Na základě aktivity na něm jsem dostala pozvánku na seminář pojmenovaný Bus Tour – Crossing Rivers (Autobusový zájezd – Brodění řek). Díky porozumění Svazu Čechů jsem se ho zúčastnila od 30. září do 9. října a deset dnů „brodila řekami“ západní Evropy.
Seminář byl vlastně poznávacím zájezdem, všichni jsme se sešli v Berlíně, nastoupili do autobusu a během deseti dnů navštívili deset sdružení – členů YEN (česká menšina v Chorvatsku ještě není členem YEN, má status partnera). Cílem bylo lépe poznat jednotlivá sdružení a posílit vztahy a spolupráci. Neobvyklého semináře se zúčastnilo 27 mladých z 18 menšinových sdružení z 15 zemí. Chorvatsko představovali i dva mladí členové ze srbské menšiny.
Akce byla zároveň představením evropské občanské iniciativy, kterou provádí FUEN (Federální sdružení evropských národností). Pod zkratkou MSPI, z anglického Minority SafePack Initiative, (iniciativa Menšinový bezpečnostní balíček), se pracuje na zvýšení úrovně menšinových práv a postavení menšin v EU. Pokud se během jednoho roku (akce začala v dubnu 2016) podaří sesbírat milion podpisů, Evropská komise bude povinna řešit problémy menšin zahrnuté do iniciativy. Tuto akci jsme jako účastníci semináře podpořili a na třech zastávkách jsme sbírali podpisy.
Cestu jsme začali v Berlíně, který je sídlem YEN. V jeho úřadu jsme se navzájem seznámili a vykonali poslední přípravy na cestu. Příští ráno, už v 5.30, jsme seděli v autobuse, našem dočasném obývacím pokoji a jeli na sever. První zastávka byla v německém Flensburgu u Dánů. Po uvítání a představení, zjistili jsme, že je Flensburg významným střediskem nejen dánské menšiny, ale národnostních menšin v celé Evropě. Ve Flensburgu se nachází Dům menšin, jedno z tří sídel FUEN. Navštívili jsme také Evropské centrum menšiny (ECMI – European Centre for Minority Issues.
Po dvou hodinách jsme pokračovali v cestě na sever, do Dánska. Druhá zastávka toho dne byl Knivsber, sídlo Němců v Dánsku. Je to velký pozemek, který kdysi zakoupily bohaté německé rodiny žijící v Dánsku a přenechaly je své komunitě. Dnes je tam ubytovací zařízení (kde jsme spali), venkovní a vnitřní jeviště, fotbalové a jiná sportovní hříště, memoriálový park, učebna v přírodě a interaktivní poučná stezka lesem. Po tradiční večeři jsme večer strávili besedováním s mládeží jejich politické strany. Třetí den jsme se nejdříve zastavili v Haus Nordschleswig, budově kde sídlí zastřešující organizace Němců v Dánsku, na formálnější prezentaci a pak se vydali k jihu.
Třetího dne jsme navštívili Frísky, germánský národ, který se usadil podél pobřeží severozápadního Německa a Nizozemska v oblasti Frísko. V Německu jsme navštívili severní Frísko, zavítali do jejich muzea a etnografické sbírky. Popovídali jsme si u tradiční fríské kávy (s rumem a šlehačkou) a zahráli tradiční frískou hru s klacky (nám vůbec nešla). Příštího dne jsme navštívili západní Frísky v Nizozemsku, nakoukli jsme do jejích menšinové „pokladny“ čili Tresoaru, archívu a knihovny, vyslechli přednášku profesora z místní univerzity, který svou badatelskou činnost zaměřil na menšiny. Poté jsme na náměstí informovali místní obyvatele o akci MSPI a sbírali podpisy. Večer jsme si prohlédli město a noc jsme strávili v bývalém vězení, upraveném na hostel.
Pátý den jsme jeli do města Eupen v Belgii navštívit zvláštní menšinovou komunitu původních německy mluvících obyvatel, kteří se ale nepovažují za Němce, ale za Belgičany. I když oblast, kde žijí, není samostatným regionem, mají svůj parlament, který rozhoduje o mnohých věcech, týkajících se jejich komunity, jako je třeba školství. Z menšin, které jsme navštívili, má tato práva a uspořádání na nejvyšší úrovni. Po prohlídce parlamentu jsme v městě opět představovali akci MSPI a sbírali podpisy. Večer jsme s mládeží místního sdružení debatovali na různá témata, týkající se postavení mladých v Evropské unii.
