Čtenáři Jednoty se dosud mohli díky dosavadním ohlédnutím z výstav, zejména z toho posledního, záhřebského Marijana Lipovce, podrobně seznámit s životem a dílem Dušana Karpatského a jeho postavením v chorvatsko-českých kulturních vztazích. Na svém překladatelském kontě má více než stovku přeložených knih, a za svou práci byl odměňován jak v Česku, tak v Chorvatsku nejvyššími cenami a poctami.
Výstava nám ale také částečně odhaluje i soukromí Dušana Karpatského. Narodil se na Slovensku v roce 1935 v osadě Trebišov, jako Dušan Rosenzweig. Bylo mu pouze pět let, když mu v roce 1940 zemřel otec, původem slovenský Žid, jenž byl správcem pošty v Trebišově. S matkou Marií, Slovenkou pocházející z ukrajinského města Užhorod (centrum Zakarpatské oblasti) jež leží přímo na hranici se Slovenskem, se přestěhoval do jihočeského městečka Sepekov, kde vychodil základní školu. Matka se po přistěhování také rozhodla změnit příjmení Rosenzweig a na památku svého rodného kraje zvolila příjmení Karpatský. Na výstavě můžeme vidět fotografie Dušana Karpatského jako asi tříletého chlapečka, staré pohlednice Trebišova a otcovu vizitku.
Že byl Karpatský od útlého mládí veden ke knize je vidět ze zachovaných krásně ilustrovaných obrázkových knih z jeho dětství, a že již od školních let tíhl k psané řeči je zřejmé ze zachovaných rukou psaných školních novin, jež Karpatský sám psal a zároveň byl i jejich redaktorem. Po ukončení gymnázia v Rakovníku se rozhodl pro studium českého jazyka a literatury na Filologické fakultě UK v Praze. Po úspěšně absolvovaném přijímacím řízení na zápisu byl trochu zaskočen připomínkou, že si k češtině musí přibrat ještě jeden slovanský jazyk. Po krátkém uvažování, že ruštinu nechce, s polštinou si není tak jistý, se zapsal zcela náhodně na tehdejší studium srbochorvatštiny a netušil že se jednou stane nejznámějším českým kroatistou a jedním z největších propagátorů chorvatské kultury v Česku.
Přestože překládal i z ostatních literatur bývalého jugoslávského státu, k chorvatské literatuře přilnul již v době studia. Když v roce 1957 skupina záhřebských bohemistů pod vedením Ljudevita Jonkeho navštívila Prahu, Karpatský se ujal role průvodce. Dokonce i jeho první překlad, který pořídil v roce 1958 ještě jako student, byla novela Slavka Kolara Šljiva a jeho první knižně uveřejněná práce byl medailonek o Miroslavu Krležovi k románu Návrat Filipa Latinovitze z roku 1959, v překladu Věry Vrzalové. Na výstavě je dopis Slavka Kolara, kterým děkuje Karpatskému za překlad a také kniha Návrat Filipa Latinovicze s věnováním matce.
Výběr z korespondence (140 uveřejněných dopisů), kterou Karpatský vedl s chorvatskými, ale také bosenskými, srbskými, černohorskými, českými a slovenskými spisovateli, básníky a spolupracovníky, je uveřejněný v knize Listář, české a slovenské dopisy do chorvatštiny přeložila záhřebská bohemistka Dubravka Dorotićová Sesarová. Je zajímavé podotknout, že kniha byla nejdříve vydána v roce 2010 v Záhřebu a teprve v roce 2014 v Praze. Návštěvníci výstavy mohou vidět dopis Ljudevita Jonkeho (zakladatele katedry bohemistiky na Filozofické fakultě v Záhřebu), dva dopisy Miroslava Krleži, a také dva pohledy, které Karpatskému do Prahy poslal básník a písničkář Arsen Dedić.
Karpatský dvakrát působil jako lektor českého jazyka na Filozofické fakultě v Záhřebu (1966/67 a 1969/79) kdy měl možnost kromě literatury nahlédnout a seznámit se i s ostatními projevy každodenního místního života a kultury. Velmi si oblíbil gastronomii, nejen chorvatskou, nýbrž i z ostatních částí bývalého státu, a to natolik, že se pustil do sepisování a vyhledávání receptů. V roce 1988 vyšla Jugoslávská kuchařka v dnes neuvěřitelných 70 000 výtisků. Potom následovala Nostalgická kuchařka (1994) a Lahůdky od Jadranu (2002). Není ani nutné připomenout, že Karpatský sám byl vynikajícím kuchařem. Vedle vystavených kuchařek jsou tu tři další exponáty, které názorně hovoří o tom, co měl Dušan Karpatský rád – LP deska Javory, javory sourozeneckého hudebního páru Hany a Petra Ulrychových a DVD s jeho oblíbenými filmy, jež dnes patří ke klasikům českého filmového fondu – Mravnost nade vše (1937) a Škola základ života (1938).
