Na Novém Zélandu žije tři tisíce Čechů
Zuzana Pištěcká (37) přiletěla na kurz metodiky z největšího města na Novém Zélandu Aucklandu, kde žije s manželem Čechem a třemi dětmi už deset let. „Manžel je programátorem a já vychovatelkou v mateřské škole. Děti ale hlídám doma. Učím i v české školičce, kterou jsme založili před pěti lety. Máme v ní dvě skupiny dětí, jedna je do pěti let a asi dvacet českých a slovenských školáků. Organizujeme školní i mimoškolní aktivity, připravujeme oslavy Mikuláše, vánoční a velikonoční dílny, pálení čarodějnic. Spolupracujeme s Českým a slovenským klubem v Aucklandu. Klub působí déle, ale my jsme se k němu připojili před deseti lety. Společně pořádáme různé party, koncerty českých interpretů a kulturní akce. Máme i českou knihovnu, která pravidelně pořádá dostaveníčka. Do Česka jezdím každé dva roky, protože je to finančně náročné. Cesta stojí asi 2000 dolarů (34 tisíc Kč) (průměrný plat v N. Zélandu je 50 tisíc dolarů ročně). Na ostrově se mluví anglicky, ale i maorsky.
N. Zéland je multikulturní, žije v něm mnoho přistěhovalců. Na jižním i severním ostrově žije asi 3000 Čechů, z toho v Aucklandu asi 1000: Na naše akce jich chodí kolem stovky. Velkým problémem je prostor, který české komunitě chybí a musí si ho proto pronajímat. Češtinu si udržujeme čtením knih a sledováním českých filmů. Doma mluvíme česky. Slováků je tam méně, proto máme akce společné.
Nový Zéland je velká země – severní ostrov je teplejší, přes zimu tam nemrzne a daří se tam i citrusům. Na jižním ostrově jsou hory a je tam chladněji, je méně osídlený. My žijeme na severu severního ostrova, jehož hlavním městem je Wellington, který leží na jihu, má 180 000 obyvatel. Líbí se nám tam. Člověk si lehce zvykne na uvolněný styl života na Zélandu. Vše se řeší v klidu, důkaz je kladen na rodinný život, důležité je soužití s přírodou.“
V USA žije 1,3–1,6 miliónu osob českého původu – je tam největší krajanská komunita na světě
Jana Wichová (52) žije ve čtrnáctém nejlidnatějším městě Spojených států San Francisku. Do USA se dostala díky manželovi, který pracoval v českobudějovické nemocnici na onkologii. Americká firma ho oslovila, zda by pro ně nechtěl pracovat. „Odjeli jsme tam v roce 2000. Od té doby jsme vystřídali řadu míst. Bydleli jsme v San Jose v Kalifornii, pak 14 let v Hendersonu u Las Vegas v Nevadě. Teď jsme zpět v Kalifornii ve městě Redwood City.“
V San Francisku žije asi sto tisíc Čechů, kteří se letos ve státě Iowa sešli na sokolském sletu ve Spojených státech. Dobře uspořádaný Sokol působí více než 120 let. Jeho členové by se v roce 2018 chtěli zúčastnit sletu v Praze, na který se už teď připravují. Sokol vydává čtvrtletník.
J. Wichová je též členkou Sokola, působí v České škole v San Francisku, kde učí prvním rokem. „Máme tam pět až šest tříd. Výuka probíhá tři hodiny jednou týdně, v neděli. Používáme české učebnice, rodiče je ale musí kupovat. S manželem máme dvě děti, které si tam zvykly. Přestože je zde hezká příroda, jednou bych se ráda vrátila zpět do jižních Čech, do Lišova, odkud pocházím a který miluji.“
V Indonésii žije hrstka Čechů
Nicolle Karešová (40) pochází z Prahy. V Indonésii žije pět let se svou rodinou – třemi dětmi a manželem Čechem. „Do Indonésie, konkrétně hlavního města Jakarta, jsem následovala manžela, který tam přijel založit pobočku české společnosti Home Credit. Česká komunita je zde velmi malá – tvoří ji jen pár rodin při ambasádě a pár rodin právě při Home Credit, dvě další rodiny, které zastupují další firmy. Dále už jen jednotlivci, dobrovolníci, kteří jsou zde dočasně, či například studenti ve městě Jogyakarta. Na Bali je větší česká komunita, ale nemá spolek.
Českou školu zde nemáme. Své děti učíme česky v rodinách. Většinou jsou v nich oba rodiče Češi, takže s mluvenou češtinou děti zatím problém nemají. Používáme učebnice pro české školy. Mé děti chodí do mezinárodní školy, kde výuka probíhá v angličtině. Žije zde mnoho cizinců. Jen v této škole je zastoupeno 60 národností. Děti se ve škole učí povinně také indonéštinu. Není to těžký jazyk, už jsem ho zvládla. Osobně v této škole hodně vypomáhám dobrovolnou prací. Vyučuji angličtinu v malé místní indonéské škole, takže poznatky z kurzu metodiky využiji maximálně.
Jako vystudovaného andragoga (lektora dospělých) mě zaujalo, že o češtinu mají zájem i dospělí Indonésané. Učíme deset dospělých v kurzu pro začátečníky a pro pokročilé. O češtinu mají zájem většinou studenti univerzit, kteří by rádi pokračovali ve studiu na vysokých školách v České republice, nebo potomci Čechů, kteří tam odešli v 60. letech nebo jejich partneři. Přitom využíváme učebnice Step by step Lídy Holé. Kurzy češtiny pořádá zastupitelský úřad ve spolupráci s místní neziskovou vzdělávací agenturou.
V Indonésii je celý rok teplo. Střídá se období dešťů s obdobími sucha. Lidé jsou zde příjemní a milí. Z jídel převažuje ostrá asijská kuchyně. Jí se rýže, nudle, kuřecí a hovězí maso ryby, ovoce, vejce a tofu, vepřové maso místní nejedí.
Indonéská příroda je nádherná, moře, hory, sopky, džungle. Každý, kdo do Indonésie přijede, je nadšený. Jsou tady samozřejmě také velké problémy, hlavně se zpracováním odpadu.
Do České republiky jezdíme dvakrát za rok – v létě, abychom se sešli s rodinou, užili si českého prostředí a kultury a v zimě samozřejmě především kvůli zimnímu počasí a sněhu. Do Indonésie jsme přijeli na dva roky, ale už jsme tu šestým rokem.“ Alena Raisová/ar
