Ačkoliv se doposud o minulosti školy v Končenicích dost psalo, přesto nelze najít příčiny, ty jsou naznačeny jen částečně. Jedna z příčin je, že v Končenicích v období po první světové válce žily generace, které nikdy nechodily do české školy, a tak se i vztah k celkovému kulturnímu životu lišil od vesnic, do kterých se Češi přistěhovali koncem 19. století. Mnozí z nich ukončili českou školu v bývalé vlasti. Takové osady byly třeba ne tak vzdálené Velké Zdence a Hercegovec. To jistě byla jedna ze zásadních příčin, o čemž svědčí fakt, že na dotazníku zaslaný 150 rodičům v roce 1925 projevilo zájem o českou školu jen 30 z nich. V Matici školské v Daruvaru, která začala pracovat pod uvedeným názvem, uvažovali, že by se situace mohla zlepšit, kdyby se do Končenic dostal český učitel z Čech. Stalo se tak, když tam přišel svědomitý učitel Jan Pavlík. Státní školské úřady od roku 1925 umožňovaly otevírání paralelních českých oddělení, pokud tam byly potřebné předpoklady. Jeden z nich v Končenicích byl, od roku 1925 měly novou školní budovu a dostatek místa k výuce. Na počet 30 anketovaných rodičů, kteří měli zájem o českou školu, se nedalo úplně spoléhat, protože se v žádosti o českou školu musely dodatečně ověřit jejich podpisy.
Ačkoliv učitel Jan Pavlík začal v roce 1927 pracovat v Končenicích, nebylo to paralelní oddělení, ale jen doplňovací hodiny češtiny. Nebyla to ani povinná výuka, žáci na ni chodili, když se jim chtělo, ale situace se přece jen pohnula z mrtvého bodu. Žáci, kteří navštěvovali hodiny češtiny, projevili zvláštní zájem o příležitostné hraní divadel a vánoční programy. Přesto to nelze považovat za českou školu pro Končenice, spíše se toto období do roku 1932 dá považovat za živoření. Cesta k otevření paralelního českého oddělení byla ještě dlouhá a velice náročná.
Josef Knytl 17. prosince 1931 zaslal dopis na adresu Svazu do Bělehradu, v němž sdělil svůj názor na poměry v Končenicích a napsal, že „… Končenice živoří. Žádné dění. Slyším více stesku, nářku, a radostných slovíček o Končenicích, tak jako poledne hvězd na nebi. Škoda, přeškoda, že se to tak zvrtlo… Vánoční nadílka v Končenicích spí. Snad ani nehodlají nic v tom směru udělat. Aspoň byli toho mínění ještě minulého týdne. Domlouval jsem Čapkovi i Heřmanovi, že prý je to těžké a nepříjemné jít žebrat. Ten, kdo má, je náš nepřítel – nic nedá atd. Řekl jsem jim, ať bez dalšího jdou Modlymu, Klaićovi atd. Vždyť žijí z našich lidí. Nemám teď žádných zpráv, podnikli-li něco. Hráli jsme tam divadlo minulou neděli, tak jsme se trochu vzpružili, ale zdá se na chvilku. Když si vzpomene, kolik jsme si slibovali od Končenic…“ V závěru si Knytl stěžuje na paní Čapkovou, která je „… dosti nehospodárná a žádná kuchařka, což Čapka zatěžuje a to by bylo příčinou jejich naříkaní na mizerný plat…“
Když byla koncem roku 1931 v Daruvaru založena Okrsková školní rada, jejím členem se stal také končenický učitel národní školy Slavoljub Čapek a jako důvěrník v něm byl i významný vesničan Josef Heřman. Teprve v té době se začalo vážně jednat o možnosti otevření paralelního českého oddělení. Přece se mnohé problémy kolem založení oddělení nevyřešily, o čemž dosvědčují mnohé dopisy na relaci Končenice–Daruvar–Záhřeb–Bělehrad. Proto byla situace kolem paralelního českého oddělení v roce 1932 nejen bojem, ale i válkou, ve které ani dnes nelze zjistit, kdo ji začal, kdo byl vítězem a zdali takový tehdy vůbec byl.
V dopisu Matice školské ze Záhřebu psaného 1. července 1932 byla odpověď Okrskové školní radě v Daruvaru na její dopis z května toho roku. Ze Záhřebu informovali, že je „nejbolestnější končenský případ…, že vina toho případu leží v místě samém a učitel Čapek, žijící v Končenicích, byl obeznámen a viděl odkud vítr věje, byl tedy nejpovolanější podat o tom zprávu ať vám, nebo nám, ale rozhodně před zápisem. Jeho výmluva, že by jeho agitace pro české oddělení u dětí české národnosti byla protizákonná, neodpovídá ani logickému, ba ani přísné liteře zákona…“
V dopise se nadále uvádí, že Čapek byl vyslán na československé oddělení ministerstvím osvěty a „byť i ne, s výslovným příkazem do tohoto měl nalákat dítky, jistě ne působit pro uzavření tohoto oddělení. Jemu, jako zdejšímu učiteli, jistě u vyšších státních úřadů neposlouží k dobré pověsti okolnost, že po jednoročním působení československého oddělení veškerá námaha hroutí se vniveč. A pro radost několika místních „přítelíčků“ je tento zdrcující fakt příliš vysoká daň. Právě tak jako tvrzení, že děti v československém oddělení budou dostávat učebnice a pomůcky zdarma a že nebudou muset navštěvovat vyučování tak pravidelně jako oddělení chorvatská, jak Čapek udává, že bylo slibováno, nemůže se zakládati na pravdě a pochybujeme, že tam podobné prohlášení mohl kdokoli povolaný vysloviti. Uznáváme, že Čapek přemístěním ztratil materiálně dosti, ale naše snaha byla uhraditi mu alespoň částečně tento platový rozdíl. Podle usnesení výborové schůze již 20. února, má se Čapkovi vyplatiti z prvé splátky, kterou se uvolil školní výbor uhradit obnos din. 750, tedy dvě třetiny celé splátky.