Kromě toho jsou vystavena knižní vydání nejdůležitějších překladů z chorvatské, bosenské a srbské literatury, rukopisy, časopisy, které redigoval, fotografie, uznání, ceny, plakáty, výstřižky z novin a osobní předměty.
Autorem výstavy je Andreja Stojković, dlouholetý spolupracovník a přítel Dušana Karpatského, který pečuje o jeho pozůstalost. Tento kandidát sociologických věd žije od roku 1992 v Praze, kde založil nakladatelství Fori Prague s.r.o., v němž vyšly za posledních let nejdůležitější Karpatského překlady do češtiny – sebrané spisy Miroslava Krleži, antologie chorvatské poezie Koráb korálový apod. Andreja Stojković se také věnuje zviditelňování chorvatsko-českých vztahů a právě tato výstava je toho důkazem. V Chorvatsku je realizována spolu s Chorvatsko-českou společností v Záhřebu v čele s Marijanem Lipovcem. Výstavu finančně podpořily Ministerstvo kultury České republiky a Ministerstvo kultury a médií Republiky Chorvatska, díky tomu byl také k bjelovarské a daruvarské výstavě (Galerie Svazu Čechů v Daruvar, 18. prosince 2020 – 18. ledna 2021) vydán průvodce.
Kvůli již známým okolnostem (covid-19) v Bjelovaru neproběhla klasická vernisáž, jakými obvykle zahajujeme výstavy, a proto jsme nemohli ani uvítat autora výstavy, pana Stojkoviće, který by nám svým projevem na vernisáži zajisté ještě více přiblížil Dušana Karpatského a zároveň nám také přinesl s sebou kousek Prahy, která je nyní pro nás na neurčito nedosažitelná a vzdálenější více než kdykoliv jindy.
Proto na závěr kousek pražského ovzduší a atmosféry přinášíme alespoň v básni Motol 2018, (Motol je hřbitov, na kterém je pochován D. Karpatský), kterou prof. Dubravka Dorotićová Sesarová věnovala svému dlouholetému spolupracovníkovi, jehož byla studentkou v době, kdy působil v Záhřebu na Filozofické fakultě jako lektor českého jazyka. Text Silvie Sittová, foto archiv
Dušan Karpatský a Dubravka Dorotićová Sesarová, přední chorvatská bohemistka a dlouholetá spolupracovnice Karpatského na snímku po promoci Epistolaře v knihovně Bogdana Ogrizoviće v Záhřebu, 8. prosince 2010 (foto Marijan Lipovac).
S akademikem Tonkem Maroevićem na oslavě osmdesátých narozenin Karpatského na Filozofické fakultě v Záhřebu 22. května 2015 (foto Tigran Ilić). Tonko Maroević také napsal báseň Akrostišni pozdrav, jež věnoval dlouholetému příteli. Rovněž se měl zúčastnit vernisáže v Záhřebu, ale několik dní před jejím zahájením zemřel. (Tonko Maroević, básník, publicista a překladatel – Split 22. října 1941 – Stari Grad 11. srpna 2020).
Dušan Karpatský byl dlouholetým spolupracovníkem a častým hostem na Knižním trhu v Pule. Na fotografii s Vojo Šiljkem, moderátorem literární tribuny Snídaně s autorem (Doručak s autorom) při představování knihy Epistolar v roce 2010. Snímek rozhovoru, jež byl později vysílán na II. programu záhřebského rádia je deponován v Hudebním oddělení Městského muzea v Bjelovaru (inv. číslo GMB 23933 ve Sbírce pozůstalosti rozhlasového a televizního moderátora a redaktora Vojo Šiljka).
Dubravka Dorotić Sesar
Motol 2018
Dušanu Karpatskome
Sve je u zlatu, grad i rijeka,
Václavov Dom, kip Jana svetog,
pred mostom Karlo kao nekad,
Libušin san i – bablje ljeto.
Nasmijano je sunce palo
na tornjeve, po kupolama,
u krošnjama stabala sjalo
i razlilo se ulicama.
Još sve je živo kao prije,
i Týn što stremi u visine,
i Vltava što tajne krije,
i Smetanine violine,
i Čertovka što Kampi treba
pod Malom stranom Nerudinom,
vodenjak što pod mostom vreba
i Jezulátko pod Petřínom,
i svađa đaka s kočijašem,
i Husov glas, i Tábor stari,
i sjećanje na glagoljaše,
i učitelja davnih dari…
Al ti ne tražiš više ništa,
ni knjige svoje iz Braníka,
ni put iz Šumskog kazališta
do Zagreba i Dubrovnika.
Na Motolu u carstvu boja
jesenskih, ispod Kalvarije,
u šumi punoj ptičjeg poja,
gdje vjetrić zlatno lišće vije,
ti sad bez boli i bez suza
pjesničkim dalje hodaš svijetom,
na putu svom do Emausa
nježno nas tješiš – babljim ljetom.
