učitel měl tvořit hlavně kulturní a jazykový most mezi krajiny a Českou republikou.
Měla jste možnost vidět, jak vypadá česká menšina v chorvatském Daruvaru. Jaké z ní máte dojmy?
Úplně mě to fascinovalo, protože kontrast s Latinskou Amerikou nemůže být větší. Tam neexistuje, že byste měla kancelář a v ní tři pracovníky, kteří by se zabývali krajanskými záležitostmi. Všechno je naprosto dobrovolné a nikdo za činnost nedostává žádné peníze, naopak, lidé do toho všeho vkládají vlastní peníze, snaží se prostředky sehnat. Zároveň nemají takové možnosti, jako že by dostávali nějaké peníze od brazilského nebo argentinského státu. To, co dostávají, je od českého ministerstva zahraničí na nějaké projekty, ale to je tak všechno. Latinská Amerika funguje úplně jinak, nefunguje tam příliš sociální stát v evropském slova smyslu, takže na jakoukoliv akci si krajani musí vydělat. Proto se často pořádají i akce jako české večeře. Je to komerční záležitost, tisknou se na to pozvánky, zvou se různí lidé a stojí to třikrát tolik, co v restauraci. Peníze, co krajané vyberou, použijí na další akci. Krajanský učitel je pro ně dar z nebes, protože ho neplatí a zároveň mohou mít kurzy, které jsou zadarmo.
Fascinuje mě, jak je to v Daruvaru profesionálně uspořádané, jak jsou na spolkovou činnost navázané školy a školka. Je zajímavé, že velmi málo komunit v Latinské Americe má vlastní prostory, sídlo, nějaký český klub nebo Český dům, to je opravdu naprostá výjimka. Takže i to je úplně jiný pocit, že tady máte nádherný areál, kde funguje krajanský život.
Ve zdejších školách jste uspořádala dílny pro české děti, na kterých jste mluvila o svých knížkách Bába Bedla a Jak bratři Baťové obouvali svět. Začnu od té druhé – co vás přimělo k tomu, že jste se rozhodla z historického příběhu dvou českých podnikatelů vytvořit knihu pro děti?
Prvotní impuls jsem dostala, když jsem učila brazilské děti a děti krajanů ve škole Jana Antonína Bati. A děti nevěděly, kdo to byl Jan Antonín Baťa, takže jsme udělali česko-portugalskou verzi knížky. Potom mě oslovil jeden člověk, který má Nadaci Jana Antonína Bati, a ten mi říkal, že by bylo hezké, kdyby byla i česko-slovenská kniha, a že on by ji vydal. Říkala jsem si, že je to výborný nápad. Mimochodem je zajímavé, a nevím, jak je to tady v Chorvatsku, ale téměř všechny spolky v Latinské Americe velmi těžce nesly rozpad Československa a často i pak zůstaly česko- -slovenské. Tamní krajané se vždycky pohoršovali nad tím, že se stát rozpadl.
Kde se vzala inspirace pro Bábu Bedlu?
Moc ráda jsem chodila s mámou na houby. Moje, řekněme kulinářská, vzpomínka jsou smažené klobouky bedel, to byla největší pochoutka mého dětství. A pak jsem v národopisném časopise Podesní narazila na dva články, jeden byl o tom, jak se po odsunu Němců německé děti ztratily ze sirotčince ve Velkých Losinách. To mě zaujalo. Ve druhém článku nějaký pamětník líčil dobu, kdy byl ještě kluk a Rusové osvobozovali Velké Losiny. Popisoval, jak tanky jely přes hory a ty hory několik týdnů duněly, jak se to rozléhalo. Vzpomínal, že vojáci měli motorky a jak jim chodil pro chleba. Přišlo mi to velmi zajímavé, protože to bylo dobrodružné. Říkala jsem si, že by bylo hezké napsat příběh z konce války, kdy ve Velkých Losinách ještě žilo 99 procent německých obyvatel, ale nedaleký Šumperk byl spíš české město, takže tam byl mix národností. K tomu tam byly židovské rodiny německé národnosti, které později třeba šly do lágru, a když se po válce vrátily, vyháněli je znova a odsuzovali je, že jsou Němci. Tohle jsem chtěla zachytit, protože mě v mých knížkách zajímají hlavně multikulturní věci a chci dětem předávat obraz o tom, že svět je multikulturní.
Bába Bedla se odehrává na válečném pozadí, Nenapadlo vás někdy, že pro menší děti to může být moc těžké téma?
Určitě mě to napadlo, ale je to určené pro děti od šesti let a vycházela jsem z vlastní zkušenosti, kdy jsem jako dítě hodně četla válečné knihy a četla jsem je ráda. Myslím, že děti to nějakým způsobem fascinuje a vidí v tom i nějaké dobrodružství, takže jsem si říkala, že sice je to o válce, je to těžké, ale zároveň by to mohlo děti bavit.
Chtěla byste na závěr něco vzkázat českým krajanům v Daruvaru a okolí?
Asi bych skončila takovým masarykovsko-goetheovským citátem, že kolik jazyků umíš, tolikrát jsi člověkem. Pokud vaše děti mají možnost být člověkem aspoň dvakrát, tak je to krásné a je to úžasný příklad i pro ostatní krajanské komunity, kde třeba nepracují na tak profesionální úrovni. Je to krásný příklad k následování.
Redakčně upraveno a zkráceno.
Připravila Tea Veseláková, foto archiv