Na stránkách Jednoty se nejednou psalo o přistěhování Čechů na území dnešního Chorvatska. Nejčastěji se uvádí, že skončilo koncem 19. století, třebaže s menší intenzitou pokračovalo až do první světové války, dokonce se několik českých rodin přistěhovalo i po válce, kdy Československo už bylo samostatným státem. Na tomto posledním se částečně podílel redaktor týdeníku Jugoslavští Čechoslováci Jaroslav Dittrich. Do Daruvaru přišel v roce 1921 a vyzýval vesnické rodiny, aby se stěhovaly do Slavonie, protože zde byla půda levnější a v Československu jí byl stále nedostatek. Dittrich se dokonce domníval, že by na území tehdejší Slavonie bylo možné založit další českou kolonii. Posílila by české uvědomění, které po rozkladu rakousko-uherského státu chablo. Všichni badatelé se navíc shodují, že rolnické rodiny z českých zemí i během 19. století nejvíce lákala levná půda. Zapomíná se ale, že kromě orné půdy šlo často o houštiny, které si vyžadovaly hodně snahy, aby se z nich utvořila úrodná pole. A právě „hlad po půdě“ skončil pro mnohé rodiny špatně. Rodiny, které prodaly menší statky, si nakupovaly hodně půdy, zanedbaly stavbu nových obytných stavení, přičemž se koupené spíše podobaly boudám se slaměnou střechou. Ostatní rolnické hospodářské stavby si také musely vystavět, protože je starousedlíci často ani neměli; domácí zvířata a drůbež byly často na otevřeném, občas pro ně sloužilo jen nějaké dočasné přístřeší. Na stavbu mnohé rodiny neměly dostatek peněz, a tak si v bankách vypůjčovaly peníze, často s vysokými úroky, které potom nemohly splácet, protože z koupené půdy musely platit také daně. Mnohým to nevyšlo, a tak se stávalo, že jejich majetek přišel na buben.
Další problém pro rodiny, které měly slibný začátek, byl ten, že měly větší počet dětí, a po jejich dospělosti se majetek dělil mezi nimi. Takové drobné statky už nevystačily, a tak se už před první světovou válkou jednotlivci nebo i celé rodiny vydali na další cestu, tentokrát hlavně do Ameriky. Lze rozlišovat dvě skupiny vystěhovalců. Jednotlivci se tam odebrali a když si našli práci, část svého výdělku posílali svým rodinám. Díky tomu si jejich rodiny zařídily domácnost a celkem se jim dařilo. Takoví jednotlivci trávili v Americe několik let a potom se buď vrátili, anebo si založili rodinu a zůstali tam trvale, ale udržovali kontakty se svým domovem. Počet 1671 osob z okresu Daruvar evidovaných v Americe v roce 1907 svědčí o tom, že nešlo jen o jedinečné případy. Pokud se na takovou cestu přes oceán odhodlala celá rodina, když se jí dařilo, zůstala tam trvale. Byl to její nový domov. Rovněž by se mohlo psát o životě vystěhovalců v Americe, muselo by se ale vědět, že ani v Americe „nelítali pečení holubi rovnou do huby“.
Doposud se hlavně psalo, že se české rodiny stěhovaly z českých zemí, ale v matrikách lze někdy najít údaj, že se některé rodiny přistěhovaly také z Uherska nebo Rakouska. To se dá vysvětlit tím, že šlo o migrace v rámci společného rakousko-uherského státu. Mnohé české rodiny se někdy usadily nejdříve v některé oblasti dnešního Maďarska, zvláště v té, která patřila jako i Slavonie do konce 17. století k osmanskému státu. Aby se majetek nedělil, některé z nich si po nějaké době vyhledaly nové sídlo ve Slavonii, kde byla půda stále levnější. Z Rakouska se, kromě německých rodin, stěhovaly i české řemeslnické a úřednické rodiny. Jejich cesta často vedla do Slavonie přes Vídeň, kde byla silná česká kolonie. O jedné takové osudové cestě mi vyprávěla Anděla Romoziová, narozená Němcová z Dolního Daruvaru, která popsala zajímavou životní cestu své rodiny.
Z VYPRÁVĚNÍ ANDĚLY NĚMCOVÉ
Rodina Němcova zakotvila v Dolním Daruvaru po ukončení první světové války, začátkem roku 1919. Přišla z Vidně, kde tehdy žila. Byla to rodina Josefa Němce, který přišel v mládí z Čech do Vídně, kde později uzavřel sňatek s Antonií Šimkovou, už poněmčenou Češkou, která patřila k vážené vídeňské rodině. Josef byl Andělin děda, o jehož mládí neví hodně, ale podle všeho přišel do Vídně za lepším živobytím. Pocházel z území kolem Čáslavi. Ponechal si české občanství i v době, kdy se jeho rodina přistěhovala do Dolního Daruvaru.
