Pana Edu Vostřela jsem poznala začátkem osmdesátých let, kdy jsme byli zvoleni do předsednictva Svazu Čechů a Slováků. Vzpomínám na jeho rezolutní, a přitom vždy diplomatická jednání. Předsednictvo muselo často vyhledávat správnou cestu, definovat vlastní postoj vůči různým společensko-politickým změnám. Edo Vostřel uměl vždy jako zkušený diplomat poradit, aby Svaz nepodléhal zbytečným kritikám a podezření za spolupráci s Československými úřady a institucemi. Zapůsobil na mne povzbuzujícím vztahem k nám, v té době mladým členům předsednictva. Respektoval naše návrhy a dával významnou podporu našim aktivitám. „Ti mladí lidé si zasluhují naše uznání a podporu. Důvěřujme a pomáhejme jim. Máme to štěstí, že je máme, že to dělají dobře. Nám starým zbývá jenom, abychom se těšili z jejich úspěchů a jak můžeme, pomáhali,“ často zdůrazňoval.
Jsem mu velice vděčná za upřímné rady během domovinské války, kdy některé vysloužilé osobnosti JLA chtěli zneužít českou menšinu pro osobní zisk. V tom těžkém a složitém období byl správný postoj velice důležitý a pro budoucnost české menšiny neocenitelný. S odstupem času mohu lépe posoudit, čí rada a stanovisko nám prospěly.
S panem Edou jsem se setkávala na různých menšinových kulturních akcích. Obdivovala jsem jeho optimizmus a upřímnou radost z našeho setkání. Říká se, že jsou oči každého člověka zrcadlem jeho duše a osobnosti. Jasný, zářivý pohled a úsměv pana Edy to potvrzovaly. Srdečné oslovení, radost z přátelského setkání, anekdoty, dojemná hra na foukací harmoniku, zájem o budoucnost menšiny a nade vše ohleduplná komunikace charakterizovaly milého přítele pana Edu Vostřela.
Vážím si jeho životní cesty, díla a postojů. Děkuji za upřímná slova podpory, za vše, co podnikal ve prospěch české menšiny.
Čest jeho památce.     Lenka Janotová

Bolestně se mě dotkla zpráva v bulletinu záhřebské Besedy, že 2. listopadu 2017 v Záhřebu zemřel Eduard Vostřel. Byl významnou osobností krajanského života ze známé odbojářské, antifašistické rodiny, která se zapsala i do dějin Chorvatska; vážený čestný člen záhřebské Besedy, dříve i člen předsednictva Svazu Čechů a Slováků. Patřil k nejvěrnějším čtenářům a pilným dopisovatelům Jednoty. Proto mu věnuji tichou vzpomínku a pár řádků.
Velmi jsem si ho vážila jako pozorného, vnímavého, laskavého a zároveň náročného čtenáře Jednoty v době, kdy jsem byla její ředitelkou a šéfredaktorkou. Ale i dříve. Přicházel občas neohlášený, i ve stáří elegantní, ale vždycky s úsměvem a anekdotou. Pozdržel se, pověděl, co ho zaujalo a čím se zabývá a obvykle končil nějakou veselou písničkou, kterou zahrál na malou foukací harmoniku, již vytáhl z náprsní kapsy… Ta harmonika ho prý doprovázela ještě od jeho partyzánských let… A pomáhala mu překonávat těžké chvíle.
Eduard Edo Vostřel pocházel ze známé pokrokové rodiny Vostřelových. Jeho strýc Václav Vostřel byl prohlášen národním hrdinou druhé světové války, ale i strýcovi a Edovi sourozenci se účastnili odboje, byli vězněni nacistickým režimem a někteří byli partyzány.
Vostřelovi pocházejí z Budislavi u Litomyšle. Nejdříve se usadili ve Velkých Zdencích, potom v Pavlovci a nakonec v Kupinci, kde vlastnili velký zemědělský statek. Tam se Eda v roce 1927 narodil. Rodina si poté koupila statek v Čemernici u Virovitice a tam se usadily tři rodiny Vostřelů – Josefa, Vinci a Václava. Všichni byli při zakládání České besedy ve Virovitici a netajili se svou levicovou, protifašistickou politickou orientací. Také Eda se už jako gymnazista stal členem mládežnické komunistické organizace (SKOJ), na počátku druhé světové války ilegálně pracoval pro odboj, byl zatčen a po propuštění se v roce 1944 zapojil do I. československé brigády Jana Žižky z Trocnova. Při útoku na Kamenský Vučjak v únoru 1945 byl zraněn, a tak konec války prožil v nemocnici. Po skončení politické školy pracoval v ústředním výboru Lidové mládeže v Záhřebu, potom na ministerstvu zahraničních věcí v Bělehradě, na konzulátech v Chicagu, Stockholmu a Göteborgu. Byla to velmi zodpovědná diplomatická práce, kdy šlo o důstojné prezentování Jugoslávie, její bezpečnost a práva jejích občanů ve světě. Rád vzpomínal na svá setkání s krajany z českého spolku Ilova v Chicagu. Po návratu do vlasti pracoval Eda Vostřel v Záhřebu jako zástupce předsedy Republikového výboru pro bojovnické a invalidní záležitosti. V té době se už mohl zapojit i do krajanského života, určitou dobu byl členem předsednictva Svazu Čechů a Slováků a místopředsedou záhřebských Spojených spolků: České besedy a Československé obce.
O osudech rodiny Vostřelovy od roku 1880, kdy opustila svůj původní domov, napsal Eda Vostřel do Českého lidového kalendáře. Svou životní cestu a svůj vroucí vztah ke svému původu vylíčil v příspěvku Proč jsem Čech do sborníku Moje české kořeny: „Mluvit chorvatsky jsem se naučil teprve na základní škole. Jde-li tedy o národnost, nemohu být jiným než Čechem, jako poleno‘.“ Jeho manželka Rikica byla Židovka, takže jejich dva synové „jsou i Češi i Židi i chorvatští vlastenci“.
Eduard Vostřel byl dobrý a rovný člověk, antifašista a kosmopolita. Sám o sobě říkal, že je doma v Chorvatsku, ale pečlivě sledoval události v Česku a život krajanské komunity i tehdy, když se ho už přímo neúčastnil. Jeho život a postoje si zaslouží naši úctu. Libuše Stráníková