Kromě suchého resultátu a výsledku zápisu z vaší strany nebylo také včas ničeho podniknuto. Náprava byla by možná pouze tím způsobem, kdyby rodičové sami požádali o dodatečná přepsání českých dětí z chorvatského oddělení do československého. Prosíme vás proto, abyste se všemi sílami zasadili, aby alespoň ještě 25 děti bylo získáno. Krátkou žádost s podpisy rodiči zašlete nám a my ji předložíme Královské banské radě a doufáme, že vymůžeme schválení. Píšeme současně učiteli Čapkovi, aby vám v originále a nám v opise zaslal soupis všech dětí, které přicházejí v úvahu do I. třídy s označením, je-li sourozenec některých ve vyšší třídě s vyučovacím jazykem československým. Nepochybujeme o takových případech, že jedno dítě navštěvuje např. III. tř. čsl. a druhé se dalo zapsati do I. tř. chorvatské.
Prosíme vás znovu, abyste končenickému případu věnovali co nejvíce sil a pokusili se zjednati nápravu v místě a my se pokusíme dosáhnouti schválení u povolaných úřadů…“
Matice školská v Záhřebu se během školních prázdnin plně zapojila do záležitostí kolem otevírání paralelních českých oddělení, především se snažila vyvrátit mnohé informace, prosazované různými úřady, které měly zastavit veškeré pokusy o otevření československých oddělení. V tom se v Záhřebu nejvíce odvolávali na to, co vyjednala učitelka Marie Řeháková, a proto Matice školská zasílala dopisy na několik adres. Takový dopis koncem srpna 1932 zaslala znovu Okrskové radě do Daruvaru, který měl dementovat všechny nepravdivé informace, zvlášť tu, že je přechod do českého oddělení možný na začátku školního roku. Dopis byl označen jako důležitý. Učitelka Řehákova dostala dřivé psanou informaci, že děti „jinojazyčných národností se mohou přepsat do menšinového oddělení bez žádosti a intervenci kdykoliv“ a proto radila, aby sdělení vyžadovali od Svazu nebo jeho opis od učitelky Řehákové. Potom by s obsahem dopisu mohli vystupovat i v Končenicích, aby byl korigován dřívější výsledek zápisu, „… věc je vážná a naléhává a prosíme, abyste mu věnovali plné pozornosti. Výsledek nám hlaste.“
Tomuto dopisu se obsahem podobal další dopis od Matice školské ze Záhřebu z 2. září 1932 na stejnou adresu do Daruvaru, kde vyžadovala informace o tom, jaké poměry panovaly v Končenicích, protože na jejich dopis z července nebylo odpovězeno, „dokonce o jeho obsahu na schůzi okrskové školní rady v srpnu při návštěvě prof. Smetánky nebyla učiněna nejmenší zmínka. …Taktéž zůstal bez ohlasu náš dopis z konce srpna téhož roku.“
Jméno učitele Čapka jako jednoho z viníků za situaci kolem české školy v Končenicích nalézáme také v dopise Okrskové školní rady v Daruvaru, který začátkem září 1932 zaslali jednateli matičního výboru Kobrlovi do Záhřebu. Oznámili mu, že Čapek přešel na státní oddělení, tak že zůstaly sl. Svobodová a Grundová. Uvádějí, že „z pěti přihlášených dětí do českého oddělení, dle hlášení sl. Svobodové, tři odešly do státního a tvrdí, že bilježnik prohlašuje krajanům, že obec (općina) na české oddělení ničím nepřispěje a veškerý náklad ponesou si krajané sami. Učitel Pavlík, který měl poměry v Končenicích napravit, tyto nijak nezlepšil, protože soupis, o nějž žádal, nedostal. Pan Heřman v práci ustal, neboť je toho mínění, že nemá smyslu něco podnikat, dokud se nezmění učitelská síla a dokud není známa budoucnost školy. Deputace, která měla ve prospěch českého oddělení intervenovat na Srezu (okresu), se vůbec nedostavila.“
Od roku 1932 přece v Končenicích pracovala paralelní česká škola ve které, po odchodu Slavoljuba Čapka na národní školu, vyučovaly učitelky Anežka Grundová a Marie Svobodová, která tam od roku 1938 po odchodu Grundové zůstala sama. Otevření českého oddělení neznamenalo, že byly vyřešeny všechny dřívější problémy. Stačí jen srovnat, jaký byl obsah společných programů, které pořádaly tamní národní a česká škola, nebo kolik žáků navštěvovalo jednu a kolik druhou školu, a potom se snadněji dojde k pravdivému úsudku. V každém případě do rozkvětu v práci české školyv Končenicích došlo až po druhé větové válce.
Kulturní život v Končenicích se přece rozproudil po roce 1935, když tam byla založena Besídka venkovského dorostu. Zapojil se do ní větší počet tamní mládeže, která kdysi ukončila českou školu nebo chodila do Prokůpkovy hospodářské školy v Daruvaru. V rámci Besídky pracovala taneční, divadelní a zvlášť vynikala pěvecko-hudební skupina pod vedením Zdenka Terešáka. Vypomáhali jim také tamní čeští učitelé. S připravenými programy podnikala zájezdy do okolních osad. V roce 1935 dokonce společně uspořádaly Besídka a tamní Beseda po sedmileté přestávce dožínkovou slavnost. Končenice už nebyly to co byly kdysi, třebaže to s českou školou ještě stále pokulhávalo. Text Václav Herout, foto archiv