Svým dlouhým, produktivním a výrazným působením v čele Rady nechal Aleksandar Tolnauer hluboké stopy na scéně chorvatské menšinové politiky. Média mají o jeho přínosu zlepšení postavení národnostních menšin jen slova chvály. Komplimenty nešetřil ani premiér Plenković, který ve svém projevu na valné hromadě Srbské národní rady jeho mandát popsal samými panegyriky. Co si však o své dosavadní činnosti myslí sám Aleksandar Tolnauer?
Když se podíváte na období v Radě pro národnostní menšiny, co vidíte, a jak jste s ním spokojený?
Jsem na tento period hrdý. Je to, samozřejmě, subjektivní pocit, a nevztahuje se na práci Rady, to musí posoudit jiní, ale vytvořili jsme něco hodnotného, doslova z ničeho, od píky. Když jsem přišel se svým náměstkem Sinišou Tatalovićem Rada ještě neměla kompletní členstvo – chyběli představitelé místní a regionální samosprávy – měli jsme pouze jednu místnost, a bylo nám řečeno: podívejte se, co a jak by se mohlo dělat, a začněte pracovat tak asi za půl roku. A byly velmi překvapení, když jsem za pouhých třicet dnů svolal schůzi Rady, protože kvorum už měla. V začátku jsme narazili na velké podezření – nikdo nevěřil, že Rada bude fungovat. Mysleli si, že jde o těleso formované pro forma, kvůli tlaku Evropské komise, která dbala o splnění kritérií pro vstup Chorvatska do Evropské unie. Většina aktérů na politické scéně považovala Radu za projekt krátkého dechu, zvlášť protože měla za úkol i rozdělení finančních prostředků na financování menšinové činnosti. Proto tato první schůze vyvolala neuvěřitelný zájem médií, natáčelo ji dokonce osmnáct kamer. Snad převládalo mínění, že se kvůli penězům všichni mezi sebou pohádáme, a že bude krve po kolena. A když se tak nestalo, a představitelé všech menšin o navrženém usnesení hlasovali jednomyslně, byli zklamáni.
Rozdělení peněz není nejdůležitějším úkolem Rady, ale je nejcitlivějším. V tomto tělese sedí osm parlamentních poslanců, kteří zastupují dvaadvacet národnostních menšin s jejich nejrůznějšími zájmy. A my jsme ve dvacet takových rozdělení finančních prostředků měli pouze jednou jeden hlas proti a jednou jeden zdržený, všechna ostatní byla jednomyslná. Byl to velký úspěch a přispělo to k posílení úlohy Rady, která měla klíčovou roli také v uspokojení podmínek tykajících se menšinové politiky při vstupu Chorvatska do Evropské unie. Udělali jsme ohromnou práci v zajišťování rovnoprávného použití menšinových jazyků. S tím měly problémy různé menšiny, včetně české. Dosáhli jsme vysokého standardu, když jde o zaměstnávání příslušníků menšin a paragrafy z Ústavního zákonu o menšinových právech jsme implementovali do jedenácti zákonů, včetně zákona o práci a předpisů o důchodu. V řadě oborů máme tak dobré výsledky, že se na nás v poslední době obracejí Chorvaté, tedy příslušníci většinového národa, abychom jim pomohli v řešení určitých problémů. Jedním slovem: Rada učinila hodně. A to nejdůležitější je, že pomohla menšinám dostat se do veřejného, kulturního a politického života a stát se nevyhnutelnými.
Podmínky na důchod jste měl již před osmi lety, ale odpracoval jste dva další mandáty, které byly velice náročné a turbulentní, obzvlášť poslední, poznamenán ekonomickou krizí, inflací, drahotou, pandemií covidu, zemětřesením a válkou na Ukrajině.
Jsem statním funkcionářem, na které se nevztahuje povinný odchod do důchodu v určitém věku, a když jsem měl tyto podmínky a moje židovská menšina mě znovu zvolila členem Rady, nemohl jsem to odmítnout. Členové Rady mají totiž takzvanou dvojitou legitimitu – jsou zvolení svými menšinovými komunitami a ještě dostávají důvěru vlády. Po celou dobu jsem se řídil principem moudrosti a trval na kompromisních řešeních. Nikdy nic není ideální, Rada je plurální skupina s početnými problémy, koneckonců, v každé jednotlivé menšině jsou různé postoje a zájmy, a proto nebylo vždycky snadno domluvit se a dojednat společné usnesení.
Během pandemie a zákazu veřejných vystoupení nemohly menšinové spolky splňovat podmínky na finanční prostředky podle výjimečně přísných kriterií a metodologie, a proto musela Rada najít možnost, jak finančně pomoci menšinám a udělala to ke spokojenosti všech.
Byla to neznámá, nečekaná a nepředvídatelná situace. Jakmile se projevila, navrhl jsem změnu kritérií. Nebylo to snadné, ale podařilo se nám přesvědčit vládu a ministerstvo financí, aby dovolily 80 procent finančních prostředků přesunout z kulturních programů na zlepšení podmínek práce. Po roce jsme si všimli, že stejný princip používají i jiné instituce, což ukazuje, jak dobře jsme uvažovali. Bylo to velice důležité jednak proto, že pomohlo sdružením přežít, jednak proto, že dosvědčilo kvalitu a transparentnost našeho systému rozdělení peněz, založeného výhradně na počtu a kvalitě menšinových projektů.
Právo volit rady a představitele, členy místních a regionálních zastupitelstev, místostarosty a zástupce županů mají národnostní menšiny podle počtu příslušníků, a ten se určuje na základě sčítání lidu. Poslední sčítání ukázalo, že počet občanů hlásících se k národnostním menšinám klesá, tím klesá i počet menšinových rad. Tím také bude choulostivější postavení jednotlivých menšin, třeba Srbů ve Vukovaru.
