Tak jaké bylo nahrávání vašeho „narozeninového“ cédéčka? Jak jste si to v Plzni užili?
Musím přiznat, že jsme všichni měli trému – poprvé jsme natáčeli CD v profesionálním studiu a nevěděli jsme, co nás čeká. I když jsem byla v kontaktu s režisérem Antonínem Bulkou, který mi vysvětlil, jak bude nahrávání vypadat, neměli jsme představu, do čeho jdeme. Ze všech cest, které jsme kdy do ČR podnikli, byla tahle ta nejlepší: domů jsme se vrátili plní nejen vzpomínek, ale i znalostí. Jsme amatérská hudební skupina, pan Bulka nám dal spoustu rad, jak hrát. Je to pro nás opravdu velká věc.
Samotné nahrávání bylo dost náročné. Dva dny jsme hráli, třetí den nahrávali zpěváci a čtvrtý den jsme měli kontrolu toho, co jsme natočili. Hned poté jsme vyrazili domů. Nechci si ale stěžovat – bylo to velmi zajímavé a poučné. Tato cesta do Česka byla jedna velká – a opravdu krásná – škola na celý život.
Jak se to vlastně stalo, že jste nahrávali právě v Plzni?
Loni oslavila naše dechovka 50. výročí a náš dlouholetý přítel Bohumil Stibal ze Všeradic nám k této příležitosti daroval nahrávku CD v Plzni. Pan Stibal vše ohledně samotného nahrávání domluvil a také jsme byli ubytováni u něj, ve Dvoře Všerad. Dopravu v ČR financovalo město Daruvar, ostatní náklady pokryla naše Česká beseda.
Šlo všechno „jako po másle“, nebo jste se nadřeli? Co vám dalo nejvíc zabrat, s čím jste měli nejvíc práce?
Písně, které jsme si mysleli, že hrajeme nejlépe, byly ve skutečnosti nejtěžší, nejvíce jsme je opakovali. Jako amatérská dechovka samozřejmě nemáme příliš kvalitní nástroje, a to zkušené ucho režiséra slyší. Tak se nám párkrát stalo, že pan Bulka přišel uprostřed nahrávání a zakřičel: Aaa, ty komíny! Hned jsme věděli, že jsme něco odehráli špatně. Prošel s námi, co se mu nelíbilo, nacvičil to s námi a nakonec to dopadlo skvěle. Teď si občas na zkoušce řekneme: Aaa, ty komíny, ty tenory! a všichni se hned dáme do smíchu…
Když jsme přišli do studia, zvukový mistr Michal Žák nás posadil a řekl, abychom něco zahráli – aby si mohl nastavit mikrofony. Hráli jsme známou polku Přerovanka. Jinak, když ji hrajeme, jsme všichni uvolnění a téměř ji známe nazpaměť, ale tentokrát se zdála delší než kdy jindy, každou notu jsme pečlivě – a nervózně – sledovali. Dohráli jsme, nastalo ticho, jako by nikdo ani nedýchal. Přichází pan Bulka, Michal stále montuje mikrofony a – najednou řekne: Líbilo se mi, co jsem slyšel! Tak jsme si oddechli a nervozita zmizela. Byli jsme velmi spokojeni, přišli jsme do ČR s ničím a vrátili jsme se do Chorvatska hrdí a s natočeným cédéčkem. Pánové ve studiu s námi měli velkou trpělivost – díky jim za to!
Jak jste nové CD pokřtili, zapili jste ho pořádně?
Křest byl 5. července, při oblíbené akci Kuchařská vitráž. Samozřejmě, že jsme cédéčko dobře zapili – kořalkou, slivovicí. Připíjelo se i naším pivem Staročeško z daruvarského pivovaru. Kmotrem měl být člověk, který nám to všechno umožnil, Bohumil Stibal, ale bohužel kvůli povinnostem nemohl přijet. Ten den u nás hostovala dechová hudba Dolanka z Dolan u Olomouce, tak nám desku pokřtil její vedoucí Lukáš Foukal.
Podle jakého klíče jste na CD vybírali písničky a jak dlouho jste na nahrávání cvičili?
Vybrali jsme písně, které nejlépe umíme hrát a které posluchači dechovek určitě znají. Řekla bych, že jsou to dechovkářské hity – Přerovanka, Jetelíček u vody, Hospůdko malá, Stará lípa… Samozřejmě na CD nemůže chybět ani jedna nová píseň, Dolanský muziky, kterou jsme dostali jako dárek k 50. výročí od našeho přítele Mildy Frýdla z Třehusku. Na nahrávání jsme se připravovali čtyři měsíce, zkoušky jsme měli dvakrát týdně. Jednou týdně k nám chodila Machulenka Resová a cvičila s námi hraní, se zpěváky cvičil Jaroslav Klubíčko. Jinak máme zkoušky jednou týdně, ve čtvrtek, ale pokud je potřeba, scházíme se dvakrát týdně. Pokaždé nepřijdou všichni, někdy je těžké dát celou kapelu dohromady, ale snažíme se, aby všechno fungovalo.
Kolik vás v kapele je? Jsou mezi vámi nějací profesionálové, nebo jste všichni amatéři, srdcaři? Všichni jste původem Češi?
Naše dechovka má 20 členů, 18 hudebníků a 2 zpěváky. Pouze čtyři z nás mají dokončenou hudební školu, ostatní jsou amatéři. Většina členů jsou Češi, zbytek Chorvati.
V kapele je poměrně hodně mladých lidí. O muzikanty nouzi nemáte, chápu to správně?
