„Nejdřív jsem si ověřil, že lokalita s dvěma kapličkami – katolickou a pravoslavnou, mezi kterými je pramen – studánka, není pod ochranou památkářů. Obnovu usnadnila skutečnost, že se kapličky nacházejí na státním pozemku. Přístup sice vedl přes soukromý lesík, ale když jeho majitelka slyšela, oč jde, ochotně ho prodala,“ dozvěděli jsme se od našeho průvodce cestou k Světince. Z Brestova jsme odbočili na silnici k Lipovci, a pak na kopečku vlevo, na polní cestu posypanou štěrkem. Po půl kilometru nás přivedla na svah, k dnes idylické mýtince v lesíku.
Když pan Adlaf se svou akcí před dvěma lety začínal, kapličky byly tak zarostlé hustou lesní vegetací, že se k nim člověk nemohl vůbec prodrat. Navíc byly obě v žalostném stavu, léta nedbalosti a voda přívalových dešťů, která vymlela svah, udělaly své. „Po vyčistění terénu kolem kapliček jsme se nejdřív postarali o studánku. Kopali jsme tak dlouho do svahu, až jsme našli asi stolitrovou betonovou nádrž, do které byl kdysi pramen sveden. Možná, že to bylo v roce 1983, kdy, jak je napsáno v pravoslavné kapličce, proběhla její poslední rekonstrukce. Vyvedli jsme nové trubky pro pramen a vyzdili opěrnou zeď, abychom zabránili sesuvu půdy. Teprve pak se mohlo začít s obnovou kapličky,“ líčil nám Josef, který má největší zásluhy na tom, že brestovská Světinka dnes vypadá opravdu k světu. Katolická kaplička svítí novotou, je tu i nový dřevěný kříž – přesná kopie starého. Čerstvé květiny pod ním dosvědčují, že starý zvyk přijít ke Světince a modlitbou prosit o něco znovu ožil.
„Na obnovu jsme vůbec nesbírali žádné peníze, aby si nikdo nemyslel, že něco z toho někomu kápne do kapsy. Kdo chtěl, zaplatil určitou věc, většinou práci konkrétního mistra. Výdaje z poloviny kryla obec Končenice, když pak už kaplička měla střechu a začala k něčemu vypadat, pomohli jednotlivci. Jedna žena zaplatila dveře, další rodina omítku, jedni darovali dřevo na kříž, jeden daruvarský podnik spoustu materiálu,“ vypočítává Josef a na lavici rozkládá všechny doklady a účty.
Ačkoliv používá slovo „my“, nejčastěji je to on a jeho bratr Vlado, kdo pro mistry vše připravil, přivezl, obstaral agregát a po nich zase uklidil. Dobrovolně mu prozatím přišlo na pomoc jen osm vesničanů – „přesně jedno procento obyvatel“, pověděl nám trochu smutně a pak veseleji začal o tom, jak se u Světinky v květnu, na Nanebevstoupení Páně (Spasovo) po dlouhých letech zase sloužila mše. Všichni měli velkou radost, že je znovu obnovena stará tradice a alespoň jedna kaple.
„Teď bychom chtěli, aby byla obnovena i druhá kaplička. Obec Končenice by pomohla, ale akci musí podnítit pravoslavná fara. Už jsme s ní o tom jednali,“ říká pan Josef, který se v pátrání po historii  brestovské Světinky dozvěděl, že první zmínka o ní je na daruvarské pravoslavné faře ze středověku. Tehdy prý opět Turci táhli naším krajem a přišli až k Brestovu. Vesničané ve strachu před nimi prchali do lesíka, kde se shromáždili u kříže, který tu už stál u studánky a modlili se za svůj život. Turci je sice dohonili, ale zůstali na louce, ke kříži už nešli, a tak vděční obyvatelé zde postavili první (pravoslavnou) kapličku. Kdy to ale bylo, nikdo neví...
Je ale známo, že katolická kaplička zde byla postavena v roce 1905, za druhé světové války byla vypálena a tak je její nynější obnova v pořadí již třetí. Do roku 1978 se o ni starala babička Klíglová, maminka krajanské učitelky Věry, pak začala chátrat. Dnes má ochránce v panu Josefovi, který ji navštěvuje v létě, v zimě, čistí okolí. Kromě obnovy pravoslavné kapličky by tu rád viděl ještě jednu opěrnou zeď, která by definitivně zpevnila terén a tak mohly najít důstojnou záměnu i staré cihlové schody. Sní také o jakémsi rekreačním parku s dřevěnými stoly a lavicemi a místem pro gril. Aby se zde v létě mohli scházet nejen věřící, ale i výletníci a mládež, aby Světinka žila plným životem. Pokud mu můžete nějak pomoci, bude rád.   V. Daňková/vd

Chodilo se tam na mladou neděli...
