Vždy si naplánujeme jedno město, které navštívíme. Loni jsme zavítali do Českého Krumlova, letos jsme se rozhodli pro Telč. Telč byla založená ve 13. století a je pod ochranou UNESCO. Největší význam má nádherné náměstí. Domky s malebnými průčelími se datují z 16. a 17. století. Je zde i krásný zámek z 18. století, ve kterém se natáčel film Pyšná princezna. Po dvouhodinové procházce v říjnovém vedru pivo chutnalo nejlíp.
Do Všeradic jsme dorazili o půl čtvrté, ubytovali se, povečeřeli a už nás autobus přepravil do Hudlic, vzdálených asi 20 km. Řidiči museli ihned zpět kvůli omezenému času za volantem. Uvítal nás velice milý a přijemný člověk, starosta Hudlic pan Pavel Hubený. Rychle se stavěla scéna v hudlické sokolovně a v 19 h se už hrálo. Byla to jiná zkušenost, hrát v tělocvičně a ne na jevišti, mít přímý kontakt s diváky. S velkým zájmem a radostí divadlo sledovali jak děti, tak dospělí. Bouřlivý potlesk na konci trval a trval. Lidé k nám přistupovali, děkovali, chválili hru, obdivovali činnost naší menšiny a přáli si, abychom přijeli příští rok zase. Nemohli věřit, že divadelníci z Chorvatska hrají jejich legendu. A my jsme se mezi nimi cítili jako doma. Pozitivní energie proudila z obou stran. Návrat do Všeradic byl zajímavý. Pan Stibal nám domluvil lokální autobus, který přepravil nás i kulisy.
Sobotní ráno začalo společnou kávou před ubytovnou. Pan Stibal naplánoval program na každou minutu. Následovala prohlídka galerie a muzea ve Všeradicích a odjezd do zámku v Hořovicích. V roce 2002 byl areál státního zámku vyhlášen národní kulturní památkou. Za stavitele nynějšího hořovického zámku se považuje slezský pán z Vrbna, hrabě Jan František (1634–1705). Dalšími majiteli byli Němci a v roce 1945 byl zámek Benešovým dekretem zestátněn.
V odpoledních hodinách se zase jelo do Hudlic. Zde jsme se dozvěděli, že nejstarší zpráva o Hudlicích je z roku 1003. Slovo hudlice znamená lesy obklopené místo. I dnes je ve vsi hodně stromů, v okolí jsou křivoklátské lesy, hory a kopce. Hudlice patřily karlštejnskému panství, v okolí se těžila železná ruda a pálilo dřevěné uhlí. Za prací sem chodili obyvatelé z Německa, Bavorska a Míšně. Ve vsi se nachází rodný domek Josefa Jungmanna, krásná roubená chaloupka. Josef Jungmann byl syn hudlického ševce. Byl jazykovědcem, literárním historikem, překladatelem, ovládal devět jazyků. Na základě cizých jazyků vytvářel nová česká slova, která dnes považujeme za samozřejmost (rozlehlý, záliv, liána, ohromný, blankyt, poklid, divoch, květen, dráha, půvab, vděk, kolouch, okolnost, obřad, ples, pleť, návrat, rty...) Napsal pětisvazkový Slovník česko-německý, ve kterém vysvětluje i význam příjmení. Zajímavá je i historie ohromného kostela. Původně tu stál kostel malý. Lidé z okolí chodili na mše svaté, kostel byl brzy malý, a proto se začal stavět nový a to tak, že se obezdíval už stojící kostel. Když byl nový velký kostel hotový, ten malý vnitřní zbourali.
Od vsi k lesu, podél silnice, vysázeli vesničané mladé stromy pro své otce a alej nazvali Tátova alej. Následuje půlhodinová chůze křivoklátským lesem k rozhledně, kterou pojmenovali Maminka. Nachází se ve výšce 606 m n. m. Sama rozhledna dosahuje 33 m. Na vrchol rozhledny vede 96 schodů. Výhled je dokonalý: Praha, hora Říp, hory, řeky, kopce, lesy, vesnice, města, Česko na dlani. Cílem je přilákat lidi do lesa a nenápadně je přinutit, aby chodili. Automobilem se bez povolení k rozhledně nesmí. Hudličtí proto pořádají různé akce v lese, hry a zábavy pro děti. A opravdu, jak jsme šli lesem, viděli jsme mnohé rodiny, jak si pěšky s malými dětmi vykračují k Mamince. Podél pěšinek jsme nacházeli hliněné trpaslíky. Vysvětlili nám, že je to jedna z akcí. Děti mají za úkol najít trpaslíka a vystavět mu domeček z materiálu, který v lese najdou.
Po návratu do Všeradic jsme hráli v galerii na zámeckém dvoře. Je to malé divadlo s malým jevištěm, ale herci si dokázali poradit. Mezi diváky se objevily nám známé tváře přátel ze skupiny Třehusk, což nás zvlášt potěšilo.
V neděli ráno po snídani a po rozloučení s panem Stibalem, který se nám maximalně věnoval, jsme nastoupili do autobusu a vydali se směrem k Chorvatsku. Cesta byla zajímavá, protože jsme si buď vyprávěli různé příhody a zážitky, anebo zpívali. Světluška Prokopićová/Zdravko Bublić