Bohužel, o dechovou hudbu se zajímá čím dál méně mladých. Starší už pomalu nemůžou, jde jim to těžko. Ať jsem mluvila s kterýmkoliv vedoucím, všichni si stěžovali na to samé – na nedostatek mladých v tradiční dechové hudbě.
Jaký má vaše dechovka repertoár a jak často hrajete, při jakých příležitostech?
Hrajeme lidové písně, populární hudbu a jsme také instrumentálním doprovodem taneční skupiny Dolanka. Účastníme se různých akcí v našem regionu, akcí Svazu Čechů v Chorvatsku, města Daruvar a Bjelovarskobilogorského kraje. Hrajeme všude, na různých slavnostech a krajanských akcích. Více hrajeme české písně, ale máme i chorvatské. Lidé mají rádi lidové písničky, takže s námi zpívají, tancují a baví se.
Pokud vím, jezdíte hrát i do zahraničí – kde všude už jste byli? A kam byste se případně rádi podívali?
Ano, hrajeme i v zahraničí. Několikrát jsme vystupovali v České republice a v rumunském Gerníku. Naším přáním je zúčastnit se nějaké přehlídky dechových hudeb v ČR.
Jak dlouho už jste v dolanské kapele a jak to přišlo, že jste se stala její kapelnicí?
Na základní škole jsem hrála, pak jsem odešla, protože jsem se vdala, porodila a odstěhovala se, měla jsem pauzu 10 let. Vrátila jsem se vlastně náhodou – tehdejší vedoucí Eva Horvatová zavolala tátovi a zeptala se ho, jestli můžeme pomoct na jednom vystoupení, chyběl jim tenor a baryton. A tak jsme se oba k dechové hudbě vrátili. Loni v záři měla kapelnice Eva zdravotní problémy, dva měsíce jsme neměli zkoušky. Pak navrhla, abych převzala dechovku já, ostatní to schválili a je to.
Když jsem chodila na základní školu, tančila jsem v menší skupině České besedy Dolany, můj táta hrál tenor v dechovce a moc se mi to líbilo. Když jsem tančila, současně jsem se učila hrát na klarinet. Učil mě J. Klubíčko, ale trvalo to dlouho, tak jsem se rozhodla hrát na trubku, na kterou mě učila M. Resová. Když jsem se naučila dostatečně hrát, přestala jsem tančit a připojila se k dechovce. Tehdy jsem byla v 6. třídě základní školy, trubek bylo v kapele dost, tak mi dali baryton, na který hraji dodnes. Mezitím jsem se naučila také hrát na alt saxofon a během letních prázdnin jsem se učila ještě na basu – náš basista nemohl přijít na vystoupení. Ze všech těch nástrojů nejraději hraji na klarinet, i když jen doma, pro sebe.
Vaše předchůdkyně ve „funkci“ byla také žena – to je v dechovce ČB Dolany nějaká tradice, nebo je to jen náhoda?
Bývalou vedoucí byla Eva Horvatová, naše Evička, která hraje na alt saxofon. Před ní ale vedli dechovku muži. Jeden z nich byl také můj tatínek, Željko Dostál, který ovšem musel kvůli práci z kapely odejít.
Jaké to je – šéfovat souboru, v němž mají výraznou převahu muži? Respektují vás, nebo také musíte občas zvýšit hlas?
Není to vždy lehké, protože máme ve skupině rozpor generací. Starší členové by chtěli valčíky, my mladší polky. Pro mě je nejdůležitější, aby všichni měli noty a uniformy. Většinou se všichni se mnou shodnou, domluvíme se. Nevěřím, že je správné, když někdo nechodí na zkoušky a potom by chtěl hrát na velkých akcích, považuji to za nespravedlivé vůči těm, kteří pravidelně cvičí. Všichni jsou stejně cenní, důležití a je třeba každého respektovat. Kdyby všichni docházeli na zkoušky jen před vystoupením, vznikl by chaos a opravdu by to nedávalo smysl.
Dolanská dechovka loni oslavila padesáté narozeniny, s vámi vstoupila do druhého půlstoletí. Jaké s ní máte plány? Kam byste to ráda/rádi s českou muzikou dotáhla/dotáhli?
Pracuji na tom, abychom přilákali děti. Mám noty na disco verzi Poncarových písní, takže máme na příští rok v plánu zavést trochu modernější hudbu, doufám, že je to přiláká. Řekla jsem dechovákům, že můžeme dál dělat chyby při hraní, nebo poslechnout, co nám říkal pan Bulka a zlepšovat se. To je cíl každého kapelníka, být pořád lepší, růst… Text Miloslav Frýdl, Naše Noviny 19/25, upravila Michaela Bubeníčková, foto osobní archiv
RAZGOVOR SA ADRIANOM LUKAŠ – Puhački orkestar Češke besede Doljani je ljetos u travnju u Plzeňu u Češkoj snimio svoj drugi CD. Donosimo razgovor koji je s voditeljicom navedenog orkestra Adrianom Lukaš vodio novinar iz Češke Miloslav Frýdl. Iz razgovora doznajemo kakav je osjećaj bio snimati u profesionalnom studiju, kako je izabran repertoar za nosač zvuka, koliko se dugo orkestar pripremao za snimanje te je li novi CD propisno „kršten“. Voditeljica je progovorila i o samom orkestru, njegovom sastavu
i broju članova, ali i o tome, kako je došla na poziciju voditeljice i kakav je to osjećaj voditi jedan puhački orkestar. Saznajemo i da je snimanje CDa bilo rođendanski poklon orkestru, koji je lani proslavio pola stoljeća postojanja, a za ovaj neprocjenjivi dar zaslužan je veliki prijatelj Češke besede Doljani Bohumil Stibal, poduzetnik iz mjesta Všeradice u Češkoj.
