Záhřeb: Člověk s fotoaparátem v ruce
„Tony Hnojčík byl člověkem, kterého nezajímaly benefice, sláva a ceny. On tvořil jen z potřeby jako každý jiný umělec a člověk, který svou práci miluje,“ zaznělo na komemoraci, kterou v záhřebském novinářském domě uspořádal novinářský spolek Hrvatsko novinarsko društvo (HND), jehož dlouholetým členem Tony Hnojčík byl.
Po minutě ticha biografické údaje o Tonym uvedl hlavní tajemník HND Vladimir Lulić. Podotkl, že byl jedním z nejplodnějších chorvatských fotoreportérů. Místopředseda Svazu Čechů a předseda rady české menšiny města Záhřebu Jiří Bahník zdůraznil, že Tony byl hrdý na své češství a jak hodně i úspěšně spolupracoval s menšinovými institucemi. I jeho poslední samostatnou výstavu v záhřebském parku Zrinjevac loni uspořádala Koordinace menšinových rad hlavního města. Jménem spolku umělců UKLUPUH mluvil předseda fotografické sekce Janko Belaj, jménem kolegů fotoreportérů Nikola Šolić, který řekl, že Tony byl jedním z mála fotografů s vlastním a zvláštním stylem, po němž zůstane známý. Citovým proslovem obecenstvo oslovil novinář Jednoty Mato Pejić který řekl, že Tony byl člověk širokých názorů nesmírně milující lidi. „Často nedodržoval lhůtu, a neměl rád přísné prácovní podmínky, snad proto byly jeho fotky báječné,“ dodal.
„Tony Hnojčík začal fotografovat před málem půl stoletím. Během té doby jsem ho nikdy neviděl bez fotoaparátu,“ řekl předseda HND Saša Leković, kolega a přítel Tonyho Hnojčíka, a jeho spojenec během domovinské války. „Mnohé jeho fotky nebyly uveřejněné, ani nikdy nebudou. Nejen proto, že jich nafotil hodně, ale také proto, že je ani nefotil k uveřejnění. Fotil je pro sebe. Dělal fotografie proto, že musel, protože jinak neuměl,“ řekl S. Leković.
Daruvar: Místo slovy mluvil fotografií
Daruvarskou komemoraci uspořádala NVI Jednota a připravila i malou výstavu Tonyho titulních stránek krajanského týdeníku, zatímco v jedné krabici byly staré zaprášené černo-bílé fotografie Tonyho Hnojčíka, které si přítomní mohli prohlížet. Po vzdání pocty minutou ticha a přečtení jeho životopisu, hlavní a odpovědná redaktorka Jednoty Jana Staňová komemoraci moderovala, přečetla dopis bývalé novinářky Lýdie Lacinové, která na spolupráci s Tonym zavzpomínala teplými slovy.
„Učila jsem se od něj fotografovat velice zajímavým způsobem, během oněch dlouhých hodin, při kterých Tony vyvolával v Jednotě fotografie, cedil z nich vodu gumovým válečkem, dával do sušičky a pak je ze sušičky házel na parkety, aby zchladly a vyrovnali se. Fotografie tak každé pondělí a čtvrtek zcela pokryly podlahu naší kanceláře a já po špičkách chodila kolem a byla zkoušená: Která je nejlepší?,“ řekla novinářka Vlatka Daňková, a mluvila přesně ze stejného místa, kde kdysi v dnešní hale budovy Svazu byla kancelář, v níž spolu s Tonym pracovala.
Bývalá předsedkyně Svazu Čechů Lenka Janotová zavzpomínala na časy, kdy začala válka a kdy byla potřeba připravit společné pasy pro děti odsunuté do Čech. „Všechno to ochotně a dovedně dělal Tony,“ řekla a vzpomněla si i na řadu jiných příležitostí, při nichž Tony ukazoval, že jeho fotografie opravdu „říká tisíce slov“.
Na závěr mluvil novinář Jednoty Mato Pejić, který s Tonym dlouho a hodně kamarádil a spolupracoval. Připomněl, jak Tony říkal, že je „domácím výrobkem,“ tedy, že se nenarodil v nemocnici, ale doma v Dolním Daruvaru, a jak byl Daruvar hluboce zakotven v jeho srdci, jak v jednom rozhovoru pro Jednotu ohlásil, že se pomalu blíží k třetímu životnímu věku, a že pravděpodobně vbrzku uzavře kruh, a začne amatérsky fotografovat v daruvarském lázeňském parku. „Bohužel se to nikdy nestane. Tony totiž odešel tak náhle, že mnozí ještě nechápou, že už nikdy neuslyší dobrosrdečné pozvání na pivo, které nelze odmítnout,“ dodal. Text M. Pejić, foto mk
Dával mnohem víc
O Tonym by nebylo snadné mluvit, i kdyby to nebyla tato příležitost. Myslíme si, že o něm víme hodně, protože se nesobecky rozdával svou prací. O té víme hodně, ale o životě vlastně málo. Ne proto, že nemiloval lidi a společnost, ale proto, že ho nezajímala sláva, odměny, výhody nebo sociální status. Tony všechny své bitvy odvážně vybojoval sám. Bohužel tu poslední prohrál. Příliš brzy.