Vukovar je bezesporu místo zvláštní piety, ale nemělo by se to zneužívat. Často se dělá právě to, že se Srbům upírají práva kvůli tomu, že část srbské menšiny byla ve válce na druhé straně. My bychom měli usilovat o nabytá práva (stečena prava) tak, jak se to uplatňuje v některých částech Chorvatska a zvlášť v Istrii. Třeba Češi na Daruvarsku měli do domovinské války dvojjazyčnost, a když byla bývalá obec po válce rozkouskována, počet příslušníků menšiny v nových drobných jednotkách samosprávy neuspokojoval podmínky zákona k uplatňování určitých práv. To se v některých prostředích i dělalo také proto, aby jednotlivé menšiny nemohly mít právo na svůj jazyk a představitele. Nabytá práva představují vytvoření podmínek pro normální život. Mluvíme spolu těsně po oslavě Dne vítězství nad fašismem a Dne Evropy a vidíme, že Evropa je hrdá na dědictví protifašismu a Chorvatsko, které v druhé světové válce bylo na správné straně a jehož dnešní konstituce se zakládá na protifašismu, by se nemělo za své dějiny stydět.
Ústavní zákon o právech národnostních menšin z roku 2002 se považuje za velmi hodnotný právní akt, ale přesto je nutné měnit ho, modernizovat. I předtím mělo Chorvatsko velice dobrý a vychvalovaný zákon o menšinových právech, ale ten se velice těžko uplatňoval.
Absolutně. V roce 1991 byl schválen takový zákon, který byl také výsledkem tlaku mezinárodní společnosti. Tento první zákon předvídal dokonce i okresy pro srbskou menšinu, avšak vzhledem k tomu, co se potom stalo, že vypukla válka, byl tento zákon neproveditelný. Hned rok potom byl zákon změněn a doplněn a brzy začala příprava nového, ústavního zákona, který byl schválen koncem roku 2002. Zákon je dobrý, ale čas dělá svoje, okolnosti se mění, vyvíjejí se. Po dvaceti letech se vyskytla potřeba zákon měnit, protože v některých prostředích mají rady příliš malý vliv, některé mají i problémy s fungováním kvůli velkému počtu členů… a ještě stále se setkáváme s nedorozuměním – rady a představitelé nejsou politické instituce a neměly by se zabývat kulturní činností, což je záležitostí menšinových sdružení. Nadále, představitelé menšin ještě stále nemají právní osobnost, kvůli čemuž máme problém se zájmem o kandidování. Je zde také problém malého počtu voličů, mimo jiné i proto, že je malý počet volebních uren, a tak dále. Je toho dost, co by se mělo změnami zákona zlepšit, před Radou je velká práce, a především musí přilákat mladé lidi, uzpůsobené pro časy, které přicházejí.
Na Vašeho nástupce čeká tedy velký kus práce.
Já bych, jako občan, byl nejšťastnější, kdybychom nepotřebovali ani menšinové poslance ani Radu pro národnostní menšiny, to by znamenalo, že máme konsolidovanou společnost, v níž mají všichni stejné možnosti. Dovedete si ale představit, že by se mohlo stát, aby příslušník české menšiny byl zvolen prezidentem, abychom ani nemluvili o některých jiných menšinách. Podívejte se třeba na politické strany – když mají v parlamentu příslušníka některé národnostní menšiny, ten nevystupuje v zájmu své menšiny, ale strany. Naše společnost musí ještě dlouho dozrávat, to si vyžaduje ještě hodně práce a proto nezbývá než pokračovat se zvláštním zákonem o menšinových právech.  
Co budete dělat v důchodu?
Většinu funkcí, které jsem doposud konal, opustím, zůstanu jen v židovské obci a budu spolupracovat s bezpečnostním forem při fakultě politických věd, kde už dlouho působím. Mým velkým koníčkem jsou dějiny, jim se nyní věnuji trochu více, plánuji hodně číst a zkoumat v archivech a vrátím se i k své staré lásce, hudbě. Zamlada jsem měl rockovou kapelu. Trochu i píšu, uvidíme, co z toho bude.     Otázky kladl Mato Pejić, foto internet a archiv Jednoty

ALEKSANDAR TOLNAUER
Právník a židovský aktivista Aleksandar Tolnauer se narodil v Záhřebu 2. srpna 1950. Základní školu a gymnázium vychodil v Záhřebu a právo vystudoval v Záhřebu a Paříži. Je dlouholetým aktivistou záhřebské židovské obce – je členem Rady, a byl oficiálním pozorovatelem obce na soudním řízení válečnému zločinci Dinku Šakićovi. Pracoval jako právník v několika záhřebských firmách dělal hlavního tajemníka nemocnice Sveti Duh. Byl členem odborné Rady pro národnostní menšiny chorvatské vlády (2001–2003) a od roku 2003 předsedou Rady pro národnostní menšiny RCH a přednostou odborné služby Rady. Je členem Střediska pro dokumentaci a zkoumání holocaustu, dozorčího výboru Atlantické rady RCH, Fóra pro bezpečnostní studie při Fakultě politických věd a byl členem Národního výboru pro koordinaci účasti Chorvatska v programech mezinárodní a regionální spolupráce a meziregionálních strategií Evropské unie za RCH v období 2014–2020. Vyznamenán Redom hrvatskog pletera (Řadem chorvatského pletence) a několika dalších tuzemských a cizozemských vyznamenání.