Otázkou je, proč se vážená měšťanská rodina rozhodla nahradit velkoměsto Vídeň vesničkou, jakou byl tehdy Dolní Daruvar. Odpověď je jednoduchá – v roce 1918 skončila první světová válka, Rakousko-Uhersko ji prohrálo a došlo k jeho rozkladu. Válka za sebou zanechala nejen miliony zahynulých, ale přivedla i k nedostatku potravin, který byl patrný zvlášť ve velkých městech, kde rodiny prodávaly, co mohly, jen aby neumíraly hladem, což se také tehdy stávalo. Rovněž řádila španělská chřipka, na kterou i po válce umíral bezmála stejný počet lidí jako za války.
Hlava rodiny Josef Němec tehdy pracoval na dráze. Jako drážní pracovník dost cestoval, a tak měl možnost seznámit se s životem českých krajanů ve Slavonii, která byla před válkou také částí společného státu. Třebaže se i ve zdejších městech pociťoval nedostatek potravin, přece pozoroval, že je tento problém na vesnicích menší. Jistě se také seznámil, a možná se i sám podílel na tom, že se na Daruvarsku tehdy dočasně ubytovalo více než 2,5 tisíce vídeňských českých dětí, o které zde bylo postaráno právě kvůli nedostatku potravin ve Vídni. O to se tehdy zasloužila Česká beseda Dolní Daruvar. Proto se po návratu dětí, poněvadž šlo o Vídeňany českého původu, odvděčilo Československo, které se po rozkladu bývalé říše postaralo o Čechy za hranicemi, hlavně ve vedlejších nových státech. Tentokrát se postaralo zásilkou několika vagonů cukru, kterého byl zde tehdy nedostatek. Cukr se na Daruvarsku prodával za nízkou cenu, zvlášť rodinám, které si vzaly na ubytovaní některého vídeňského žáka. Byla to odměna „láska za lásku“. Daruvarská Beseda, která se na té akci také podílela, si začala ze zisku z prodeje cukru částečně vyřešovat otázku budovy pro českou školu, která byla v Daruvaru otevřena v roce 1922.
Rodina Josefa Němce si koupila dům a menší statek v Dolním Daruvaru a přistěhovala se tam začátkem roku 1919. Josef a Antonie Němcovi měli tři dcery – Marii, Jarmilu a Lujzu a dva syny. Starší Josef (1909) dostal jméno po svém otci; byl to později Andělin otec. Mladší Rudolf (1916) zahynul jako bojovník československé brigády před koncem druhé světové války, v dubnu 1945. Před odchodem prodali obytné stavení ve Vídni, a protože tehdy o movité věci nebyl velký zájem, Josef jako pracovník na dráze zařídil převoz vlakem a přivezli si je do Dolního Daruvaru. Z prodeje ve Vídni a koupě majetku v Dolním Daruvaru jim zůstalo ještě dost peněz, a tak zdejší začátek mohl být lepší. Přece tomu tak nebylo, když po směně, ke které došlo, peníze pozbyly dřívější hodnotu, inflace tomu pomohla, a tak je možno říci, že z těch dřívějších peněz neměli velký užitek.
Koupený obytný dům byl v Dolním Daruvaru u rozcestí, směrem na Končenice. Nebyl to statek velký, ale Josef si vedle rolnické práce díky vlastní dovednosti přivydělal, a tak žili životem průměrné rodiny. Jeho manželce se sice nové prostředí nelíbilo, nebyla vesničanka, musela se učit jak českému, tak i chorvatskému jazyku. Zároveň se nemohla spokojit s tehdejším vesnickým životem, který se tolik lišil od života ve Vídni.
Jejich synům Josefovi a Rudolfovi se nové prostředí líbilo. Takovou volnost života si ve Vídni nemohli dopřát. Mladší Josef, později Andělin otec, se ještě ve Vídni naučil hrát na housle a občas bavil hosty, když je doma navštívili. Uměl všechno, co tehdy uměly i ostatní měšťanské děti. Po příchodu do Daruvaru vychodil základní školu, později na studium nebylo peněz, a tak se vyučil tesařskému řemeslu. Tehdy se hodně stavělo, práce byl dostatek a v práci mu někdy pomáhal i jeho otec. Možno říci, že se tehdy rodině dařilo lépe.
