„Nebráním se oslovení teta ze školky, přijde mi to v pořádku od dětí nebo babiček a dědečků. Od jejich dob se toho ale hodně změnilo, předškolní výchova se stala velice důležitým článkem v rozvoji dítěte. A proto, když nás rodiče oslovují slovem vychovatelky, cítím to jako určitý důkaz úcty k naší práci,“ říká naše spolubesednice svým charakteristickým klidným a rozvážných hlasem.
Příští rok to bude čtvrt století, kdy začala pracovat ve školce Ferda Mravenec. Ani tehdy to nebylo podle jejích slov „hlídání dětí“, protože za poslední dvě desetiletí předškolní obor udělal skoro neuvěřitelné kroky kupředu. Ale také trochu smutně konstatuje, že „společnost to jaksi přehlíží, a právě proto na svůj obor nedám dopustit.“ Ostatně, dnes vychovatelky studují pět let na vysoké škole.
Narodila se v Brestově, kde Resovi v té době žili a odkud pochází Vlatčina maminka, tatínek je z Lipovce. Rodina se brzy přestěhovala do Daruvaru. Křehká blondýna byla bezproblémové dítě a později pilná a svědomitá žačka české základní školy. Její generace byla poslední, která chodila do takzvané šuvarovky, a tak je podle středoškolského vzdělání „spolupracovník ve třídní výuce“.  Přání studovat psychologii jí vyšlo, nakonec ale dala přednost rodině.
Po dvou letech dostala práci ve školce a při ní studovala na Pedagogické akademii v Záhřebu. Studium si nemůže vynachválit: „Bylo zaměřené především na praxi, pořád jsme něco zkoumali, dělali projekty, psali seminární práce. Byly to velice dynamické roky. Navíc se nás tehdy ve školce sešlo víc mladých, měli jsme hodně ideálů, snažili se, byli kreativní, a tak jsme jako tým udělali velké kroky kupředu. Bylo nám také umožněno chodit pravidelně na nejrůznější přednášky a školení a ve své práci se zdokonalovat.“
Velké změny, které v předškolní výchově začaly před dvěma desítiletími, byly především ve prospěch dítěte, dozvídáme se. „Veškerá výuka se zaměřuje na dítě, ale ne v tom smyslu, že ho učíme písničky či básničky. Dítě při tom musí samo zkoumat a zjišťovat, nesmí být pouhým konzumentem našeho ‚poučování‘“, vysvětluje Vlatka. K tomu, aby se děti učily hrou, je dnes přizpůsoben i celý prostor školky.
Před těmi dvěma desítiletími si vychovatelky pomáhaly různými improvizovanými pomůckami, které si dělaly samy. Dnes mají k dispozici celou řadu jak moderních hraček, tak technických pomůcek a z tohoto hlediska je jejich práce lehčí. Dnešní dětí si opravdu rády hrají s vymoženostmi techniky, např. magicboxem. Jsou ale hračky, které budou vždycky přitažlivé: dřevěné stavebnice, lego, hra s různými krabicemi a obaly různých výrobků. Přesypávání písku z kelímku do kelímku nebo různě upravených plastových nádob baví děti stejně tak, jako kdysi bavilo jejich rodiče. Dnešní děti jsou ale jinačí...
„Každé dítě, to dřívější i to dnešní, když se narodí, je jedinec, na kterého působí jak rodiče, tak sociální prostředí. A obojí se ve srovnání s naším dětstvím velice změnilo. Proto jsou dnes děti otevřenější, zvídavější a tím podle nějakých starých měřítek i zlobivější,“ dozvídáme se.
Dnešní maminky a tatínkové se velice snaží, jenže v množství nejrůznějších závazků jim na dítě zbude málo času. Rychlejší je zavázat mu tkaničku, než čekat, aby to pomalu a neohrabaně udělalo samo. A tak si děti umí samy spustit počítač, ale neumí si utřít ústa. „Dnes si rodiče navíc myslí, že nejsou dost dobří rodiče, pokud jejich dítě nemá všechno v materiálním smyslu, mobil, elektronické hry… Proto se nedivme, že dítě raději sedí u notebooku, než by si hrálo venku. Před dvaceti lety děti jásaly, když jsme šli na dvoreček. Dnes je tam musíme skoro vyhánět. Dnešní děti mají prostě jiné zájmy...“
Dítě je společenská bytost. To, co se naučí mezi svými vrstevníky, mu nenahradí žádný dospělý. Proto je důležité, aby chodilo do mateřské školy. „A vzhledem k tomu, že je v rodině obklopeno technikou – ona je sice dobrá a potřebná, ale s mírou – my se ve školce snažíme vrátit dětem klasické hodnoty. Dítě je dnes až moc chráněné, rodiče se snaží udělat místo něho co nejvíce. Kdyby mohli, tak by místo nich snad i dýchali. Dejte jim víc svobody, důvěřujte jim, neustále opakujeme rodičům,“ dozvídáme se od Vlatky.
 Vše je to výsledek velkých požadavků, které se před dnešní rodiče kladou jak v práci, tak v rodině. „Ti mladší jsou ještě plní energie a síly a mají dojem, že všechno zvládnou. Možná ano, ale je otázka, jestli svůj čas opravdu kvalitně využívají,“ říká Vlatka. O něco starší rodiče už nemají tolik síly, ale svým dětem poskytují klidnější zázemí. Už se v životě s lecčím potkali a lecco si vyzkoušeli, a tak svou úlohu berou zodpovědněji a nejsou tak „turbulentní“.
Kontakty s rodiči jsou nejtěžší částí práce vychovatelek. „Musíme ctít způsob, jakým vychovávají své dítě, jestli je dobrý, ukáže čas. Rodič je tedy pro nás vždy v právu, ale jak vždycky zdůrazňuju, ne bezvýhradně. Nějaký kompromis se vždy najde.“ Na své bývalé svěřence vzpomíná s láskou: „Každá generace je specifická, ta poslední (už je čtvrtým rokem ve škole) podle zvídavosti a teplé atmosféry, která ve skupině vládla.“
Před několika týdny se Vlatka a její manžel Jaroslav poprvé stali babičkou a dědečkem. Po několika letech života v Opatiji se jejich syn Sani s manželkou Monikou vrátili do Daruvaru. Zde se jim nedávno narodil syn David. „Je to opravdu zvláštní zážitek a přeju ho každému,“ řekla nám s úsměvem tato zkušená vychovatelka, ze které se vyklubal opravdu výborný spolubesedník. „Už mi říkali, že jsem málomluvná, ale vlastně nejsem. Raději nechávám za sebe mluvit svou práci.“ Jednou z nich je i množství nejrůznějších dekorací, kterými zdobí školku Ferdy Mravence, jeviště při programech, výlohy ve městě, stánky. Už několik let je vedoucí dekorační a výtvarné skupiny, a jestliže máte ve školce dítě nebo někdy do školky nakouknete, tak jistě víte, že tam je co obdivovat.
Nepatří mezi pesimisty: „Myslím si, že ani na jednom poli naše budoucnost není černá. Vždy se najde skupina nadšenců, která se bude snažit, aby bylo lépe, ať ve společnosti či v naší české menšině v Chorvatsku.“ A než jsme se rozloučili, ještě přidala: „Asi je všem jasné, že být vychovatelkou je práce psychicky náročná, ale mnozí si myslí, že když pracujeme s malými dětmi, tak to není práce náročná fyzicky. Ale je.“      V. Daňková/vd/archiv