„Jestli to tak opravdu bylo, nevím. Já vám jenom řeknu, jak se o tom povídalo kdysi, co jsem slyšela od svých rodičů a to nejstarší hlavně od dědy. On říkal, že tady kdysi byly samé lesy a v nich studánka. A jednou šlo tudy vojsko s koňma a hledali, kde by se napili vody a napojili koně. Když jeden voják přišel k té studánce – a ona byla u jednoho velkého buku, aby se nejdřív on napil, a ne kůň, tak zapíchl bajonet do toho buku a v tu ránu z něj vytekla krev.
Když to viděli ostatní vojáci, tak se vydali do vesnice a ptali se lidí, jestli se tam někdy něco stalo. Někteří v Brestově povídali, že jim říkali, že nic, jiní, že se tam utopila nějaká holka. Jak to bylo, to vám přesně nemůžu říct, vypravovalo se to po Brestově všelijak, ale že ta krev vytekla z toho buku, to se říkalo pořád.
A tak šli a udělali ze dřeva malou kapličku a dali do ní Panenku Marii a přibili to na ten buk. Pak se tam lidi začali modlit a vyplňovali se jim jejich prosby, za které se chodili modlit. Potom postavili ty kaple a tak vám nastala Světinka. To bylo mezi dvěma světovými válkami, na ty časy se už moji rodiče pamatovali. Jak sem do Světinky chodilo hodně lidů, i zdaleka, až od hranice a spali ve vesnici po stodolách.
Vždycky přicházeli na „mladej pátek“ navečír, byli tu celou sobotu, a na „mladou neděli“ odcházeli, ještě před východem slunce. A ta „mladá neděle“, kdy se chodilo do Světinky, nebyla ta po Velikonocích, ale neděle po onom pátku, kdy vycházel mladej měsíc. Ať už je to kterejkoliv měsíc v roce. Někdy se držely ty čtvrtě měsíce, dnes tomu ani faráři nechtěj věřit, ale něco na tom je. Od těch dob byla různá doba, i veliká sucha, ale na „mladou neděli“ ve Světince vždycky voda tekla.
Já jsem do Světinky chodila už jako dítě a pamatuju, jak to tam tehdy vyhlíželo. Ženy, které se tam na ty mladé dny chodily modlit, přinášely různé věci, byla tam hozená košilka od dítěte, které bylo stonavé, nebo pověšená botička. Staré ženské zase nosily punčochy, či podvazky, když je bolely nohy, a modlily se, aby to přešlo. Celý měsíc, každou neděli se tam ženské chodily modlit v máji a pak zase v osmém měsíci, tomu říkali mariánské pobožnosti a ti starší při tom zpívali.
Popové tenkrát do Světinky nechodili, jako že tam ty zázraky církev neuznávala, ale z Končenic tam na Spasovo každý rok přišlo velké procesí. To se vám vždycky sešlo hodně ženských, ale i mužských, přišli kolem dvou hodin a z Brestova je už lidi čekali. To bylo jen jednou do roka, jinak se tam lidi chodili modlit, jak kdo potřeboval.
Po druhé válce se tam už tolik hodně nechodilo, akorát, že pop Đorđe nechal obnovit pravoslavnou kapličku. Musela se spravit, je v nížině a tak se do ní táhlo vlhko. I pravoslavní chodili do Světinky, ale víc ji slavili katolíci.
Pamatuju se na některé české písně, které jsme u Světinky zpívali, řeknu vám tu, co zpívala Zákorka: Vyšla hvězda od východu, vyšla hvězda svítící/ a to byla matka boží, rodička nejsvětější. / Maria, o Maria, o růžičko spanilá / moje srdce k tobě volá, zdrávas, Panno Maria. Celej rok jsem očekával, kdy ten měsíc nastane, abych se moh podívati do Světinky sem k tobě. / Maria, o Maria, růžičko spanilá, moje srdce k tobě volá, zdrávas, Panno Maria.
Víte, já jsem se do Světinky taky chodila modlit. Naposledy před několika roky, a ať si kdo řekne nebo myslí, co chce, ale pomohlo to...“
Část zajímavého a poutavého vyprávění 76leté brestovské babičky Štefky Jetmarové

Svetinja – světinka
Na Balkánu najdete často místa (křesťanská i muslimská), kterým se říká „svetinja“, a pramen vody u nich se považuje za zázračný. Nejznámější „svetinja“ v našem kraji je poblíž Kreštelovce a v poslední době se stává vyhledávaným turistickým místem.
V českém krajanském prostředí se i pro lokalitu v Kreštelovci i v Brestově vžil místní počeštěný název „Světinka“.