Když Josef Němec, Andělin otec, dospěl do mládeneckých let, musel nastoupit vojenskou službu. Vzhledem k tomu, že si rodina ponechala československou státní příslušnost, měl podle dohody dvou států vojenskou službu vykonat v Československu. Josef sloužil v Leteckém pluku č. 4, 14. letka, na letišti Praha-Kbely. Z jeho vojenské knížky se dozvídáme, že se narodil ve Vídni, byl vysoký 172 cm, ovládal český a chorvatský jazyk a byl vyučený tesař. Vojenská knížka byla vydaná v Letňanech roku 1931. V rubrice o domovské příslušnosti je uvedeno, že pochází z obce Žáky, která byla v okresu Čáslav. Ve vojenské knížce bylo dále uvedeno, že mu vojenská povinnost bude trvat až do roku 1959, znamená do 60 let života. Josef si z vojenské služby přinesl mnohé životní zkušenosti a jednu nehezkou vzpomínku, když málem přišel o život. Při jednom výcviku jízdy v kluzáků (jedrilica) došlo k zřícení, Josef utrpěl velké tělesné poranění a jednu dobu strávil v nemocnici, ze které si zachoval jednu fotografii. Tato událost byla pro něj jeho druhými narozeninami; mohlo se stát, že by se do Dolního Daruvaru nikdy nevrátil. Po návratu z vojny Josef Němec se oženil se Sofií Besprskovou z Tréglavy, narozenou v roce 1907. Spolu měli syna Antonína (1934) a dceru Andělu, narozenou v roce 1943.
Anděla vyprávěla také mnohé události ze svého života. Sama chodila do české školy v Daruvaru, vzdálené kolem tří kilometrů, a tak jí cesta trvala kolem jedné hodiny. To bylo náročné, zvlášť když chodila do první třídy základní školy. Navíc tehdy na tom zdravotně nebyla nejlépe, a tak základní školu ukončila s o něco mladší generací v roce 1960. Zachovala si hezké vzpomínky na školu, kamarády, spolužáky a učitele (Blanka Bukačová, Franta Burian, Žofie Krasková, Slávek Daněk, Ludmila Kolejáková a další).
Už jako žačka vyšších tříd základní školy uvažovala, co bude dělat po jejím ukončení. Pro dívky byl výběr budoucího povolání menší než pro chlapce; věděla také, že by pro některé povolání musela chodit do školy v některém jiném městě, ale to by pro rodinu bylo velké zatížení. Byla to doba, kdy byla tesařská práce stále potřebná, ale na soukromníky se tehdy jinak pohlíželo, a i výdělek nebyl takový, jako kdysi. Proto si Anděla jako patnáctiletá dívka během prázdnin chodila přivydělávat, peníze si šetřila a myslela si, že se dostane na střední zdravotnickou školu v Pakraci a přispěje rodičům na své školení. Přece se tam nedostala a po ukončení základní školy odešla do Záhřebu, kde se zapsala na kurz daktylografie, který si hradila z dříve našetřených peněz. Po ukončení kurzu dostala místo v gumárenském podniku Marijan Čavić, zapsala se také na večerní ekonomickou školu a stala se zástupcem účetního v podniku. Bylo to lepší období, na které má jen hezké vzpomínky.
Už dříve, v roce 1961, se Anděla seznámila s Antunem Romozim, který po ukončené ekonomické škole v Daruvaru pracoval jako finanční úředník v peněžním úřadě SDK (Služba společenského účetnictví). Po ukončení Antunovy povinné vojenské služby uzavřeli v roce 1966 sňatek. Anděla nastoupila místo v bance v Daruvaru. Začalo nové období v jejím životě. Roku 1968 se jim narodila dcera Andrea a roku 1971 syn Alen. Přesto rodinné štěstí nebylo takové, jaké si přáli. Od roku 1968 Anděla vystřídala během dalších osmi let různé nemoci a podrobila se několika operacím. Přece se po tomto období zdraví Anděle vrátilo a slouží jí dodnes. Ačkoli se letos dožívá 80 let, je plná životního elánu.
Jako hospodyně v důchodu tráví volný čas ve své zahrádce, kde pěstuje zeleninu. Také si vysázela různé léčivé byliny a přesně uvádí, která pomáhá v léčení kterých nemocí. Vypěstovala si mnohé květiny i jeden strom vavřínu (bobkový list). Při práci jí pomáhá manžel a oba z ní mají radost. Text Václav Herout, foto rodinný archiv