Dlouhou cestu k Rétorománům jsme si zkrátili zastavením ve Štrasburku ve Francii. Navštívili jsme Evropské středisko mládeže (EYC – European Youth Centre), které finančně podpořilo naše putování. My jsme představili YEN a naši dosavadní cestu, oni vykládali o své práci a způsobech, jak žádat o financování svých menšinových projektů. Do Švýcarska jsme dorazili velmi pozdě a tak nás mladí Rétorománi hned zavedli do hospody na pivo a neformální pobavení. Sedmého dne jsme se dostali k nejjižnějšímu bodu cesty – Bolzanu v jižním Tyrolsku v Itálii. Navštívili jsme německou menšinu, která má, podobně jako komunita v Belgii, zajištěna vysoká menšinová práva a podmínky k činnosti. K večeři bylo zdejší tradiční jídlo – pizza.
Osmý den naší cesty začal brzy ráno, čekala nás dlouhá, desetihodinová cesta do Prahy. Pěšky jsme se vydali od hlavního nádraží k Staroměstskému náměstí, kde byl náš hostel a už jsme spěchali na sraz s představitelem německé menšiny v České republice. Zjistili jsme, že je činnost jejich sdružení rozmanitá a bohatá. Pěšky jsme se pak vydali zpátky do hostelu a cestou si prohlédli vždy krásnou Prahu, která je i v tomto období plná turistů. Příštího rána jsme už všichni byli unaveni z cesty a rádi, že bude brzy končit. Poslední menšina, kterou jsme navštívili, byli Lužičtí Srbové v Německu. V Bautzenu (Budyšín) se právě ten den hrálo utkání jejich fotbalového klubu (kromě profesionálního menšinového divadla mají také oficiální fotbalový menšinový klub). Fandili jsme a využili příležitost, abychom naposledy představovali MSPI a sbírali podpisy. Nastoupili jsme, také naposledy, do autobusu a jeli do Berlína.
Poslední den jsme se ohlédli za celkovým zájezdem. Shrnuli jsme všechno, co jsme viděli a slyšeli a ohodnotili cestu. Shodli jsme se, že to byl báječný a jedinečný zážitek, i když také vyčerpávající. Během zájezdu jsme mohli poznat, že se menšiny velice rozlišují podle dějin, způsobu uspořádání, postavení v zemi působení. Na druhou stranu, ve skupině bylo cítit, že si bez ohledu na to všichni dobře rozumíme a že nám všem záleží na zachování naší menšinové kultury a na aktivnějším zapojení mládeže do života nejen menšiny. Dnešní život nabízí mladým spoustu nejrůznějších možností: cestovat, poznávat svět, být aktivní a rozšiřovat své obzory. Na druhou stranu, život v různorodé Evropě žádá otevřenou mysl, pochopení a vnímání různorodostí jako naše přednosti. Proto bychom si měli takovýchto příležitostí, jako byla tato cesta, vážit. Do budoucna by bylo dobré umožnit mladým z našich řad větší účast v mezinárodních projektech a tím způsobem jim i nám otevírat cesty k větší toleranci, porozumění a spolupráci. Jana Pejićová/jp,YEN
Třípatrové postele i syrová ryba
Před odjezdem jsme nevěděli, co nás čeká. Byli jsme rádi, že každý večer budeme spát (i když pokaždé v jiné) posteli, a ne v autobuse. Po pár dnech jsme si uvědomili, že se nikomu z nás ještě nestalo, že by si měnil povlečení každý den. Každý večer jsme měli i jiné spolubydlící. Spali jsme výhradně v hostelech, někdy v dvoulůžkovém a někdy v osmilůžkovém pokoji. Chlapci dokonce jednou spali všichni spolu, v pokoji s 16 lůžky, kde byly postele na tři patra.
S jídlem to také bylo různé. Někde nás pohostili tradičním jídlem a někde jsme zas dostali jen sendvič. V Německu jsme ochutnali syrovou rybu, v Dánsku jsme ke klobáse dostali sladké karamelizované brambory, v Belgii jablečný džem jako přílohu k masu (většina si myslela, že je to dezert). V Nizozemsku bylo k snídani máslo a cukrové drobky, které u nás známe jako ozdobu na dort. Bylo také umění „žít v kufru“ a neudělat si v něm večer velký nepořádek, aby ho ráno bylo možno brzy sbalit. Celkem to byl dobrý trénink do života, test na nervy, přizpůsobivost, organizovanost a rychlost.