V těchto dnech jsme hodně slyšeli o Tonym a jeho práci. I když se tou prací živil, nebyla to jen zručně odbytá záležitost. Dával mnohem víc. Řekl bych, že nás všechny jistým způsobem zavázal. Jak nás, kteří jsme měli možnost s ním spolupracovat, tak i každého, kdo alespoň jednou viděl jeho fotografie.
Na mnohé z nás zvlášť zapůsobily fotografie ze západní Slavonie z doby těsně před válkou, z války a po válce.
„Z rozhovoru s Tonym, původem Čechem, se dozvídáme hodně velmi zajímavých detailů z minulosti Daruvaru, jako i o minulosti Čechů a Slováků v tomto kraji. Podle posledního sčítání obyvatelstva, Čechů je 14 % ale jejich podíl v chorvatské armádě v některých okamžicích dosáhl 75 %. Češi, shromážděni kolem svého týdeníku Jednoty, hodně přispěli v domovinské válce. Objektivním přístupem k válečným událostem silně ovlivnili veřejné mínění ve své bývalé vlasti,“ psalo v časopise Hrvatski vojnik (Chorvatský voják), číslo 13, 1992.
Fotografie z válečné doby vydal Tony v roce 2010 v monografii pod názvem To jsem dělal ve válce, synu. Kromě fotografií také slovy řekl proč se on a celá řada známých a neznámých otců octlo ve válce. Každý z nás vlastním způsobem bojoval za klidný život svých dětí a budoucích generací.
Tony zanechal významné stopy zvlášť v části chorvatského novinářství, které se týkalo národnostních menšin, zejména české menšiny. Jako zaměstnanec Jednoty – týdeníku v českém jazyce, fotografiemi na titulních stránkách, které doprovázely texty, a reportáže dal zvláštní rozměr. Jako fotoreportér a redaktor fotografie na portálu národnostních menšin zaznamenal hodně akcí ze života a činnosti národnostních menšin v Záhřebu a v celém Chorvatsku.
Prostřednictvím jeho objektivu barevné bohatství rozmanitosti, které do kulturního a dalších oblastí života přinášejí naše národnostní menšiny, se stalo ještě viditelnějším a přístupnějším. Řekl bych, že ještě krásnějším. Něco by mohlo projít třeba i pod radarem, ale když byl Tony přítomen, jeho fotoaparátům nemohlo nic uniknout. Tak jsme často při prohlížení fotografií, nalezli mnoho zajímavých detailů. Krásnými příklady toho jsou i knihy Český národní dům v Záhřebu, na které jsme společně pracovali, také výstava o národnostních menšinách a překrásném záhřebském parku Zrinjevac, kterou Tony uskutečnil ve spolupráci s Koordinací rad a představitelů národnostních menšin města Záhřebu. Jsou to hodnotné zároveň dokumentární a umělecké fotografie. To mohou jen skuteční mistři. Tony, děkuji ti.
Samozřejmě, že Tony patří všem, kteří ho milují a respektují a přitom mne ani nenapadne, abych si ho přivlastňoval a zařazoval.
Přece mi dovolte, abych na konci přečetl několik veršů z Písničky pro Kristýnku. Vím, že ji Tony měl rád. Při její instrumentální verzi jsme ho vyprovodili minulou sobotu na daruvarském hřbitově.
Stejně voní žluté květy šafránu,
jako tvoje vlasy, Kristýnko,
stejnou chuť má vítr, co je po ránu,
jako tvoje jméno, Kristýnko,
stejnou barvu, jako mívá oliva,
mají tvoje oči, Kristýnko,
stejně jako nouze mě to bolívá,
když ty nejsi se mnou, Kristýnko.
Ano, dlouho bude bolet, to že už nejsi mezi námi, milý Tony. Děkujeme ti touto cestou, než se zase setkáme na jiném pobřeží, na které jsi ty už odplul.
Vyjadřuji svou hlubokou soustrast rodině a přátelům.
Děkuji jménem Svazu Čechů v Republice Chorvatsku, České besedy Záhřeb, Koordinace rad a představitelů města Záhřebu a Rady české národnostní menšiny města Záhřebu.
Jirí Bahník, místopředseda Svazu Čechů v RCH a předseda Rady české národnostní menšiny města Záhřebu.
