Za horkého letního dne jsme si o tom povídaly ve stínu statných platanů Juliova parku v Daruvaru.

S jakými pocity a očekáváními jste sem před šesti lety přijížděla?
Nepřijela jsem do úplně nového prostředí, které bych neznala, protože už jsem před tím měla za sebou tři roky v Chorvatsku. Myslím, že to bylo před patnácti, šestnácti lety, pak jsem měla pauzu. Věděla jsem, do čeho jdu. Myslela jsem, že vstoupím do stejné řeky, ale bylo to tentokrát trochu jiné. Co mě překvapilo, a teď si budu možná maličko protiřečit, bylo, že ve své podstatě jsem nalezla krajany, kteří stále zpívají a tancují, stále se scházejí v českých besedách, takže na tom se nic nezměnilo, ale spolupráce byla trochu jiná.
Dotklo se to i vaší práce?
Ani ne, já jsem ve své podstatě zase jen naslouchala krajanům, poslouchala jsem, jaké mají potřeby, a snažila jsem se jejich potřeby uspokojit.
Jak se liší výuka dětí v Česku od toho, když učíte krajany v Daruvaru a okolí?
V Česku je větší dotace hodin předmětu český jazyk, zdejší osnovy neodpovídají osnovám v České republice, takže své dcery ve čtvrté třídě doučuju vzory, pády, syntax, podmět, přísudek a tak dále. Čeština se vyučuje také trochu jinak, u nás v Čechách ustupujeme od nějakého encyklopedismu, od frontální výuky, učitelé začínají být velmi otevření a mění se i vztah mezi učitelem a žákem, je to trend už mnoho let. Co se mně líbí, a tady jsem to postrádala, bylo, že u nás se hodně spolupracuje s rodiči a rodiče jsou součástí školy. To jsem tady vůbec necítila. Zdá se mi, že zdejší školy nejsou tolik otevřené jako v České republice. Když jsem se jako rodič chtěla zapojit, tak to nefungovalo jako v Čechách, a to mě hodně frustrovalo.
Dá se rozdíl ve výuce pozorovat i v tom, že se tady žáci méně věnují například jazykovědě, a naopak více času stráví nad literaturou nebo jinými věcmi?
Výuku češtiny jsem nechávala plně na zdejších učitelích, protože oni jsou odborníci, jsou erudovaní a já jsem byla jen člověk, který přinášel nějaké podněty a snažil se do výuky přinést trochu inovací. Vždycky jsem brala výuku češtiny jako takové projektové vyučování, brala jsem ji přes tvořivou pedagogiku. Snažila jsem se nejet striktně výuku češtiny jako jazykovědy a literatury, ale zapojit do ní všechny smysly. Snažila jsem se poukázat na mezipředmětové vztahy, takže jsem do češtiny hodně zapojovala výtvarnou výchovu, protože jsem i výtvarnice. Snažila jsem se všechno propojit se vším, aby čeština byla bohatá, aby to nebyl striktně předmět čeština a literatura.
Když říkáte, že fungujete jako podpora a vnášíte do výuky nějaké podněty, tak jak to funguje?
Většinou to dělám tak, že si vyberu nějaké aktuální téma, které se týká toho roku. Pro mě byl ohromným tématem Komenský, protože v České republice se už asi dva roky oslavoval. Byla velká výročí, letos má opět velké výročí, protože byl vydán Labyrint světa a ráj srdce. V hodinách češtiny jsem se tedy věnovala Komenskému, zapojovala do toho výtvarnou výchovu, vyprávěli jsme si o době, ve které žil. Teď nejaktuálněji jsem dělala Jaroslava Haška, který také měl velká výročí. Zdá se mi, že zdejší učitelé méně sledují podobné aktuality, výročí, takže vždycky najdu nějakou díru na trhu, když to řeknu takto obrazně, a na to reaguju.
