V Anglii bydlím už skoro 3 roky. Dostala jsem se sem docela náhodou a také docela náhodou tu ještě pořád jsem. V Chorvatsku jsem se před odchodem těžce rozloučila s taneční skupinou Jetelíček v České besedě Záhřeb, jejíž vedoucí jsem byla a doufala jsem, že v cizině také potkám krajany a že se i dále budu zabývat českou kulturou. Google mi velice rychle pomohl najít CSB, bohužel v té době neměla v provozu internetovou stránku, a tak jsem na školu nenašla kontakt. Protože jsem první dva roky strávila spoustu času hledáním vhodné práce (často jsem hledala podle klíčového slova ‘čeština’), jednoho dne jsem objevila inzerát na učitelku v CSB. Setkala jsem se s vedením školy na pohovoru, navštívila školu v červenci a v září jsem už učila svou třídu – třídu s názvem Žabky.
NOVÁ ZKUŠENOST
Práci s dětmi ve škole a mimo školu mam ráda a mám i zkušenosti, ale tato zkušenost byla zcela jiná a často byla výzvou. Češtinu jsem před tím učila skromných pět dní jako náhrada na škole v Hrubečném Poli a ve školním prostředí jsem většinou pracovala se staršími dětmi. Velice jsem se těšila na tuto roli a mým cílem bylo udělat výuku poučnou a zábavnou. Chtěla jsem, aby se děti dobře bavily a měly ke škole kladný vztah. Brzy jsem pochopila, že je to ale lehčí říct než udělat.
Třídu Žabek, kterou jsem učila, tvořily žáci ve věku pěti a šesti let, kteří chodili do školy už druhý rok. I když v Anglii děti v tomto věku už chodí do řádné školy, je jasné, že tato výuka nejde až tak hladce. Úroveň češtiny mezi dětmi byla různá, a dokud někteří utvářely celé věty, jiné často ani nerozuměly. Aby přece všechny všechno zvládly a pokročilé se nenudily, má každá třída asistentku, a my měli dokonce dvě. Asistentky pomáhaly dětem udržet pozornost, zkontrolovat úkol, dojít na záchod a podobně. Výuky je poměrně málo, úhrnem jen pětatřicet hodin v roce. Za rok se toho moc nezvládne, zvlášť s menšími dětmi. Cvičení a aktivity jsem plánovala nanejvýš desetiminutové a pak už nějakou hru nebo pohybové cvičení. Naučila jsem se, že je zapotřebí využít každý okamžik, aby se česky mluvilo a učilo. Třeba, o přestávce jsem se snažila s dětmi mluvit a při tom jsem pojmenovávala věci, které mají na stole, co mají k svačině, a jakou má co barvu. Když na mě mluvily anglicky, tak jsem zopakovala, co říkali v češtině a pak přidala „Pochopila jsem to dobře?“
SLOŽITÁ PŘÍPRAVA
V přípravě na výuku mi nesmírně pomohly učebnice, které mi darovala Jednota. Podle nich jsem připravovala cvičení, která si oblíbili rodiče, děti i ostatní učitelky. Příprava mi pokaždé dala hodně práce a uvědomila jsem si, jaké je to privilegium pro žáky, ale i pro učitele, mít hotové přizpůsobené učebnice. Osobní zkušenost z krajanského života mi také velice pomohla připravit vhodnou výuku a materiály. Kdykoliv jsem viděla slova, která běžně nepoužívám, vyškrtala jsem je, nebo jsem materiál nepoužila. Bylo tomu tak často právě s učebnicemi přivezenými z Česka, ve kterých je jazyk pro tuto výuku moc složitý. Vždy jsem trvala na tom, že je nejdůležitější dorozumět se, vše ostatní je bonus.
V porovnání s výukou českého jazyka v Chorvatsku se tento způsob výuky nejvíce podobá modelu C. Učitelky se snaží probírat jak jazyk, tak kulturu, přiblížit dětem literaturu a zpěv. Škola řádně pořádá akce, kterými se snaží zpestřit kulturní část výuky. K akcím patří návštěva Mikuláše, Den dětí, kempování a besídka ke konci školního roku. Na rozdíl od komunity v Chorvatsku je komunita v Anglii poměrně mladá a v každé rodině je alespoň jeden rodilý mluvčí. Je to velká výhoda, proto ale udivuje, že se málo rodičů rozhodlo mluvit s dětmi doma česky, a i tam, kde se rodiče snaží, se děti nezapojují a odpovídají anglicky. Zdůrazňuje to také, jaký je vliv jazyka okolí na snahu menšiny o udržení jazyka. Chorvatština a čeština jsou slovanské jazyky, tedy jazyky velice blízké. Anglický jazyk je jazyk germánský a jako základ dělá dětem, které nejsou v každodenním styku s češtinou, velké potíže. Mezi běžné patří vyslovovaní hlásky r (které je v češtině spousta), čtení písmen s diakritickými znaménky, rozlišovaní h a ch, ale třeba i dvojhlásky, obzvlášť ou.
VÝZNAM BESED
V březnu minulého roku jsme, jako všude ve světě, přestoupili na dálkovou výuku. Měla jsem výhodu, že jsem dobře znala systémy, které jsme k tomu používali a také jsem byla zvyklá dívat se na sebe na obrazovce. Děti si na to brzy zvykly také a klapalo nám to výborně. Věřím, že je dálková výuka v mnohém výhodnější a stane se běžnou součástí našeho života i po pandemii. Osvědčilo se to především u docházky, protože nikdo nemusel cestovat a přidaly se k nám i rodiny, které bydlí dál a dojíždět na výuku by nezvládaly. Právě proto se i mně ulevilo, dálková výuka mi umožnila jet na dovolenou v červnu (v Anglii školní rok končí v červenci), a tak jsem několik vyučovacích hodin měla z Daruvaru. Na konci školního roku jsem musela usoudit, že se děti naučily o hodně více během dálkové výuky než při běžné výuce. Myslím si, že to bylo tím, že do výuky byli zapojení rodiče, pomáhali dětem a tím způsobem přiblížili češtinu domovu a rodině.
Jak to už bývá, život přináší změny, a tak jsem v říjnu svou učitelskou kariéru ukončila. Byl to velice zajímavý rok, který ukázal, že ve snaze udržet češtinu je nejdůležitější zapojit celou rodinu a rozvíjet pocit příslušnosti ke komunitě. Komunita v Anglii je úplně jiná než ta, ze které pocházím. Uvědomila jsem si velkou výhodu toho, že kromě škol v Chorvatsku máme i české besedy. To jsou právě ta důležitá místa, kde se lidi setkávají a kamarádí, kde se různé generace spojují a nacházejí své místo a kde čeština přerůstá z jazyka kterému se učíme, do jazyka, kterým žijeme. Nebudete se proto divit, že se mi po každé hodině stýskalo po partě z Jetelíčku, po pivu po zkoušce, ale i po schůzích kulturní rady, na kterých jsme se často dobře bavili. Text Jana Pejićová, foto soukromé album

KDO JE JANA PEJIĆOVÁ
Rodačka z Daruvaru z krajanské rodiny, vychodila českou základní školu Komenského. Po ukončení gymnázia a střední hudební školy absolvovala studium sociální pedagogiky na Edukačně rehabilitační fakultě v Záhřebu. Během studia byla zapojená do působení záhřebské České besedy, vedla folklorní skupinu Jetelíček a do odchodu do Anglie byla členkou správního výboru spolku. V Anglii absolvovala studium psychologické intervence ve školním prostředí a nyní pracuje v městském úřadu pro děti a mládež v městě Wokingham nedaleko Londýna.