Informatizace nám přiblíží daleké kraje, umožní nám dozvědět se, co o tom všem myslí různí odborníci, ale mě zajímalo, co o tom řekne člověk, se kterým jsem ve školní lavici seděl po celou osmiletou školu a gymnázium. Kdo vám nejupřímněji poví, jak se věci mají, když ne kamarád. Je to Eduard Vachovec, který po ukončení gymnázia v Daruvaru odešel studovat do České republiky a dnes žije a pracuje v Plzni. Tam si založil rodinu a s manželkou Eliškou, dcerkou Elenkou a synkem Eliášem tvoří E+E+E+E team, a k mé radosti, o rozhovor zájem měl.
Jaká je podle tebe momentální situace v Čechách v boji proti covidu-19?
Česko bylo začátkem roku „premiant“ třídy. Velmi rychle přišla opatření, ale tady u nás se vlastně nikdy nic pořádně neudělalo. Toto ale nyní skončilo… opět jsme premiantem třídy, ale opačným směrem, takže všude říkají, že nechtějí, aby se jim nákaza rozšířila jako v Česku. V porovnání s ostatními na tom tedy nejsme úplně nejlépe. Na druhou stranu, lidé už si zvykli. Začátkem roku se báli vycházet ven, když se říkalo, že je 300 nakažených denně… Nyní máme pravidelně přes deset tisíc a nikoho to už nerozruší. Pro mě osobně je mnohem důležitější číslo, jak nákazu zvládají nemocnice, než počet nakažených, kdy není možné odchytit všechny. Vysoké číslo pozitivních testů ukazuje, že virus je v Česku velmi rozšířený…
Jaké je mínění většiny národa? Existují ještě lidé, kteří si myslí, že covid-19 je smyšlenka a že se přehání?
Určitě, že pořád existují lidé, kteří si myslí, že je covid-19 smyšlený, ale myslím si, že teď už je jich mnohem méně. Spíše je to tak, že většina uznává nemoc jako takovou, ale už neuznávají opatření proti ní. Většina ale nadává jen na internetu… Například, koncem října byla uspořádaná i demonstrace, ale zapojili se do ní fotbaloví fanoušci, kteří se tam ve finále přišli jen poprat… Takže ano, jsou zde i ti, kteří úmyslně sabotují vládní nařízení a dostávají se do křížku se zákonem…
Má, podle tebe, vedení států správný přístup k boji s pandemií?
Nejsem odborník, ale určitě vidím, že přístup našeho i okolních států byl v čase různý. A čísla ve finále stoupají prakticky všude. Je pak těžké hodnotit, který postup je vlastně správný… Nicméně, u nás se hodně rychle zavedlo hodně opatření a pak se s velkou slávou všechna zrušila. Vedlo to k pocitu, že se vlastně nic neděje a podle toho bylo i chování. V Česku se pak opatření naplno zavedla koncem prázdnin a začátkem školního roku. Pokud by cílem bylo mít co nejmenší počet nakažených, tak se některá opatření měla zavádět o dost rychleji. Bohužel ale mnohá opatření nejsou nikdy populární a mnoho lidí to může stát živnost, takže je to dost ošemetné.
Co by se ale určitě mělo zlepšit, je komunikace. Pokud jeden ministr říká jedno, druhý v tentýž den říká něco jiného a když se pak sejdou, tak se vyjádří úplně jinak, tak je něco špatné.
Jak často se mění pravidla, která musíte dodržovat? Dodržují je i ti, kteří je nařídili?
Právě rychlost změn pravidel a nějaká konzistence je zde trochu chaotická. Obzvláště v poslední době se mění velice rychle. Lidé na účet toho samozřejmě vtipkovali a vtipkují, protože když se něco nastavilo na příští dva týdny, tak bylo jisté, že do čtyř dnů to bude jinak a nastaví se pravidla nová. Toto samozřejmě vyvolává velkou nejistotu, obzvláště pro podnikatele, a to není dobré… A zda je dodržují? Je smutné, když vláda vystupuje skoro každý den v televizi, vykládá o tom, že lidé nedodržují pravidla, ale pak je někde objeví, že je sami nedodržují.
Stalo se už, že někdo z ministrů přišel o práci kvůli této situaci?
Ano, dokonce již dva ministři zdravotnictví byli odvoláni ze své funkce. Ten poslední konkrétně za to, že ho o půlnoci nachytali bez roušky venku, když vycházel z restaurace, která v té době už měla být zavřena… Ve finále by se to dalo i vysvětlit a odpustit, ale to už jsme zase u toho, jak se má jít příkladem.
Roušky. Kde jsou povinné a kde ne a jak na ně lidé reagují?
Dnes už jsou povinné prakticky všude. Obecně by se dalo říci – kdekoliv jsem ve styku s lidmi, které bych mohl nakazit, a nepatří do rodiny, se kterou jsem běžně ve styku. Samozřejmostí jsou obchody, úřady, ale i v práci (pokud tam nejsem sám), či venku. Pokud pojedu s kolegou v autě, tak také musíme mít roušky. V přírodě s rodinou ji mít nemusím… Lidé na ně reagují různě. Většina je ale nosí a už si zvykla… Odpůrců je samozřejmě hodně, ale i tak nevídám moc lidí bez roušky. Nakonec si je nasadí prakticky každý.
Jak myslíš, že se situace bude dál vyvíjet?
No, věštit bohužel nedokážu, ale myslím si, že virus už jen tak nezmizí, takže si na něj pravděpodobně zvykneme a naučíme se s ním žít, podobně jako s chřipkou a dalšími nemocemi. Jen už se o tom nebude tolik mluvit…
Asi nevíte, že v roce 1995 byla v ČR epidemie chřipky, na kterou zemřelo přes 12 000 lidí. I tehdy se zavíraly školy, divadla a mnoho dalších věcí. Podobná věc se děje i nyní, ale nedovedu si představit, že by to takto zůstalo dlouhodobě. Pokud brzy nepřijde očkování, tak se lidé budou muset přizpůsobit. Je pak pravděpodobné, že se bude muset vzít ohled na přežití a živobytí zdravých bez ohledu na nemocné.
Jak pandemie působí na tebe, tvou práci a život tvé rodiny?
Osobně pracuji v IT a tato doba ukázala, že u některých oborů není potřeba sedět v kanceláři, ale lze pracovat z domova, což bylo dříve ve větší míře nepředstavitelné. Dnešní technologie to ale umožňují, zjistili to i zaměstnavatelé a já prakticky již půl roku pracuji z domova. Jako komplikace se ukazuje dálková výuka, a u dcerky, která je v první třídě, vše nahrazuje maminka, která musí suplovat výuku. Ve spojitosti s druhým předškolákem to dává chvílemi zabrat… Snažíme se to ale brát s rozumem… Na hromadné akce nyní nechodíme, s lidmi se stýkáme jen v omezené míře – s kolegy či s rodinou. Dětem být doma vůbec nevadí, na roušky si rychle zvykly a moc jiných omezení se nás aktuálně netýká. Takže vlastně svědomitě dodržujeme všechna přikázaná opatření. Snad by z nás měli radost. Otázky kladl Alena Janota, foto archiv