Jak byste zhodnotila úroveň češtiny krajanských dětí v Chorvatsku? Třeba i v kontextu toho, že některé mluví česky s rodiči, prarodiči, některé jen ve školce a škole.
Je tady spousta rodin, které tu možnost propásnou. Mají schopnost předat svým dětem svůj mateřský jazyk, a nepředají ho. Oba rodiče mluví česky, ale s dítětem mluví chorvatsky, pak dítě přijde do české školy a všichni se divíme, že nerozumí ani slovo. Ale abych nebyla příliš kritická, tak musím říct, že je úžasné, že po všech těch letech si česká menšina uchovala český jazyk a že děti mluví. Jsou děti, které mluví skvěle a je radost je poslouchat. Rok od roku ale úroveň češtiny klesá. Kupříkladu když jsem tady byla před těmi dvaceti lety, tak v Ivanově Sele neboli Pémii děti o přestávkách běžně mluvily česky. Když jsem sem přišla před šesti lety, tak mě velmi udivilo, že právě v Pémii, která je, když to tak řeknu, „echt“ česká vesnice, na sebe děti hovoří chorvatsky v české škole.
Čím myslíte, že to je?
Bavím se o tom s učitelkami a všechny se shodujeme na tom, že to vychází z rodin. Naším úkolem není suplovat za rodinu a naučit děti česky. To je úkol rodiny a rodičů předat svým dětem mateřský jazyk.
Co jste v práci s krajany vnímala jako největší výzvu?
Svým způsobem je celá ta práce velká výzva. Pro českého učitele není snadné fungovat v cizí zemi, začít pracovat s lidmi, kteří tvoří velmi heterogenní skupinu, někteří mluví skvěle česky, někteří nemluví. Je velká výzva umět v tom reagovat na jejich potřeby.
Naučila jste se tady něco?
Dozvěděla jsem se spoustu věcí o sobě, ale i o krajanech.
Naučila jste se chorvatsky?
Mohla jsem se naučit chorvatsky daleko líp, ale já jsem to brala jako, dá se říct, povinnost nebo poslání. Poslání, to je to správné slovo. Vnímala jsem jako poslání, že Česká republika mě platí za to, že musím mluvit česky a že jsem v české komunitě, obklopena českou menšinou a mým úkolem je předávat jim náš společný jazyk, zdokonalovat je, pomáhat jim v jejich úsilí uchovat mateřský jazyk, takže jsem do chorvatštiny moc nevplula. I když jsem cítila, že mi někteří krajané nerozumí nebo rozumí hůře, tak jsem stejně mluvila česky, aby mě slyšeli. Nijak jsem jim to neusnadňovala, protože jsem věděla, že pro ně je přínos, když se musí snažit mi porozumět.
Říkala jste, že když jste tu byla poprvé, úroveň krajanské češtiny se vám zdála lepší než teď. V jakém smyslu? Bavíme se třeba o slovní zásobě?
O slovní zásobě, syntaxi. Současná krajanská čeština obsahuje hodně chorvatismů, je jimi hodně prosycena, i co se týče stavby jazyka. Lexikální úroveň je na tom také trošku hůř. Řekla bych, že to je nějaký přirozený proces.
Budete se sem vracet?
Teď mám úplně jiné plány, ale nezavírám za sebou dveře. Chorvatsko je taková moje druhá země, mám ho ráda jako Čechy, i když Čechy o něco víc, to je můj domov. Ale Chorvatsko vůbec nevnímám jako cizí zemi, a jestli se sem někdy v budoucnu vrátím, tak velmi ráda. Mám moc ráda českou menšinu i chorvatský národ, jsou to dobří lidé a jsou mi velmi sympatičtí. Je to hezká země a je mi líto, že se spousta lidí z Chorvatska vystěhovává. Je mi jasné, že to dělají z ekonomických důvodů, ale úbytek obyvatelstva, který se podepsal i na úbytku žáků v základních školách, je patrný. Je to krásná země a je škoda, že přichází o svoje lidi. Připravila Tea Veseláková