A právě do Velké Lhoty je asi před rokem pozval evangelický farář Pavel Freitinger, který jménem Českobratrské církve evangelické pečuje o malý krajanský bjeliševecký (a také velkozdenecký) církevní sbor a pravidelně jej navštěvuje (před ním tak činili faráři Jan Krupa a Petr Brodský). V sobotu a neděli 24. a 25. června se totiž oslavovalo 240. výročí stavby tamního Evangelického tolerančního kostela a bjeliševečtí krajané byli vítanými hosty oslavy společně s evangelíky ze sousedního Polska.
Bjeliševečtí se však na oslavu vypravili ještě o dva dny dříve, 22. června. Celý jeden den jim trvala cesta po maďarských a slovenských dálnicích a úzkých klikatých cestách mezi kopci, kopečky a vesnicemi malebného Valašska. Ve Velké Lhotě byli vítáni jako staří známí a blízká rodina. Příštího dne se pak vydali na celodenní okružní cestu po stopách předků mnoha rodin, které dnes žijí v Bjeliševci a okolních místech. Vedoucí zájezdu Goran Hruška o každém z míst, kterými se projíždělo, pověděl několik základních informací a vyjmenoval rodiny, které z nich pocházejí: Valašské Meziříčí, Zašová, Střítež nad Bečvou, Vidče, Zubří, Hutisko, Velké Karlovice, Karolinka, Nový Hrozenkov, Halenkov, Hovězí, Ratiboř, Kateřinice, Jablůnka, Pržno, Růžďka… V některých místech bylo možné také navštívit kostel a hřbitov. Nejvíc rodáků se hlásilo k obci Vidče, a asi k nejdojemnějšímu setkání došlo ve Velkých Karlovicích, kde se dva účastníci zájezdu, Slavko Hruška z Požegy a jeho sestra Katica, zcela náhodou seznámili se vzdálenou příbuznou. Došlo i na slzy dojetí, jako i mnohokrát jindy během této cesty.
Den končil neobvykle slavnostně – svatojánským ohněm u lípy u Malíků, kde se na křižovatce na kopci sešli místní z okolí i se svými hosty a v družné besedě setrvali tak dlouho, dokud svatojánský oheň hořel. I na jiných kopcích v okolí plápolaly ohně, ale jen od lípy u Malíků se rozléhala píseň mezinárodního tria, dvou harmonik (z nichž jedna v rukou Goranových) a klarinetu.
Sobotu zahájila dopolední návštěva skanzenu v Rožnově pod Radhoštěm, kde si Bjeliševečtí v doprovodu náměstka ředitele Jaroslava Poláška prohlédli Mlýnskou dolinu a Dřevěné městečko. Pro většinu zejména těch starších to byla připomínka starých časů, a tak se během prohlídky debatovalo, jak se jmenují některé části vozu či jak jednotlivé nářadí funguje. Mezi pochovanými na hřbitůvku u kostela sv. Anny se z největší pozornosti těšili především známí sportovci…
Odpoledne se v Tolerančním kostele konal slavnostní koncert, kterého se zúčastnila smíšená i mužská pěvecká skupina České besedy Bjeliševec. K několika známým moravským písním přidali dvě chorvatské, a za pomoci učitelky na hudební škole Ireny Zátorské i dvě duchovní písně. Druhá část koncertu byla pro místní členy evangelického sboru poněkud neobvyklá: lidové písně zahrála dechová hudba Bystřičanka. Přestože lidové písně a zvlášť dechová hudba do kostela nepatří, organizátoři slavnosti její vystoupení věnovali jako dárek svým hostům a měli radost z jejich radosti. Ta se zvlášť projevila při posezení v nedaleké Malé Bystřici, kde se zpívalo, besedovalo, ba i tancovalo až do půlnoci při skvělé hře o den dříve založeného mezinárodního tria, které tvořili Goran Hruška a místní manželé Miroslav a Markéta Švajdovi.
Neděle 25. června byla slavnostní. Na bohoslužbu k 240. výročí Tolerančního kostela se do Velké Lhoty sjeli členové evangelického sboru z široka daleka, přijeli i hosté z polského Javora. Jednoduchý kostel s lavicemi jakoby seskupenými kolem stolu Páně pod vyzdobenou kazatelnou, byl plný. Bohoslužbu vedl a kázal synodní senior Pavel Pokorný za asistence lhoteckého faráře Pavla Freitingera a farářů z Polska a Chorvatska. Protože šlo o bohoslužbu slavnostní, patřila k ní i Večeře Páně, totiž přijímání podobojí, ke kterému byli vyzváni úplně všichni. Předsedkyně České besedy Bjeliševec odevzdala dar – zarámovaný obraz bjeliševecké kapličky, kterou před časem Českobratrská církev evangelická pomohla upravit, a zlacený džbán – s přáním, aby kostel, který přetrval věky, ještě dlouho sloužil.
Po obědě, který byl připraven na faře, následovala přednáška paní Alexandry Hurtové z Památkového ústavu o dějinách a významu velkolhoteckého kostela, vernisáž a poté i aukce obrazů, které kromě místních umělců namalovali učitelé a žáci výtvarného oboru Základní umělecké školy v Rožnově pod Radhoštěm. Hosté z Bjeliševce se potom ještě se svými hostiteli chvíli pobavili při cimbálové muzice, načež se plni dojmů a dojetí vydali na dalekou cestu domů. Text a foto Libuše Stráníková
Československá církev evangelická
Když v roce 1781 císař Josef II. vyhlásil Toleranční patent, kterým evangelíkům v českých a slovenských zemích umožnil volně vyznávat svou víru, vznikly podmínky i k zakládání evangelických sborů a ke stavbě kostelů. Vznikly dvě reformované církve – augsburská a helvetská, které se v roce 1918, po vzniku Československa, sloučily v Českobratrskou církev evangelickou. Dnes je to v Česku druhá největší církev po římskokatolické církvi. Hlásí se k ní 67 tisíc členů, kterým se věnuje asi 200 farářů a farářek. V čele církve je synodní senior.
Evangelický toleranční kostel ve Velké Lhotě
Byl postaven krátce po vydání Tolerančního patentu, v roce 1783, a dnes je registrovaný jako národní kulturní památka. Podle tehdejších pravidel se kostel musel výrazně lišit od katolických kostelů, proto nemá zvonici, zdobí ho ale tehdy moderní a na stavbu náročná mansardová střecha. Interiér je velice jednoduchý, celý bílý, s balkony, stolem Páně uprostřed a zdobnou kazatelnou za ním. Lavice, umístěné tak, že připomínají „rodinný kruh”, si místní rodiny pořizovaly samy, proto nejsou zcela stejné. V kostele nejsou žádné obrazy ani sochy, stěny zdobí jen citáty z Bible Kralické. Poblíž kostela stojí zděná farní budova s bytem pro faráře. Je na ní pamětní deska, která připomíná, že zde v letech 1875–1895 jako farář působil Jan Karafiát, autor populárních Broučků. Bjeliševečtí byli na oslavě ve Velké Lhotě také v letech 2003 a 2008.
Cesta po stopách předků byla velmi emotivní, a tak není divu, že během ní vznikla báseň:
Morava
K tobě teď putuji,
moravská země,
země mých pradědů.
V tobě teď pátrám
po krvi, co proudí
mými tepnami a v kořenech mých,
tom pokladu skrytém
dávných otců.
K tobě se vracím,
k tobě se modlím
jménem zbloudilých
z té země krásné
a slavné.
A hledám klid
pro sebe a srdce své
a pro všechny generace dávné.
Slavko Hruška, Požega
